"Why ‘NAZA’ terrifies Israel’s liberal elite: The film shatters ‘respectable’ Israelis’ illusion of moral superiority: The most prestigious, highly educated soldiers are the primary culprits of genocide." https://t.co/YVeBzv5aMP

— Kenneth Roth (@KenRoth) October 4, 2026

 

„NAZA“ útočí na toto alibi. Film obchází obvyklé padouchy a míří přímo do svatyně svatých izraelské elity: Jednotka 8200, která poskytuje zpravodajské informace o cílech leteckých úderů, a letectvo, které z těchto cílů dělá zničené budovy a mrtvé rodiny. Lidé, kteří jsou podrobeni morálnímu zkoumání, nejsou osadníci, ale absolventi nejlepších škol a elitních vojenských jednotek, kteří pokračují na univerzity a do high-tech společností – přesně ti lidé, které liberální Izrael vidí, když se podívá do zrcadla.

To je nejnesnesitelnější teze filmu. Pokud to, co Izrael v Gaze provedl, je genocida, pak se z velké části jedná o liberální genocidu. Ne proto, že by se její strůjci nazývali liberály, ale proto, že stroj ničení závisí na institucích, v nichž pracují sekulární, vzdělaní a technologicky zdatní Izraelci, kteří se považují za protiklad krajní pravice. Režiséři dokonce upírají protagonistům starý izraelský rituál „střílej a plač“, v němž pocit viny za násilí toto násilí jaksi ospravedlňuje.

Reakce pravice byla předvídatelná: náčelník generálního štábu označil film za „krvavé pomluvy“, premiér Benjamin Netanjahu a ministr kultury Miki Zohar podpořili zbavení režisérů občanství a armáda zvažovala právní kroky kvůli údajným únikům informací.

Ještě více odhalující byla zuřivost ze strany izraelských „liberálních“ médií. Komentátoři odsuzují film, který neviděli, a odmítají jeho svědectví, a to i přesto, že armáda vyšetřuje, jak se utajované informace dostaly k tvůrcům filmu, a že realita systematického ničení Gazy je zřejmá. Novináři, kteří se běžně spoléhají na anonymní bezpečnostní zdroje, najednou projevili téměř puritánskou starost o transparentnost zdrojů, čímž prokázali malou kolegialitu a podřezávají větev, na které závisí investigativní žurnalistika.

Kritici si stěžují, že nemohou film náležitě prověřit, přičemž téměř vůbec neberou na vědomí, že Izrael od října 2023 zahraničním novinářům odepírá nezávislý přístup do Gazy. Standardy skepse, které prakticky neexistovaly, když armáda operovala za zdí cenzury a omezeného přístupu, se staly podstatně přísnějšími nyní, když promlouvají sami izraelští vojáci.

Ve veřejné debatě se věnovala mnohem menší pozornost podstatě svědectví ve filmu „NAZA“. V dnešním Izraeli se zdá, že lidé, kteří hovořili o možných zločinech, čelí za své výpovědi bezprostřednějšímu právnímu nebezpečí než ti, kteří jsou z jejich spáchání obviněni.

A k tomu všemu nejsou klíčová odhalení nijak nová. Yuval Abraham poprvé informoval o armádním využívání systémů cílení založených na umělé inteligenci a o tolerovaných mírách civilních obětí již v listopadu 2023. Izraelská média měla dostatek času – vskutku roky – na to, aby se touto kauzou zabývala. Současný rozruch proto nemá s novinářskými standardy téměř nic společného. Jde o to, co se stane, když se fakta, která byla snesitelná, dokud zůstávala v okrajových reportážích, stanou nemožnými udržet na okraji.

Byrokratická bezohlednost

„NAZA“ je nejvíce znepokojující v momentě, kdy ukazuje, jak se masové zabíjení převádí do jazyka technologického průmyslu. Vojáci zpravodajské služby hovoří o vývoji algoritmů, generování cílů, datových sadách, prahových hodnotách a optimalizaci. Člověk, který na konci tohoto procesu zemře, se nejprve objeví jako záznam v systému. Rodina kolem něj se jeví jako odhad. Zničená budova a ohořelé mrtvoly se objeví jako výstup.

Jednotka 8200 je také jednou z nejprestižnějších cest do světa špičkových technologií, což umožňuje, aby odborné znalosti získané v rámci aparátu hromadného útočení byly později přeměněny na profesní kapitál. Nechutné na tom není to, že vojáci znějí sadisticky – je to to, jak často znějí prostě kompetentně.

Právě zde se hodí popis byrokratické „bezmyšlenkovitosti“ od Hannah Arendtové – ne jako laciná historická analogie, ale jako popis toho, jak lze odpovědnost roztříštit. Bezmyšlenkovitost pro Arendtovou neznamenala ani tak hloupost, jako spíše selhání či neschopnost vidět svět z pohledu osoby, vůči níž člověk jedná. Velké byrokracie to usnadňují rozdělením činnosti na samostatné funkce. Jeden píše kód, druhý ověřuje zpravodajské informace, třetí schvaluje cíl, čtvrtý pilotuje letadlo. Každý z nich může plnit svůj úkol profesionálně, zatímco morální odpovědnost za celek zůstává nepřevzatá.

Arendtová jasně uvedla, že byrokratická bezmyšlenkovitost nezbavuje jednotlivce odpovědnosti za jejich činy. Někteří kritici Arendtové však argumentovali, že dodržování byrokracie může sloužit jako pohodlná maska: oddaný ideolog, který se prezentuje jako poslušný úředník.

Vojáci v „NAZA“ nám nabízejí jiný způsob, jak o tomto rozlišení uvažovat. Nejsou to obžalovaní, kteří se snaží vyhnout trestu. Rozhodli se promluvit, čímž se potenciálně vystavují trestnímu stíhání. Přesto i ve svých výpovědích opakovaně a instinktivně sahají po slovníku systémů, postupů a technických úkolů. Jejich svědectví naznačuje, že byrokratický jazyk nemusí být ani autentickým projevem bezmyšlenkovitosti, ani strategickou obhajobou u soudu. Může to být jazyk, jehož prostřednictvím lidé chápou svou práci a zároveň racionalizují svou účast na násilí.

Vzdálenost mezi těmito vojáky a jejich oběťmi je rovněž poněkud paradoxní. Zpravodajští důstojníci mohou odposlouchávat telefonní hovory, slyšet rodiny uvnitř budov, sledovat živé přenosy a prohlížet si následky útoků ve vysokém rozlišení. Stejný systém, který vytváří mimořádnou blízkost k obětem, může zároveň zachovávat hlubokou morální vzdálenost od nich. Dětský hlas se stává informací sloužící k ověření; rodina se stává „vedlejšími ztrátami“.

Více informací nemusí nutně vést k většímu uznání, ale spíše k podrobnější abstrakci. V rámci elitních vojenských jednotek může být tento odstup posílen mentalitou „přidávače“: člověka, jehož touha po sounáležitosti ho vede k tomu, aby podřídil nezávislé kritické myšlení normám skupiny.

Samotný název filmu tento proces vystihuje. „NAZA“ je vojenská zkratka pro „nezek agavi“, což v hebrejštině znamená „vedlejší škody“. Tento výraz již sám o sobě představuje akt morálního zjednodušení: mrtví a zranění muži, ženy a děti se stávají pouhou kategorií v rámci operačního výpočtu. Automatizace tomuto eufemismu dodává ještě větší sílu.

Dřívější reportáže serverů +972 a Local Call popsaly období, kdy důstojníci uváděli, že armáda při útoku na nižšího člena Hamásu povolila zabití až 15 nebo 20 civilistů a při některých útocích na vyšší velitele dokonce více než 100. Armáda zpochybňuje klíčové prvky těchto zpráv a tvrdí, že rozhodnutí o útocích činí lidé v souladu s mezinárodním právem. Morální problém odhalený těmito svědectvími však přetrvává: jakmile je smrt civilistů prezentována především jako přípustný počet přiřazený k cíli, lze zabíjení zpracovávat jako účetní problém.

Takto vypadá banalita zla v digitálním věku. Starší byrokracie nabízela formuláře, podpisy a velitelské řetězce; nový systém zaměřování cílů přidává rozhraní, skóre spolehlivosti, seznamy cílů a softwarové nástroje. Ani jedno z toho nezbavuje odpovědnosti osobu, která je používá. Obojí však může uživateli pomoci vnímat sebe sama spíše jako operátora systému než jako původce následků.

Promyšlené zamlžování

Reakce izraelských médií často toto přesouvání odpovědnosti kopíruje. Tváří v tvář svědectvím o masovém zabíjení se velká část debaty okamžitě uchýlí k procedurálním otázkám: Byl ten konkrétní systém opravdu „umělou inteligencí“? Rozhodl algoritmus, nebo pouze pomáhal? Byla velitelská struktura popsána s naprostou přesností?

Některé z těchto otázek jsou důležité. Technická analýza se však může stát i únikem před širší otázkou, kterou svědectví vyvolávají. Pokud se diskuse omezí na to, zda je počet civilistů zabitých při konkrétním útoku přesný, mohou se lidé vyhnout konfrontaci se skutečností, že vojáci popisují systém vytvořený k generování a provádění zabíjení v obrovském měřítku.

Vojáci v systému „NAZA“ se chrání před lidskými oběťmi své práce tím, že hovoří o vyhledávání cílů a optimalizaci. Jejich kritici v izraelských médiích se mohou chránit tím, že se stanou auditory tohoto mechanismu, kteří ověřují fakta. Tato symetrie je nepříjemná: Oba přístupy přeměňují etický problém na technický. A technické problémy jsou uklidňující, protože se dají vyřešit. Algoritmy lze vylepšit, databáze vyčistit, protokoly přepsat. To, co liberální Izraelci nedokážou snést, je možnost, že stroj ve skutečnosti funguje tak, jak má.

Existují strukturální důvody, proč je izraelská žurnalistika tak náchylná k tomuto ústupu. Tisk je zakořeněn ve společnosti, v níž je vojenská služba hlavní institucí socializace a profesního postupu. Mnoho významných novinářů začínalo v armádních médiích nebo v reportážích o bezpečnosti a vojenští korespondenti jsou při získávání informací závislí na mluvčím IDF. Armádní kategorie – přesnost, zpravodajské informace, operační nutnost, kvalita cíle – přicházejí do redakce již s autoritou neutrálních popisů, nikoli jako jazyk jedné ze stran ve válce.

Po sérii provokativních výroků izraelského náčelníka generálního štábu armáda nakonec vydala oficiální reakci na film, která dokonale kopíruje právě tu byrokratickou vyhýbavost, kterou dokument kritizuje. Armáda například tvrdila, že civilisté byli před údery rutinně varováni, čímž záměrně zamlčovala krutou realitu, že se jednalo o sporadickou výjimku. Skutečnou operační normou – tou, která je zodpovědná za masakr tisíců dětí – bylo náhlé bombardování bez varování.

Armáda argumentovala, že z technického hlediska umělá inteligence „nikdy samostatně nevybírala cíle“, přičemž si byla plně vědoma toho, že pouhých několik sekund, které má lidský operátor k dispozici na schválení úderu, vylučuje jakoukoli smysluplnou faktickou či etickou kontrolu. Stejně tak se vyhnula jakékoli diskusi o zacílení na nízkopostavené členy hnutí, z nichž mnozí byli zabiti při úderu, který byl záměrně proveden v jejich domovech, často za přítomnosti jejich rodin.

Ve své reakci na film armáda rovněž tvrdila, že nikdy „neschválila ani neprovedla žádný úder v Gaze, při kterém by se očekávalo zabití 500 civilistů nebo počtu blížícího se tomuto číslu“, jak je zmíněno v jedné z výpovědí ve filmu. I to je promyšlené zamlžování skutečnosti: tím, že upoutává pozornost na jeden z nejvyšších poměrů mezi cíli a civilisty, se snaží odvést pozornost od tisíce útoků, které sloužily jako hlavní mechanismus masového vyvražďování v Gaze, přičemž v každém z nich bylo zabití desítek až stovek civilistů považováno za přijatelné.

A jako vždy armáda naznačila, že podezření ze zločinů jsou „řešena disciplinárními opatřeními, trestním vyšetřováním nebo jinými opatřeními“. Skutečností je, že Izrael v posledních třech letech odsoudil pouze dva vojáky za ublížení Palestincům – což není překvapivé, když se nejvyšší vojenské šarže chlubily zabitím 70 000 „teroristů“ v Gaze.

Pro izraelský tisk však byly tyto prázdné námitky armády přesně tím, co chtěli slyšet. Izraelští novináři, toužící po psychologickém alibi a možná nevědomky vinní z toho, že neplní svou práci, spěchali oslavovat prohlášení armády, označovali film za dílo nedbalé žurnalistiky a uchýlili se k uklidňující, autoritářské tautologii: fakta ve filmu musí být nesprávná, prostě proto, že to tak řekla armáda.

Liberální alibi

Izraelská středolevice se již dlouho definuje prostřednictvím svých nepřátel: Pokud námi ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir pohrdá, pokud nás osadníci nazývají zrádci, pokud krajní pravice útočí na soudy a tisk, pak musíme být my tím demokratickým, morálním Izraelem. Film „NAZA“ tuto uklidňující iluzi boří. Naznačuje, že můžete být proti Ben Gvirovi, volit středové strany, pracovat v high-tech odvětví, demonstrovat za demokracii a přesto se podílet na systému schopném masového zabíjení – nebo jej materiálně podporovat. Nenávist ze strany fašistů není osvědčením neviny.

Osadníci jsou sice nejhlasitějšími hlasy volajícími po „dobrovolném vysídlení“ milionů Palestinců z Gazy, ale schopnost proměnit tuto populaci v terče byla vybudována a provozována institucemi stojícími v centru respektované izraelské společnosti.

Film končí přechodem ze střech Tel Avivu k ruinám Gazy, čímž odstraňuje vzdálenost, kterou vytváří byrokratický jazyk. Palestinský otec zoufale prohrabává beton zřícené budovy, aby našel své mrtvé děti. V záplavě izraelských komentářů k filmu „NAZA“ jsme nezaznamenali téměř žádnou zmínku o tomto otci.

Tato absence není náhodná. Armádní systémy proměňují Palestince v terče a odhady vedlejších škod; veřejná debata pak proměňuje samotný film v technickou kontroverzi. V obou fázích Palestinci mizí. Ale nakonec je tato dehumanizace oboustranná: pouze lidé, kteří ztratili svou lidskost, mohou přehlédnout tak srdcervoucí scénu, která možná poprvé ukazuje izraelské veřejnosti výsledek jejich činů.

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout