Evropa přitvrzuje v migraci. Proč se o tom v Česku mluví tak málo?

1. 10. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Evropské státy tedy mohou vydat rozhodnutí o návratu. Mnohem obtížnější je zajistit jeho skutečné provedení.

A právě to se nyní EU pokouší změnit.

Co se tedy mění?

Nová pravidla mají vytvořit společnější evropský systém návratů. Zavádějí evropský návratový příkaz a mají usnadnit spolupráci mezi členskými státy při provádění rozhodnutí o návratu.

Osoba, které bylo vydáno rozhodnutí o návratu, má povinnost území opustit a v příslušném řízení spolupracovat s orgány veřejné moci. Pokud své povinnosti neplní, mohou za podmínek stanovených evropským a v některých případech také vnitrostátním právem následovat příslušná opatření nebo sankce.

Nová pravidla zároveň posilují některé možnosti vůči osobám, které představují bezpečnostní riziko. Za stanovených podmínek může být například prodloužen zákaz vstupu nebo doba zajištění za účelem návratu.

Největší pozornost ale přirozeně přitahuje jiná část nové úpravy.

Návratová centra mimo Evropskou unii.

Migrant mimo EU?

Zní to jednoduše. A právě proto kolem toho bude ještě hodně sporů.

Členské státy budou moci uzavírat dohody nebo jiná ujednání se třetími zeměmi, tedy se státy mimo Evropskou unii, a za stanovených podmínek využívat jejich území pro účely spojené s návratem osob, které nemají právo pobytu.

Neznamená to, že by Evropská unie mohla člověka jednoduše poslat do jakékoli země, která s tím souhlasí.

Při provádění návratu musí být dodrženy závazky vyplývající z evropského i mezinárodního práva. Zásadní je především princip non-refoulement, tedy zákaz navrácení člověka do země, kde by mu hrozilo pronásledování, mučení nebo jiné vážné porušení jeho základních práv. Návratová ujednání se navíc nemají vztahovat na děti bez doprovodu.

Právní záruky tedy existují. Otázkou ale zůstává, jak budou fungovat v praxi.

Jak bude kontrolováno zacházení s lidmi v centru mimo EU? Jak bude zajištěna účinná soudní ochrana? A co se stane, pokud třetí země přestane své závazky plnit?

To nejsou pouhé  akademické otázky. Evropská Agentura pro základní práva už v souvislosti s návratovými centry upozorňovala na potřebu individuálního posuzování, účinné právní ochrany a nezávislého monitorování dodržování základních práv.

Přísnější návraty neznamenají konec azylu

Tady je důležité zabránit dalšímu nedorozumění.

Dnešní rozhodnutí neznamená, že Evropská unie ruší právo požádat o mezinárodní ochranu. Neznamená ani, že každý člověk, který vstoupí na území EU neoprávněně, bude automaticky vrácen.

Nová pravidla se týkají osob, které nemají právní titul k pobytu a vůči nimž bylo přijato rozhodnutí o návratu.

Člověk, jehož žádost o mezinárodní ochranu dosud nebyla vyřízena, je proto v jiné právní situaci než osoba, vůči níž už lze návratové rozhodnutí vykonat.

Evropa tedy neruší azylový systém. Řeší především otázku, jak postupovat u lidí, kteří po skončení příslušného řízení nemají právo v EU zůstat.

Proč není snadné člověka vrátit?

Pokud země původu odmítá spolupracovat, není možné spolehlivě určit totožnost člověka, chybí potřebné cestovní doklady nebo existuje jiná právní či praktická překážka, může být provedení návratu velmi obtížné.

Právě na tyto problémy mají nová pravidla reagovat. Evropský návratový příkaz má usnadnit spolupráci mezi členskými státy a možnost spolupráce se třetími zeměmi má rozšířit možnosti, jak návraty prakticky provádět.

Samotné přijetí nařízení ale ještě nezaručuje, že počet skutečně provedených návratů vzroste. Rozhodující bude jeho praktické uplatňování, spolupráce zemí původu a dodržování právních záruk.

Proč je to důležité právě teď?

Protože dnešní rozhodnutí není izolované.

Zapadá do širší změny evropského migračního systému. Od letošního června se uplatňuje nový Migrační a azylový pakt a nyní k němu přichází další významná část – společná pravidla pro návraty.

Evropská migrační politika tedy není jen otázkou toho, kdo do Evropy přijde a kdo získá mezinárodní ochranu.

Stále větší pozornost se věnuje také otázce, jak postupovat vůči lidem, kteří právo na pobyt nemají, a jak zajistit skutečné provedení rozhodnutí o jejich návratu.

A to je změna, o které by se podle mě mělo v Česku mluvit podstatně víc.

Česká média informují. Ale stačí to?

O dnešním rozhodnutí česká média samozřejmě informují. Nebylo by férové tvrdit , že by se o něm mlčela. Zprávy přinesly například Novinky, Česká televize, iROZHLAS, iDNES nebo České noviny.

Velká část tohoto pokrytí má ale podobu stručné zpravodajské informace. Čtenář se dozví, že Evropská unie zpřísnila pravidla pro návraty a že se počítá také s návratovými centry. Už méně se ale dozví, proč k tomu EU přistoupila, co přesně se mění a jaké právní i praktické otázky s sebou nová pravidla přinášejí.

A právě to je škoda.

Pokud se evropská migrační politika skutečně mění, nestačí veřejnosti pouze oznámit, že Brusel něco schválil. Je potřeba vysvětlit, co to znamená.

Jinak samozřejmě vzniká prostor nejen pro politické zkratky, ale také pro záměrné zamlčování některých skutečností.

A co SPD?

Tomio Okamura a SPD dlouhodobě tvrdí, že Evropská unie migraci nezvládá, podporuje její příliv a tlačí na přijímání či přerozdělování migrantů. Současně ale EU přijímá pravidla, která mají zefektivnit návraty lidí bez práva pobytu. To samozřejmě neznamená, že evropská migrační politika nemá problémy nebo že nový systém bude fungovat dokonale, obraz Bruselu, který proti migraci nic nedělá, je ale přinejmenším neúplný.

Kdyby česká média podobná rozhodnutí vysvětlovala analyticky a ne jen informovala o jejich přijetí, snad by vzala, alespoň částečně,  vítr z plachet i SPD a jí podobným . Bylo by pak těžší tvrdit, že Brusel v oblasti migrace nic nedělá, pokud by veřejnost věděla, jaká konkrétní opatření skutečně přijímá.