Přitažlivost "ráje na Zemi"

2. 10. 2026

Jedna postava nakonec někoho zabije při nevydařené loupeži a ve snaze vyhnout se vězení se obrátí na vojáka, se kterým spala, o pomoc. Skuteční revolucionáři, napsali odpůrci, by nepráskali své spolubojovníky, aby se vyhnuli trestu odnětí svobody, nezabili by strážného a neopustili by své děti, aby utekli.

To, co začalo jako okrajová stížnost se brzy rozrostlo v profesory, politické konzultanty a významné členy nové americké levice. Bylo to součástí širší nostalgie po velkých skupinách "odporu" a politických radikálů konce 60. let. Když byly organizovány protesty na kampusech proti izraelské válce v Gaze, byly přímo modelovány podle převzetí kampusů z období války ve Vietnamu. A pak tu samozřejmě byla Beyoncé, oblečená jako Black Panther, která vystupovala na Super Bowlu.

Ale lidé v revolučních skupinách dělali všechny tyto věci a ještě víc. Několik nedávných vydání a reedicí mě přimělo přemýšlet o tomto zmytizovaném období revoluce a následných kocovinách. Jason Burke ve své knize The Revolutionists: The Story of the Extremists Who Hijacked the 1970s, vydané letos v lednu, dokumentuje různé levicové skupiny, které přijaly násilný odpor v naději na revoluci. Mnoho mužů a žen, kteří vedli ozbrojený boj, byli opravdoví věřící v socialismus a palestinskou věc, ale někteří byli prostě vtaženi charismatickými vůdci jako Carlos "Šakal" a Andreas Baader, jiní byli prostě okouzleni násilím a spektáklem, dychtiví po příležitosti vyhodit do povětří obchod nebo vzít letadlo plné lidí jako rukojmí.

Zásadoví lidé jako Ulrike Meinhof, novinářka, která opustila své děti a manžela, aby se přidala k Frakci Rudé armády a bojovala za revoluci, byli početně přemoženi lidmi jako její spolupracovník Baader, kterého Burke popisuje jako "rozmazleného, arogantního a líného". Baader si přisvojoval zásluhy za práci jiných, citoval marxistickou rétoriku, aby se dostal nahoru, a vedl kampaně ponižování a manipulace vůči ostatním členům skupiny. Jiné skupiny byly podobně vyčerpány, začínaly bojem za "revoluci" – vágně definovanou – a skončily u pašování drog nebo nájemných atentátů.

Burke se zaměřuje především na revoluční skupiny v Evropě a na Blízkém východě, protože byly nejaktivnější, nejvytrvalejší a nejpropojenější. Německé skupiny spolupracovaly s palestinskými sítěmi, japonští revolucionáři se objevili v severní Africe. Trinidadský romanopisec a novinář Shiva Naipaul se zaměřuje na Američany, kteří byli méně propojení a méně efektivní: "děti prosperující střední třídy, které vybuchly do jakési vzpoury. Byli dobře živení, víceméně vzdělaní, sentimentální, rozmazlení, nudili se, hledali zábavu, byli dotčeni povrchně osvojenými idealismy, báli se smrti ve válce v jihovýchodní Asii". Byli to mladí lidé, kteří protestovali proti Vietnamu, nashromáždili zbraně a bomby, vyhodili do povětří několik budov, seděli ve vězení a pak – alespoň někteří z nich – se stali profesory s řádným pracovním poměrem na prestižních univerzitách.

To neznamená, že jejich protesty nebyly oprávněné. Jak Burke dokumentuje, mezi těmi, kteří byli aktivní v evropských levicových skupinách, existovala skutečná touha osvobodit Palestinu, vykořenit dědictví nacismu v Německu a ukončit imperialismus a vykořisťování. Naipaul jasně ukazuje zakořeněný rasismus, policejní brutalitu a válečnictví, které přiměly mladé Američany vstoupit do organizací jako Weather Underground a Black Panthers. Ale jejich metody byly nesmyslné, jejich cíle nemožné a jejich organizace byly infiltrovány egomaniaky, psychopaty a informátory.

Na konci Naipaulovy knihy Cesta nikam: Tragédie nového světa (poprvé vydané v roce 1980 a letos znovu vydané Outsider Editions) je nepříjemná scéna, kdy navštíví Hueyho Newtona v sídle Černých panterů v Oaklandu v Kalifornii. Je konec 70. let, takže Malcolm X a MLK byli zavražděni, Cointelpro byl uvolněn a odhalen a masakr v Jonestownu právě nastal. Black Panthers byli zdecimováni a omezeni na několik sociálních programů – zajištění autobusů, aby blízcí mohli navštěvovat rodinné příslušníky ve vězení, založení malé školy, nabídka některých hodin zdravotní kliniky.

Newton a Bobby Searle původně napsali manifest Černých panterů, jehož sestavení jim podle Newtona zabralo pouhých 20 minut. "Chceme plnou zaměstnanost pro náš lid," stálo v manifestu. A: "Chceme vzdělání pro náš lid, které odhalí pravou podstatu této dekadentní americké společnosti." Jsou to většinou utopické myšlenky, jejichž realizace by trvala desetiletí, ale prezentují je lidé, kteří při ozbrojených hlídkách souhlasili, že půjdou bojovat v jakémkoli střetu s policií.

Naipaul píše, že "žádný z těchto požadavků nebyl realizovatelný. Jen ti skutečně bezmocní mohli být tak odtrženi od reality, napsat manifest za dvacet minut, který by požadoval vše." Méně než deset let po jejich setkání byl Newton mrtvý, zastřelen členem konkurenční marxistické paramilitární skupiny s deklarovaným záměrem posílení černé síly.

Naipaul má psát o Jonestownu. Obecně, když lidé píší o Peoples Temple – kalifornském kultu, který se přestěhoval do Guyany, aby vytvořil ráj na Zemi a skončil hromadnou sebevraždou, při níž zemřelo více než 900 lidí – srovnávají ho s jinými kulty, jako jsou Heaven's Gate nebo Branch Davidians z Waco – jinými náboženskými skupinami, které zaměňovaly charisma s moudrostí a smrt s mírem. Naipaul psal bezprostředně po tragédii a proto vidí Jonestown jen jako další příklad lidí v 70. letech, kteří tvrdili, že chtějí lepší život, ale rozhodli se jej vzít.

Často se říká, že Temple byl vychován na idealismu, který se nějakým způsobem stal zvráceným. Myslím, že by bylo správnější říci, že Temple byl vychován na – nebo ještě lépe, zdědil – idealismus, který už se pokazil, který už ztratil směr a byl zkroucený v promiskuitním chaosu šedesátých let.

Jim Jones vybudoval svou kongregaci v San Franciscu kombinací politiky a léčení vírou. V době segregovaných církví bylo jeho publikum výrazně smíšené, více než polovina pocházela z dělnických černošských čtvrtí. Jeho kázání, která trvala celé hodiny, mísila evangelium s vizí jakéhosi nebe na zemi, kde neexistuje diskriminace na základě rasy, třídy a pohlaví. Také tvrdil, že dokáže lidské tělo uzdravit jediným dotykem nebo pohledem a mnoho stoupenců mu přisuzovalo obnovení schopnosti chodit, vidět nebo slyšet.

Jonesovi stoupenci věřili, že jejich posláním je nastolit socialismus ve Spojených státech. Členové spojili své finanční prostředky, aby vytvořili utopii, o které snili: Postavili kuchyně pro hladové, kliniky pro léčení nemocných a domovy pro seniory. Byl to žalostný stav sociálních programů v oblasti Bay Area té doby, který činil lidi zranitelnými vůči organizacím jako Jonesova. A když Jones začal kázat o tom, že americká vláda nikdy nedovolí, aby komunita rasové harmonie a sociální spravedlnosti našla mír, a že Peoples Temple bude muset začít někde znovu v jiné zemi, daleko od zásahů a dohledu, jeho členové byli ochotni prodat své věci a přestěhovat se do Guyany.

V Guyaně Jones našel kompatibilního hostitele. V roce 1970 vyhlásil guyanský diktátor Forbes Burnham zemi za Družstevní socialistickou republiku. Byl dosazen CIA, ale příliv v regionu se od té doby odklonil od západního vlivu a přiklonil se k politickému radikalismu a revoluci. Bauxitové doly a cukrovary byly znárodněny; byly navázány diplomatické vztahy s Kubou a SSSR. Brzy byl Burnham jedním z nejbohatších černochů na světě, ale regály v obchodech byly prázdné, nemocnice neměly zásoby a 50 000 Guyanců – více než 6 % populace – emigrovalo.

Jak rostl zemědělský projekt Peoples Temple (jak se Jonestown formálně nazýval), následovníci psali dopisy rodinným příslušníkům a přátelům zpět do Států, chlubili se hojností, kterou vytvořili. Jejich společné kuchyně byly přeplněné nejchutnějšími jídly, jaká kdy jedli. Zdravotní kliniky poskytovaly špičkovou péči nemocným a seniorům. A veškerý majetek byl držen společně, protože s nikým se nezacházelo podle pracovní schopnosti nebo placení. Velké procento obyvatel Jonestownu byli starší lidé, kteří byli samostatně ubytováni, krmeni a opečováváni výměnou za podepsání svých šeků sociálního zabezpečení.

Jones měl dobré kontakty s politicky radikálními lidmi té doby, měl přátele a kontakty jak v kanceláři starosty San Francisca, tak v Black Panthers. Pro něj to byla součást stejného boje, ať už vedeného zbraní, hlasováním nebo lopatou. Když Naipaul prochází mezi společníky, přáteli a spolucestujícími Jonestownu, potkává lidi, kteří si dokážou představit jen katastrofu a zkázu: konec patriarchátu, konec kapitalismu, konec imperialismu. Jakmile tyto překážky odstraníte, může začít skutečný život.

Ale ne všichni západní lidé hledající socialistickou pomoc odešli do Guyany a někteří z nich jsou stále naživu.

Přibližně deset let bylo velmi elegantní, když měl architekt své vlastní město. Le Corbusier měl Chandigarh v Indii. Navrhl vládní budovy a mnoho bytových projektů, vytvořil mřížkový systém pro urbanistické uspořádání a postavil památník Otevřené ruky jako symbol poctivosti a štědrosti. Oscar Niemeyer měl Brasílii v Brazílii. Navrhl mimo jiné prezidentský palác, městské muzeum a radnici nového hlavního města. A pak Roger Anger měl Auroville v Indii, které letos dostalo vlastní knihu.

Byla to plánovaná města, města postavená tam, kde předtím nebyli lidi: o to lepší začít znovu, bez zátěže stávající infrastruktury, zakořeněných návyků a vzpomínek. V případě Indie měly Auroville a další plánovaná města po nezávislosti a rozdělení představovat nový začátek. Mohla by odstranit veškeré násilí a utrpení z bouřlivého zrodu země v roce 1947 a inkubovat lepší svět. Jak říká polská novinářka Katarzyna Boni, byla to "města nepoznamenaná koloniální minulostí, bez vyčerpaných symbolů, města, která ukazovala cestu celé zemi. Kolébka naděje pro celou zemi." Její nová kniha Auroville: Město snů (přeložil Mark Ordon) dokumentuje její druhou cestu do jižního státu Tamilnádu po první návštěvě v roce 2009.

Auroville postavené v roce 1968 bylo založeno na učení jednoho guru, Šrí Aurobinda, který věřil, že lidé jsou na prahu významného duchovního vývoje. Život na Zemi by se mohl proměnit v něco harmoničtějšího, pokud by dostatek lidí dosáhl osvícení. Před svým duchovním obratem byl politickým radikálem aktivním v nacionalistickém hnutí za nezávislost na Anglii a jeho revoluční skupina byla zodpovědná za několik bombových útoků. Zemřel dříve, než mohlo být Auroville vytvořeno, takže o realizaci jeho myšlenek a filozofie se starala Mira Alfassa, známá také jako Matka.

Město, které stojí dodnes, má podporovat duchovní osvícení a kdokoli z jakéhokoli kouta světa zde může žít, pokud souhlasí s dodržováním pravidel. Aby bylo možné vytvořit lidskou jednotu, musí být každý obyvatel ochoten sloužit Božskému vědomí. To znamená žádné zapojení do politiky, žádné mluvení v tichých zónách a žádné projevy fyzické náklonnosti na veřejnosti. Je třeba přispívat smysluplně do společných kuchyní, veřejných prostor a komunitních zdrojů.

Je zvláštní, že Boni se tak zřídka zabývá myšlenkami stojícími za Auroville, místo toho se soustředí na pocity a zkušenosti těch, kteří tam žijí. Většina dlouhodobých obyvatel jsou západní obyvatelé, kteří se do Indie dostali v 60. a 70. letech. Několik z nich se zdá být znuděnými bohatými dětmi, které uchvátilo mateřské charisma.

Mnozí z nich mluví o vytváření lepšího světa... nějak. "Tady se konečně objeví pravá demokracie a daně už nebudou ani potřeba, protože všichni přirozeně a nenásilně spoluvytvářejí prosperitu Auroville a jeho obyvatel." Protože Boni je odhodlaná dokumentovat životy a touhy obyvatel, místo aby je stavěla do nějaké politické perspektivy, dostáváme něco jako turistický leták, který nás zve připojit se k tomuto novému světu. Těch pár okamžiků skepticismu nebo nejistoty souvisí hlavně s tím, jak je postavený svět nesouladný s velkými plány. Takže žádné nápady ani cíle nejsou potřeba. "Lidé vytvoří duhový kmen, který zachrání Zemi a obnoví její krásu. Přijde nová éra, o tom není pochyb. Společné duchovní úsilí může pomoci ji urychlit."

Poslední věta zřejmě pochází od muže jménem Roy, obyvatele Auroville, který opustil středostavovský život v New Yorku, protože hledal duchovní spojení. Boni je vágní ohledně toho, kdo co říká, co je citace a jaká je její interpretace. Všechny příběhy jsou si velmi podobné: nikdy nevím, jestli poslouchám zklamaného syna bohatých washingtonských rodičů, nebo rozhořčenou dceru bohatých britských rodičů. Všichni trvají na tom, jak jsou odlišní a výjimeční a nakonec jsou od sebe nerozeznatelní. Je to téměř, jako by pro tuto skupinu utopických snílků platilo, že mít rozpoznatelnou osobnost, příběh nebo způsob komunikace bránilo vytvoření ráje na zemi.

Boni byla v roce 2018 donucena vrátit se do Auroville, což byl podle ní obzvlášť těžký rok, přičemž uvádí střelbu ve škole ve Spojených státech, válku v Sýrii a humanitární katastrofu v Jemenu. "Lidé, kteří se cítili stále více ztracení, neustále hledali jiný svět," píše. Ale každý si vždy myslí, že jeho doba je jedinečně hrozná, jedinečně nebezpečná. Nikdo nikdy netrpěl tak, jak oni trpěli. Je zajímavé si všimnout, jak málo by jakýkoli z problémů, které uvádí, přímo ovlivnil její vlastní existenci jako polské novinářky. Válka v Sýrii možná způsobila migrační krizi, kterou viděla v televizi a cítila se bezmocná cokoli změnit, ale sama nebyla vysídlena a pravděpodobně ji válka jen obtěžovala.

Auroville 50 let po svém vzniku má přibližně 3 000 obyvatel z 59 zemí. Meditují, snaží se dosáhnout osvícení a přesto je svět v troskách. V poslední době se plány na rozšíření města a umožnění většího počtu obyvatel setkaly s protesty současných obyvatel, kteří věří, že Auroville ztratí svou zvláštní kvalitu. Ohrožovat harmonii města by ohrozilo osud lepšího světa. Pouze jedna osoba v knize si troufne říct, co se skutečně děje, že Auroville není pokusem o zlepšení světa, ale ústupem od něj: "Nepřebírejte odpovědnost za celý svět... Jen se musíš postarat o sebe."

Ke konci knihy Journey to Nowhere se Naipaul účastní diskuse vedené Buckminsterem Fullerem, utopickým architektem, který věřil, že lze navrhnout lepší svět s těmi správnými nápady, správnou architekturou, správným urbanismem—a správnými miliardáři, kteří se přidali k této věci. Na této konkrétní akci drží Fuller publikum v extázi, když mluví o tom, jak mohou všichni proměnit svět v ráj. "Měl jsem pocit, že pracuji bok po boku s vybranými několika vyvolenými," říká Fuller davu, "hrstkou lidí, kteří byli opravdu ochotni obětovat svůj život pro něco víc než jen sebe sama".

"Lidé sem nepřišli nic zjistit," píše Naipaul. "Přišli hledat zjevení; přišli zjistit, jak by mohli zachránit sami sebe, lidstvo, zachránit svět." A přesto tu všichni stále jsme, půl století poté, a vedeme stejné spory o lidi, kteří se zavázali nás zachránit.

Zdroj v angličtině: ZDE