Muslimové jsou taky lidi. Jsou dennodenně terčem útoků

23. 10. 2015



Ti, kdo útočí na muslimy na ulici a na sociálních sítích, nás považují za násilné, bigotní teroristy, a sami šíří tutéž bigotnost a agresivitu, proti níž údajně protestují. Když se ale rozčilujeme nad předsudky, na jejichž základě na nás útočí, nesmíme ztrácet vlastní pocit lidskosti.

Každá komunita nebo jednotlivec, kteří jsou obětí rasové nenávisti, si musejí dávat velký pozor, aby se neizolovali v introvertovaném, izolovaném prostředí oběti. Musíme se chovat jako hrdí Britové, jistí si tím, kam patříme. Kdybychom se podrobili negativní agresi na ulicích či na sociálních sítích, skončíme se zatrpklou společnosti, plnou strachu, rostoucího napětí a paranoie. Přijdeme o prostředí koexistence, solidarity a sebedůvěry a sebevědomí. Nesmíme hrát do rukou nenávistníků a extremistů.

Můžete mi vysvětlit, proč se Češi chovají tak hystericky islamofobně a rasisticky? zeptala se Jana Čulíka na Facebooku jedna Angličanka žijící v Brně. Dodala: Angličané jsou samozřejmě také rasisti, avšak v České republice je intenzita rasismu na úplně jiné úrovni.

Před několika dny došlo v městském autobuse v Londýně k ošklivému incidentu, kdy těhotné muslimské paní v šátku a s kočárkem, v němž měla malé dítě, začala zničehonic sprostě nadávat jiná cestující, mladá černoška. Kdosi incident natočil na mobil a útočnice skončila u soudu, kde byla odsouzena za vyvolávání náboženské nenávisti. Incident však zřejmě není ojedinělý, jak vysvětluje v deníku Guardian Remona Aly v šokujícím, ale velmi moudrém článku:

Scéna verbálního útoku v londýnském autobuse na muslimskou maminku mi bolestně připomněla můj vlastní zážitek z doby před několika lety: běloška asi kolem padesáti na mě verbálně zaútočila. Řvala na mě: "Vy muslimové jste odporní. Zabiju vás. Vás muslimy. Zabiju vás." Opakovala to znovu a znovu. Měla jsem strach a ponížilo mě to v mé vlastní zemi. Nakonec se mě zastal jakýsi Asijec, který ženě řekl: "Nikdo tady nechce poslouchat vaše nesmysly."

Byla jsem šokována, že se to stalo v Londýně, což je jedno z nejkosmopolitnějších měst na světě - ale z nedávných statistik vyplývá, že počet zločinů motivovaných nenávistí vůči muslimům roste, podle policie loni stoupl jejich počet o 70 procent. Zeptala jsem se svých známých muslimů, jestli zažili útoky od veřeejnosti, a většina z nich odpověděla, že ano.

Z videozáznamů nejnovějších protimuslimských útoků vyplývá (na jednom z nich útočí na staršího muslimského invalidu mladý černoch), že tyto útoky nepocházejí už jenom od stereotypických ultrapravicových bělošských skinheadů, ale, a to je znepokojující, z celého spektra společnosti.

Žena, kterou znám a která se jmenuje Fatima, pracovala v Londýně u velké mediální společnosti. Nosila roušku na tváři - nikáb - devět let, než dospěla k závěru, že si ji musí sundat, protože ji na ulici téměř denně nadávali. Držela své nové nemluvně v supermarketu v uličce mezi policemi a při tom do ní agresivně vrazila žena v kolečkovém křesle, která vykřikovala protimuslimské urážky. Byla v automobilu se svými dětmi, kdy jí dva mladí muži začali ohrožovat lahvemi a křičeli na ni, ať "se vrátí do své původní země, i se svými teroristickými dětmi". A když věšela prádlo na zahradě u svého domu, začali jí nadávat tři stavební dělníci pracující na vedlejší parcele a rozbrečeli jejího malého syna, který si hrál venku.

"Zeptala jsem se jich: 'Proč to děláte? Nic jsem vám neudělala.' Velmi mě to rozrušilo, že rozbrečeli mého malého syna, a že se to děje v mém vlastním domě, že jsem zavolala policii. Stavební firma zaujala správný postoj a stavební dělníky odvolala. Ale já už jsem měla dost všech těch nadávek za ty léta. Rozhodla jsem se ten nikáb sundat. Islám zdůrazňuje, že bezpečí je na první místě, a já jsem se po celé ty roky cítila ohrožená a mám odpovědnost za své děti."

Fatima svědčí, že když nahradila nikáb prostým šátkem, urážky téměř přestaly. Jenže v případě Anny, bělošské konvertitky k islámu, která si vzala za muže asijského muslima, to, že měla na hlavě pouhý šátek, vyvolalo vlnu nadávek. Opakovaně jí nadávali, že je "zrádkyně" a jednoho dne přišla domů a na domovních dveřích bylo načáráno "muslimská kurva". Takže přestala nosit i ten šátek. Neoznámila tyto incidenty policiii, protože "nechtěla situaci ještě zhoršit".

Skutečnost, že viditelný výraz něčí osobní víry může vést k ohrožení bezpečnosti toho člověka, je paradoxem, vzhledem k tomu, že jsme hrdi na společnost, která je údajně založena na osobních svobodách. Když ty svobody ohrožujeme, ohrožujeme samotné zásady liberální demokracie.

Aisha, moje britská asijská přítelkyně, které je asi třicet, jela londýnským metrem, když ji mladý muž v obleku zezadu tahal za její šátek, a agresivně se jí posmíval: "Co je tady pod tím? Budeš nás tady v metru bombardovat? Jsi džihádská nevěsta?" Mnoho lidí ve vozu metra se schovalo za noviny, ale bělošský muž a bělošská žena zasáhli a protestovali, že se chová "ostudně". "Bylo to poprvé, kdy jsem se ve svém vlastní městě už necítila bezpečná," říká Aisha. Avšak Aisha nechce používat výrazu "islamofobie". "Jsem přesvědčena, že všechny formy předsudků jsou xenofobní, a tohle nebylo nutně antimuslimské. Ten muž usoudil, že jsem jiná než on, a cítil se tím ohrožen."

Ze všech těchto historek vyplývá, že tito lidé nevnímají odlišnost jako pozitivní rozrůzněnost, ale jako nebezpečné cizáctví: tak nebezpečné, že upírají druhým i jejich lidskost. Kamarád z Midlands byl na hřbitově se svou matkou a sestrou, modlili se tam u hrobu jejich otce, který dlouhá léta trpěl rakovinou, když přišla běloška a zařvala na ně: "Jeden už umřel, ještě aby umřeli ti tři!" Svědčil, že mu bylo špatně od žaludku, neboť byl stále ještě zlomen žalem ze smrti svého otce. "Ale také jsem pociťoval 200 procent hněvu." Ta žena na tom hřbitově neviděla truchlící rodinu, ale byla tak zaslepená předsudky, že ji dehumanizovala. Drtivá většina lidí by něčím takovým byla šokována, ale těchto incidentů je stále víc.

Avšak Masud z Buckinghamshiru je přesvědčen, že kromě ultrapravičáků nejsou Britové všeobecněji obětí předsudků. Spíš se opravdu bojí - a někteří politikové záměrně ten strach vyvolávají, než aby ho odstraňovali. Jeho hlavní obavou je, že "každodenní islamofobie" se stane součástí běžných rozhovorů.

Nedávno stál frontu v bance a slyšel jak dva mladí muži hovoří o muslimech: "Podívejte se na všechny ty muslimy, oni podporují Isis. Byli jsme příliš měkcí." Masud se s jedním z těch mužů dal do řeči, byl to Rom, a dospěli k vzájemnému porozumění plnému respektu ohledně toho, jak některá média vyvolávají nenávist vůči celým etnickým skupinám. "Musíme s lidmi víc mluvit", říká Masud. "Muslimové se snaží s lidmi mluvit už léta, ale v některých oblastech je nutno to dělat daleko intenzivněji, aby se neutralizoval negativní obraz, který šíří Isis."

Ti, kdo útočí na muslimy na ulici a na sociálních sítích, nás považují za násilné, bigotní teroristy, a sami šíří tutéž bigotnost a agresivitu, proti níž údajně protestují. Když se ale rozčilujeme nad předsudky, na jejichž základě na nás útočí, nesmíme ztrácet vlastní pocit lidskosti.

Každá komunita nebo jednotlivec, kteří jsou obětí rasové nenávisti, si musejí dávat velký pozor, aby se neizolovali v introvertovaném, izolovaném prostředí oběti. Musíme se chovat jako hrdí Britové, jistí si tím, kam patříme. Kdybychom se podrobili negativní agresi na ulicích či na sociálních sítích, skončíme se zatrpklou společnosti, plnou strachu, rostoucího napětí a paranoie. Přijdeme o prostředí koexistence, solidarity a sebedůvěry a sebevědomí. Nesmíme hrát do rukou nenávistníků a extremistů. Musíme dál neutralizovat v debatě veškeré postoje, které prohlubují pocit izolace a konfliktu v britském národě. Británie je daleko dokonalejší země, ta tomu nesmí propadnout.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
2499

Diskuse

Obsah vydání | 26. 10. 2015