Jak krajní pravice posiluje svůj vliv v EU – zevnitř
18. 8. 2026
Středová koalice, která tradičně utvářela právní předpisy EU, nyní spolupracuje s poslanci Evropského parlamentu z AfD a Národního shromáždění Marine Le Penové
EU existuje proto, že její národy přísahaly, že se minulost nikdy nebude opakovat. Evropská integrace je pojistkou proti nejstaršímu pokušení moci: že většina, jakkoli velká, bude rozhodovat o tom, kdo sem nepatří. Země napříč kontinentem se proto dohodly, že budou sdílet moc přes hranice a podřídí se zákonům, nad nimiž žádná z nich nemá individuální kontrolu, píše Alberto Alemanno, profesor práva EU na HEC Paris.
Evropský parlament je místem, kde má být tento slib dodržen. Je přímo volen téměř 360 miliony občanů, podílí se na tvorbě zákonů EU, volí předsedu Evropské komise a může odvolat to, co se v Evropě nejvíce podobá vládě – samotnou Komisi. Po celá desetiletí jej na tomto základě řídila velká koalice středopravicových stran a socialistů, k nimž se později přidali liberálové a zelení. Závazkem těchto stran byla užší spolupráce, dodržování právního státu a udržování ochranné bariéry proti krajní pravici.
V červnu ve Štrasburku tento slib porušil samotný parlament.
„Pošlete je zpátky! Pošlete je zpátky!“ Tento pokřik se ozýval od pravicových europoslanců, kteří mávali pěstmi, zatímco plénum schválilo nejpřísnější migrační zákon v historii EU. „Nařízení o navracení“, jak se tento zákon nazývá, dělá přesně to, čemu měla evropská integrace zabránit: umožňuje většině rozhodovat o tom, kdo sem nepatří, a staví tyto osoby mimo dosah zákona – a po událostech v Ceutě evropští lídři požadují, aby bylo uplatňováno rychleji. Nařízení umožňuje zemím EU deportovat lidi do zadržovacích center mimo území EU, čímž je vzdaluje od soudní ochrany, mediální kontroly a veřejné odpovědnosti.
Schválení tohoto zákona nebylo pravicovým pučem. Bylo to nejjasnější znamení tichého posunu uvnitř instituce, která – i když je často přehlížena – utváří, v jaké unii budou Evropané žít.
Politická koalice, která po desetiletí utvářela legislativu EU, se formálně nerozpadla, ale její největší skupina, Evropská lidová strana (EPP) – k níž patří vládní němečtí křesťanští demokraté (CDU/CSU) a která je politickou „rodinou“ předsedkyně Komise Ursuly von der Leyenové – nyní funguje se dvěma soupeřícími většinami. Tradiční centristická většina jí zajišťuje kontrolu nad hlavními evropskými institucemi. Druhá, vytvořená z Evropských konzervativců a reformistů (ECR) Giorgie Meloniové, Vlastenců pro Evropu (PfE) Marine Le Penové a extrémnějšího hnutí Evropa suverénních národů (ESN) vedeného německou Alternativou pro Německo, jí stále více umožňuje utvářet evropské zákony. Když se socialisté, liberálové nebo zelení europoslanci brání jejím podmínkám, může se EPP obrátit k pravici a přijmout legislativu bez nich. Potřebuje-li však hlasy středových stran k ovládnutí Komise a Parlamentu, obrátí se k nim zpět a ony jí tyto hlasy nadále bezpodmínečně poskytují. EPP tedy neplatí žádnou politickou cenu za překročení své údajné ochranné bariéry.
Od roku 2024 hlasovala EPP s krajní pravicí více než 20krát. Jen v červnu měla krajně pravicová frakce rozhodující vliv v každém pátém závěrečném hlasování.
Nařízení o navracení bylo přijato právě díky tomuto spojenectví. V jedné z klíčových otázek, před nimiž Evropa stojí, se konzervativci v EPP – stejně jako většina europoslanců ze středové frakce Renew – rozhodli nejen vyjít vstříc krajní pravici, ale učinit z ní součást své vládní většiny. Tato nová většina prosazuje nejradikálnější oslabení ochranných norem EU v oblasti migrace, klimatu, odpovědnosti podniků a umělé inteligence, jaké Evropa dosud zažila. Pod záštitou „zjednodušení“ dochází k oslabování společných evropských pravidel, k zúžení jejich působnosti a k vrácení regulační pravomoci národním orgánům a soukromým subjektům.
Toto je jiná Evropa, která je represivní na hranicích a tolerantní vůči škodám způsobeným podniky a životnímu prostředí. Vybudovává se vyprázdněním Unie zevnitř, přičemž se evropské právo využívá k rušení evropských ochranných opatření. Krajní pravice k tomu nemusela převzít kontrolu nad evropskými institucemi; stačilo jí najít mainstreamovou stranu ochotnou promítnout její priority do evropského práva.
Toto pokrytectví je strukturální a události v Ceutě ji odhalily. Když se koncem července desítky tisíc lidí pokusily dostat do španělské exklávy a při tom se utopilo nejméně 88 lidí, národní lídři se předháněli v posunu doprava. Meloni zavedla hraniční kontroly pro občany třetích zemí přicházející ze Španělska, 22 vlád obviňovalo Madrid a Manfred Weber, který vede EPP v Evropském parlamentu, požadoval zřízení deportačních center pro migranty v Africe a urychlené zavedení nařízení o navracení.
Na domácí půdě se němečtí členové EPP – aliance CDU/CSU Friedricha Merze – stále odvolávají na Brandmauer, tedy ochrannou zeď proti spolupráci s AfD. V Bruselu však její evropské politické seskupení tuto ochrannou zeď porušuje, kdykoli se hlasy krajní pravice hodí. Tato aliance se navíc neomezuje pouze na legislativu. V červenci se EPP spojila s krajní pravicí, aby zablokovala postoupení věci trestnímu soudu týkající se 276 000 € (asi 236 300 £) neoprávněných výdajů strany PfE, což této skupině umožnilo peníze vrátit a případ uzavřít. O několik dní později poslanci PfE v Evropském parlamentu pomohli ochránit člena EPP Mateje Tonina před trestním stíháním, o které usilovaly slovinské úřady.
Nic z toho by nefungovalo bez spoluúčasti proevropského mainstreamu. Socialisté, liberálové a zelení poskytují EPP hlasy, které jí umožňují ovládat Komisi a předsednictví v Parlamentu, a tím se prezentovat jako odpovědné evropské centrum. Jejich podpora však nijak nezabraňuje pravicovému obratu EPP. Poskytuje pouze užitečnou zástěrku. EPP může vládnout zprava a zároveň řídit Evropu pod rouškou legitimity, kterou jí poskytuje střed. Je pravda, že odchod by automaticky neznamenal porážku pravicové většiny. Donutilo by to však EPP, aby se rozhodla a převzala odpovědnost za koalici, na kterou se stále více spoléhá.
První zkouška přijde v lednu 2027, kdy bude Parlament volit svého předsedu. Roberta Metsola z EPP usiluje o třetí funkční období, ačkoli socialisté tvrdí, že by předsednictví měli získat na základě dohody o rozdělení moci z roku 2024. Strana pro Evropu (PfE) nabídla Metsole své hlasy výměnou za větší institucionální uznání. Socialisté, liberálové a zelení by ji neměli podpořit, pokud se EPP nezaváže, že nebude vytvářet legislativní ani institucionální většiny s krajní pravicí, a nepřijme, že jakékoli porušení této dohody ukončí jejich institucionální spolupráci. Bez těchto podmínek by porušení další dohody EPP nic nestálo. Průzkumy veřejného mínění již ukazují, že centristické síly, které od druhé světové války dominovaly evropské politice, podle prognóz poprvé nedosáhnou většiny v Evropském parlamentu.
Zvednuté pěsti ve Štrasburku patřily krajní pravici. Moc a autoritu, které proměňují její reakční požadavky v evropské právo, stále poskytuje střed. V lednu mohou evropští socialisté, liberálové a zelení buď nechat Unii dále se vzdalovat hodnotám, které si cení, nebo ukončit dohodu, která tento odklon vůbec umožnila.
Zdroj v angličtině ZDE
Diskuse