Sociolog mě zaskočil

18. 9. 2012 / Štěpán Steiger

V příloze Práva zvané Salon si mohli ve čtvrtek 13. tm. čtenáři přečíst stať Jana Kellera "Konec růstu a rozklad levice". Mě levicový sociolog -- levicový, protože pokud vím, všichni (kdekdo) jej považují za levičáka, ostatně jeho komentáře tiskne několikrát týdně právě Právo -- svou úvahou zaskočil. Víc než jednou.

Že zatratil levici (tím, že zavrhli politiku a obrátili se k estetizaci a moralizaci) by nemuselo samo o sobě překvapit -- levice, podle mne více než pravice, má sklon k sebekritice, často sebedestruktivní. Jenže jako v báchorce o polním strašákovi si Jan Keller pro své odsouzení levice zvolil její zkarikovanou podobu, zevšeobecnil ji -- a pak ji snadno mohl odsoudit.

O obhajobu takové levice, jež zčásti existuje, mi nejde. Všechny omyly, hříchy a pochybení, která jí -- tj. svému obrazu levice -- vytýká, existovaly a ještě existují. Ovšem nesmějí -- lépe: neměly by -- nám zabraňovat uvědomit si, že sociologovy námitky se netýkají levice jako takové, levice vůbec. To je první "zaskočení". Keller totiž zcela pomíjí, že valná část levice -- dokonce bych neváhal říci, že většina -- se tím, co jí vytýká, vůbec neprovinila. Je překvapivé, že vědec -- jímž sociolog bezpochyby je -- neuvádí sebemenší důkaz svých tvrzení. Citátem z Le Goffa pouze nabízí charakteristiku, kterou kritizuje poté, co ji vztáhl na celou levici. Podle Kellera Le Goff ukázal, že "právě ti nejradikálnější filosofové levice reagovali v průběhu sedmdesátých let způsobem, který pomohl levici dokonale rozložit. Zavrhují politiku, jež se pro ně stala synonymem iluzí a lží, a naopak se obracejí k estetizaci a moralizaci. Celý svět se pro ně stává jevištěm, na němž probíhá odvěký boj Dobra se Zlem.

Síly Zla představují všechno, co má třeba jen vzdáleně podobu koordinované akce, organizace, systému. To vše jim zavání totalitou. Historickým zdrojem totality je pro ně osvícenství, jejím nástrojem rozum a nejodpudivějším ztělesněním stát. Kategorie Dobra a Zla mají nahradit údajně zastaralé dělení na pravici a levici." (Omlouvám se za dlouhý citát, ale to je zhruba shrnutí Kellerovy kritiky.)

Citát sám o sobě však není důkaz. V tom spočívá druhé "zaskočení". Vědec se spokojuje citátem, a třebaže je francouzský historik ve svém oboru autorita, nevíme, pokud jsme jeho knihu nečetli -- přiznám, že Kellerem uváděný titul Květen 68. Nesplnitelné dědictví neznám -- jak ke svým závěrům dospěl. Jistě po podrobném rozboru zejména francouzských zkušeností šedesátých let. To však Keller nedělá -- překvapuje, že sociolog neztratil ani slovo o společenských podmínkách, které přivedly levicové "nejradikálnější filosofy" tak daleko, že odmítli možno říci principy levicové politiky a levicových snah.

Namátkou: byl to David Harvey? Nebo snad Slavoj Žižek? Jacques Rancière? Robert Kurz?

Terry Eagleton? Perry Anderson? Domenico Losurdo? Ve výčtu radikálních myslitelů (filosofů) můžeme pokračovat. Nelze pochybovat, že i Keller počítá všechny uvedené k levici. Nic z toho, v čem levici zatracuje, jim však nelze přičítat. Jaká levice se tedy v jeho očích provinila?

Za povšimnutí stojí i taková "maličkost" jako je Kellerův výběr autorů, jejichž citáty si potvrzuje svou tezi. Le Goffa sice možno označit spíše za liberála (v klasickém, nikoli "postmoderním" smyslu), ostatní -- Inglehart, Dubet, Latouche -- levičáky nejsou. O to snazší je vidět levici jejich očima. Škoda, že se sociolog nedovolává kritiků levice, kteří z levice pocházejí. A že svoje výtky nekonkretizuje. Pak by namísto řečnické otázky, kterou svou stať uzavírá --"Nedělá tedy levice náhodou něco špatně?" -- mohl dát rovnou (neřečnickou) odpověď.

0
Vytisknout
5049

Diskuse

Obsah vydání | 18. 9. 2012