Klidně si těch 120 Kč připlatím

26. 11. 2012 / Filip Mahďák

Velice dávno, daleko dříve, před zoufalou výzvou prvních křesťanů k rovnosti jsme byli vedoucími představiteli ve společenství všichni. Pak se těm nejsilnějším a neinteligentnějším začalo postupně říkat náčelníci.

Dokud nám však během věků "vývoje" lidstva vedoucí představitelé nestloustli nerovnoměrným přerozdělováním nadbytků v zemědělských civilizacích většinou moc dobře věděli ke komu patří a co takový pocit sounáležitosti konkrétně v praxi jejich společenství obnáší.

Pokud se tito nejsilnější z nás dnes chtějí k české demokratické společnosti hlásit jako ke svojí, tedy nazývat se českými občany, či dokonce našimi vedoucími představiteli, musí používat své síly, společenské postavení, talent a schopnosti také k podpoře, růstu a obohacování tohoto svého společenství a ne pouze k obohacování vlastnímu.

V opačném případě se mohou i spolu se všemi svými přisluhovači, klidně odstěhovat za svými penězi někam na Kajmanské ostrovy, nebo třeba na měsíc, ale hlavně ať už se prosím přestanou nad ostatní vytahovat ze svými podivnými názory a poukazy na sníženou míru osobní zodpovědnosti u svých momentálně okolnostmi hůře obdarovaných spoluobčanů.

Milí zlatí a diamantoví bohatci a také vy všichni jejich poskoci, přisluhovači, kamarádíčci, pucfleci a poradci, věřte nebo nevěřte tito méně požehnaní netrpí výšinou vašeho konta, sklenicí vaší značkové whisky, značkovým spodním prádlem, švýcarskými hodinkami, plným šuplíkem šperků, plastickými operacemi, hromadami dluhopisů a akcií, kontrakty, kontakty ve vašich mafiích, zrozením do té správné rodiny, kterou jste se rozhodli na úkor všech ostatních neokrádat, novým automobilem s plnou nádrží, kterou si odepíšete z daní, právníky, ekonomy, účetními a vaším volným časem k rozšiřování si potřebného vzdělání ke stále složitějšímu kličkování ve vašich hromadách podivně splácaných zákonů, přílepků, doložek, výjimek, vyhlášek a předpisů, odhlasovaných poslušnou smečkou vašich poslaneckých pudlíků - pucfleků, měnících se každým rokem podle toho jak se zrovna vyspíte, či kam zrovna vítr fouká, čí měšec hlasitěji zacinká, anebo na co si tlustý farář vzpomene.

Na příkladech, asi nedopatřením, uveřejněných a od evropské reality hodně ujetých názorů českých "levicových" poslanců, kteří k nám prostým, nevědomým a zlobivým lidičkám odmítajícím platit stokorunové složenky - dokud nám drábové nepohrozí exekucí na barák, z výšin své moudrosti opět káravým hlasem poučně promluvili, pak můžeme jasně vidět jak to s úrovní naší skřípající protézy "levice" ve skutečnosti v Česku vypadá. A jakým způsobem a za které naše spoluobčany se ve skutečnosti v budoucnu s největší pravděpodobností "levice" opět hrdinně postaví. Tu skutečnou levici, kromě jiného, nám totiž již dávno usekl ten socialista, no jak pak on se to jmenoval, ten s tou jeho slavnou oposmlouvou.

O mlčení toho "cosi" co zbylo z předlistopadové totalitní mafie, prý tak usilovně v dnešních pohnutých časech bojujícího za sociální práva našich občanů, tam někde hluboko v jejich divokých snech o ztracené sociální spravedlnosti, radši už ani nemluvit. Natožpak o mlčení voličů, kteří to "cosi" ke konkrétní levicové zodpovědnosti nikterak v praxi dále nehoní, avšak jsou schopni se hned pěkně zostra naježit pokud se o praktickou nečinnost toho "cosi" jen slovem otřeme.

K podivným počtům ohledně nákladů chudáčků přepracovaných exekutorů započítávajících do nich čachry se stokrát převařenými složenkami, tisícinásobenými opomenutými poplatky za popelnice, které vám na magistrátu snaživí úředníci "zapomenou" po zrušení bydliště odepsat a imaginární procesní pohledávky na tuny potřebných papírů a prošoupaných podrážek od ubohých přepracovaných právníků, autorovi článku *"Na co se při kritice exekucí zapomíná"* vzkazuji, že já si klidně připlatím těch sto dvacet korun českých ročně, abych se nemusel dívat dnes a denně na exekutorské zvrhlosti prolhané podnikatelské mafie, plné pokřivených charakterů a morálně prázdných individuí, rozbíjející poslední zbytky pospolitosti, lidské důstojnosti a důvěry člověka člověku v této společnosti napadrť.

Autorovi výše zmíněného a poměrně rozsáhlého článku se při žehrání nad náklady exekutorů z nějakého zvláštního důvodu do něj nevešla ani jen malá zmínka o výši jejich zisku. Ony by totiž pak ty kupecké počty vypadaly trochu jinak v souvislosti se závěrem, že za takové peníze by to určitě státní aparát systému vymáhání práva nedělal.

A já jsem setsakramentsky rád že ne! Státní aparát systému vymáhání práva tu totiž v žádném případě není od toho, aby na umravňování dlužníků, lidském neštěstí, stáří, roztržitosti a zapomnětlivosti vydělával. Natožpak vydělával milióny, jako ty naše chuděrky exekutorské. Státní aparát systému vymáhání práva není a ani z principu nemůže být organizací vytvořenou za účelem zisku. Státní aparát systému vymáhání práva je prostě jen jednou z mnoha společenských struktur vytvořenou za účelem udržování a prosazování dohodnuté úrovně společenské mravnosti, jenž se občané za tímto účelem dohodli společně financovat.

V Česku se této společné odpovědnosti jako občané povětšinou zatím vzdáváme a přenecháváme ji jednou za čtyři roky rejdišti podivných zrůd, měňavců a bestií, plivajících na nás pro zasmání rozličné ideologické zpotvořeniny o všemocném trhu, jenž za nás vše vyřeší. No on si to řeší, ale určitě ne v náš společný prospěch.

Opomenutí je lidské a v civilizovaných společnostech se taková drobná opomenutí řeší propracovaným systémem upomenutí s možností nápravy, v horším případně pak určitým stigmatem vyzařujícím dočasně dlužníka s možnosti nakládat s většími obnosy peněz. V žádném případě nespočívá řešení v existenční likvidací dlužníka. Takový poničení lidé, uvržení na sociální dno, kterým je tímto i odebrána jakákoliv možnost nápravy se logicky pak totiž nemohou stát ničím jiným než společenskou přítěží, na což v posledku doplatíme ať chceme nebo nechceme všichni. Také si nikdo ani náznakem nedovolí směšovat pojmy dlužník a defraudant, byl by tam přinejlepším za blbce. Nevzdělanost v oblasti práva se řeší konkrétně cílenou osvětovou kampaní a systémovým dovzděláváním občanů, ale hlavně aktivní účastí obyčejných občanů na řízení věcí veřejných. Aktivním zájmem občanů vycházejícím z jejich chtění se na neustálém zlepšování společenského soužití účastnit. Říkají tomu tam za horami občanská společnost, což je další pojem v Česku neznámý.

Případ chronický dlužník je nakonec přes všechny hloupé řeči o selském rozumu, zodpovědnosti a nezodpovědnosti jen duševně nemocný člověk, neschopný se díky své duševní nemoci o věci vezdejší správně postarat, stejně jako gambler či alkoholik etc. Léčit takové lidi železnou rákoskou dnešní exekutorské mafie, je jako nechat ležet alkoholiky a duševně choré lidi na ulici bez pomoci a ponechat dráby, po té co je okradou, do nich ještě i kopat. Aha, to už se u nás vlastně také děje.

Rozbitá společnost plná strachu a všelijak pošramocených, popletených, zmatených či krachujících jedinců postižených navíc řáděním neinteligentních, zakomplexovaných, buzerujících pitomů urvaných ze řetězu, společnost lhostejná ke svým spoluobčanům neschopným se orientovat ve fíglech lichvářů, podvodných smluv na hromady hezkých slibů obchodníčků s barevnýma korálkama, společnost postižená handlováním se zodpovědností přenášením její váhy na cizí lidi, jen podle jakéhosi imaginárního místa bydliště, či na příbuzné v rámci rodiny, vyjde všechny její členy nakonec určitě mnohem, mnohem dráž než sto dvacet korun za rok.