Soňa Peková, její razítko a naše neschopnost mluvit o vakcínách

18. 8. 2026 / Fabiano Golgo

 
V české a slovenské debatě se o covidu už dávno nemluví jako o nemoci. Mluví se o něm jako o charakterovém testu, podle něhož se lidé zpětně rozdělují na zodpovědné a zbabělce, poslušné a svobodné, osvícené a zmanipulované. Každá skupina si z pandemie ponechala pouze tu část, která potvrzuje její dnešní sebeportrét. Proto se případ Soni Pekové nedá pochopit jako technický spor o několik fragmentů DNA. Je to další kapitola v boji o to, kdo smí po letech tvrdit, že měl od začátku pravdu.

 
Peková nepřišla o znalecké oprávnění proto, že se spletla. Vědci se mýlí běžně a bez možnosti omylu by věda neexistovala, protože by byla jen souborem dogmat opatřených laboratorním vybavením. České ministerstvo spravedlnosti jí oprávnění odebralo kvůli tomu, že závažným způsobem porušila povinnost zdržet se znaleckého úkonu, u něhož lze mít důvodné pochybnosti o její nepodjatosti. Stát tedy nerozhodl, co je pravda v molekulární biologii. Rozhodl, že člověk, který už předem veřejně oznámil, k jakému politickému výsledku má jeho práce přispět, nemůže současně vystupovat jako nestranný znalec.

Tento rozdíl se v rozčilené debatě pravděpodobně rychle ztratí. Pekové příznivci budou tvrdit, že byla potrestána za nepohodlný vědecký názor, zatímco její odpůrci budou odebrání razítka vydávat za úřední potvrzení, že vše, co kdy řekla, bylo nesmyslné. Ani jedno není pravda. Razítko není Nobelova cena udělená za neomylnost, ale ani dekorace, kterou si odborník přikládá k názoru, aby vypadal závažněji. Je to dočasně propůjčená institucionální důvěra, spojená s povinnostmi, které jsou přísnější než podmínky pro vystoupení na Facebooku.

Peková vypracovala posudek pro slovenského vládního zmocněnce Petera Kotlára, jenž už před jeho dokončením usiloval o zákaz mRNA vakcín. Kotlár se netajil svým přesvědčením, že se očkovaný člověk stává geneticky modifikovaným organismem podobně jako kukuřice a že vakcíny mohou vyvolávat rakovinu. Peková zase veřejně oznámila, že výsledky její práce mají umožnit okamžité ukončení používání výrobků, které považovala za experimentální a potenciálně nebezpečné. V takto nastaveném vztahu už nešlo pouze o to zjistit, co vakcíny obsahují. Hledal se důkaz, který měl podepřít předem vyhlášený politický cíl.

Kdyby Kotlár svá tvrzení pronášel sám, zůstala by součástí slovenského politického folklóru, v němž se i nejdivočejší myšlenka může stát součástí státní správy, pokud přinese dostatek pozornosti. Peková mu však poskytla něco, co on neměl: odbornou kvalifikaci v molekulární biologii, laboratorní plášť a české znalecké razítko. Právě skutečnost, že není nějakou náhodnou tetou z Facebooku, činila její účast důležitou. Nesmysl vyslovený laikem vyvolá hádku. Stejný nesmysl doplněný odbornými tituly může vstoupit do prokuratury, parlamentu a vládního usnesení.

Bylo by pohodlné prohlásit Pekovou za nevzdělanou šarlatánku, ale nebylo by to přesné. Na začátku pandemie měla zásluhu na tom, že se otevřela debata o zapojení soukromých laboratoří do testování. Její problém nespočívá v tom, že by nic neuměla, nýbrž v přesvědčení, že odborná kompetence v jedné oblasti automaticky potvrzuje její úsudek ve všech ostatních. V roce 2020 například předpovídala, že druhá vlna nepřijde a covid do Vánoc zmizí. Když přišla mnohem horší vlna a virus nezmizel, nevedlo to k jednoduchému uznání omylu. Objevilo se nové vysvětlení, podle něhož už šlo o jiné virové kmeny, takže původní předpověď vlastně nadále platila. Omyl byl zachráněn tím, že se změnil jeho význam.

Právě zde se vědec mění v politického proroka. Vědec připouští, že data mohou zničit jeho hypotézu. Prorok vysvětlí, proč každé nové datum jeho proroctví ve skutečnosti potvrzuje. Ve vědě je chybná předpověď obyčejnou součástí práce. Ve veřejném kultu osobnosti se stává testem věrnosti, při němž příznivci dokazují, že jejich autorita měla pravdu dokonce i tehdy, když se stal opak.

Peková a Kotlár založili svou argumentaci na přítomnosti zbytkové DNA v mRNA vakcínách. Samotná její přítomnost není tajným odhalením, protože plasmidová DNA slouží při výrobě jako šablona pro vytvoření mRNA a nepatrné množství jejích rozložených fragmentů může ve výsledném produktu zůstat. Skutečnou otázkou proto nikdy nebylo, zda lze při dostatečně citlivém měření nějakou DNA nalézt, ale v jakém množství se nachází, jakou má podobu a zda překračuje stanovené limity.

Biomedicínské centrum Slovenské akademie věd prozkoumalo patnáct šarží vakcín Pfizer/BioNTech a Moderna několika vzájemně se doplňujícími metodami. Ve všech našlo zbytkovou DNA pod mezinárodním bezpečnostním limitem. Fragmenty byly krátké a degradované, množství mRNA odpovídalo deklarovaným hodnotám a laboratoř neobjevila ani údajné utajované látky, ani grafen. Výsledky neprokázaly mechanismus, kterým by vakcína měnila lidský genom, protože dočasná genetická instrukce působící v cytoplazmě není totéž jako dědičná změna DNA v buněčném jádře. Přirovnání člověka ke geneticky modifikované kukuřici proto nebylo odvážnou hypotézou umlčovanou systémem, ale záměnou dvou biologicky odlišných procesů.

Tím ovšem není vyřešena celá otázka covidových vakcín, jak se nás snaží přesvědčit druhý tábor. Vakcíny nebyly bez rizika, jejich politická propagace nebyla vždy poctivá a způsob, jakým se od občanů očekávala důvěra, někdy připomínal spíše povinný optimismus než medicínu. Zvláště absurdní bylo heslo o „tečce za covidem", které slibovalo konec příběhu v době, kdy ještě nikdo nemohl vědět, jak rychle bude ochrana před infekcí slábnout a jaké varianty se objeví.

S příchodem omikronu se ukázalo, že očkování mnohem lépe chrání před těžkým průběhem a smrtí než před samotným nakažením a dalším přenosem viru. To nebyla bezvýznamná ochrana. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že vakcinace během prvních tří let zachránila v evropském regionu více než 1,6 milionu životů, většinou mezi lidmi staršími šedesáti let. Nebyla však onou sterilní imunitou, jejíž představu pomáhala politická hesla vytvářet. Když se očkovaní lidé znovu nakazili, mnozí měli oprávněný pocit, že jim bylo prodáno něco jiného, než co nakonec dostali.

Objevily se také skutečné nežádoucí účinky. U mRNA vakcín byl potvrzen vzácný výskyt myokarditidy a perikarditidy, především u dospívajících a mladších mužů. U vektorových vakcín AstraZeneca a Johnson & Johnson se vyskytoval vzácný, ale závažný syndrom trombózy s trombocytopenií. Regulační orgány tato rizika zaznamenaly, zveřejnily a postupně měnily doporučení. Ne každé podezření tedy bylo konspirací a ne každý člověk, který po očkování popisoval zdravotní obtíže, byl nepřítel vědy.

Právě neschopnost tuto samozřejmost připustit pomohla lidem jako Kotlár. Část politické a mediální reprezentace se obávala, že každé veřejné přiznání rizika oslabí ochotu k očkování. Místo vysvětlení, že medicína vždy porovnává rizika a nikdy nenabízí absolutní jistotu, vznikl moralistní svět, v němž očkovaný člověk představoval zodpovědného občana a neočkovaný jakousi epidemiologickou závadu. Když se později ukázaly limity očkování, nezhroutila se pouze část původních slibů. Zhroutila se také důvěra v lidi, kteří je pronášeli s větší jistotou, než jakou tehdejší poznání umožňovalo.

Antivakcinační hnutí nabídlo opačnou pohádku, která byla psychologicky lákavější. V ní nebylo nutné rozlišovat mezi jednotlivými vakcínami, věkovými skupinami, dávkami nebo proměňujícími se variantami viru. Všechno bylo součástí jednoho podvodu a každý nový údaj se dal začlenit do již hotového příběhu. Když vakcína fungovala, statistiky byly zmanipulované. Když se objevil nežádoucí účinek, šlo o důkaz genocidy. Když regulační orgány doporučení změnily, dokazovalo to, že rizika celou dobu tajily. Teorie, která vysvětluje úplně všechno, se nedá vyvrátit právě proto, že ve skutečnosti nevysvětluje nic.

Lidé takovým příběhům nevěří jen proto, že by byli hloupí. Pandemie byla obdobím skutečného strachu, sociální izolace, ekonomických ztrát a často nesrozumitelných rozhodnutí. Farmaceutické společnosti uzavíraly s vládami neprůhledné smlouvy, politici měnili názory bez přiznání předchozích chyb a odborníci vystupující v médiích někdy zaměňovali pravděpodobnost za jistotu. Člověk, který se v tomto prostředí cítil ponížený nebo odstrčený, nehledal pouze informaci. Hledal příběh, jenž jeho ponížení vysvětlí a přisoudí mu morální převahu nad těmi, kteří se předpisům podřídili.

Z injekce se tak stal volební lístek. Lidé přestali rozhodovat o konkrétním léčivém přípravku a začali prostřednictvím vlastního těla hlasovat o vládě, Evropské unii, farmaceutických firmách, modernitě a někdy i o celém uspořádání světa. Jedni nosili očkování jako potvrzení civilizovanosti, druzí neočkovanost jako medaili za odboj. Skutečné otázky medicíny, v nichž může být určitá vakcína velmi přínosná pro sedmdesátiletého diabetika a podstatně méně důležitá pro zdravého dvacetiletého muže, v tomto identitárním divadle překážely.

Případ Soni Pekové proto neuzavírá spor o bezpečnost vakcín. Ukazuje něco jiného: jak snadno lze oprávněnou nedůvěru k institucím proměnit v důvěru k člověku, který mluví dostatečně sebejistě. Peková byla přesvědčivá nikoli navzdory svému odbornému vzdělání, ale právě díky němu. Nabízela publiku možnost věřit, že jeho politické podezření bylo potvrzeno v laboratoři. Kotlár pak tuto víru přenesl do vlády a udělal z ní součást státní politiky.

Odebrání znaleckého oprávnění není cenzurou. Peková může nadále publikovat, poskytovat rozhovory, natáčet videa a přesvědčovat kohokoli, kdo jí chce naslouchat. V demokratické společnosti má právo mýlit se stejně jako ostatní. Nemá však automatické právo připojovat ke svému politickému přesvědčení státní záruku nestrannosti.

Když Peková říká, že razítko nepotřebuje, možná tím bezděčně pojmenovává podstatu celého případu. Ona ho skutečně nepotřebuje, protože své publikum už má a státní sankce z ní v jeho očích může udělat další oběť systému. Razítko potřebujeme my, protože bez hranice mezi odborným posudkem a politickým aktivismem se veřejná debata změní v soutěž titulů, bílých plášťů a nejdramatičtějších videí. A v takové soutěži nevyhrává ten, kdo má nejlepší důkazy, ale ten, kdo nikdy nepřipustí, že se mohl mýlit.