Incident na refýži

5. 8. 2016

Pár desítek minut starý zážitek, přátelé, píše Jakub Hein na Facebooku. Stojíme s přítelkyní, praktikující muslimkou, na zastávce tramvaje. Přijíždí souprava. Máme dva psy. Nandaváme náhubek jednomu, trvá to, nestíháme nasadit druhý, tak se hrneme do tramvaje, že mu ten náhubek nandáme vevnitř. Koukám do země na psy, aby se nezamotali. Přede dveřmi mě zastaví něčí nohy, přes který se s psama nemůžu dostat dovnitř. Nechápu a zvedám hlavu, že obejdu toho, komu nohy patří.

Týpek, dost vysokej a udělanej, trochu krví podlitý oči. Koukám na něj a on říká: "Do tý tramvaje vás nepustim". Ptám se, jak to. On že prý protože pes nemá náhubek, on neuhne a já do něj nemůžu strčit. Vůbec nechápu, co se děje. Koukám na něj, říkám mu, že vůbec netuším, o co mu jde. On opakuje, že do tramvaje nemůžeme. Smrdí to rvačkou. Nechci přítelkyni ani psy spadlé pod tramvají. Odpovídám "ok, budiž". Nandaváme druhej náhubek, tramvaj odjíždí.

Týpek pořád stojí na úplně stejným místě. Zprava do záběru vjíždí matka s kočárkem. Zastavuje se ze strany před týpkem. Stojíme s ním naproti sobě na úzkým chodníčku, matka nemá kudy mezi náma projet. Říkám týpkovi: "Paní kvůli vám nemůžu projet, tak uhněte." Týpek se ani nehne a odpovídá: "Vy uhněte, vaši psi blokují cestu, já se přizpůsobovat nebudu". Stojím zádama k zábradlí tramvajového ostrůvku, nemám kam ustoupit.

Koukám na matku. Matka kouká na mě, vůbec nechápe. Týpek kouká na mě, neřekne ani slovo. Všichni tam stojíme a beze slova čučíme. Říkám matce: "No tak pojeďte, proboha, když má pán problém s kočárkem," a uhýbám jak rak chůzí do boku. Matka stáhne ramena, ohne dítěti z kočárku vystrčené balónky směrem od týpka a dost vyděšeně se okolo něj protahuje a mizí pryč. Týpek pořád stojí a beze slova čučí.

Otáčím se k přítelkyni a prostě si s ní začínám povídat nějaké blbosti, protože co s týpkem. On ještě utrousí něco o tom, že muslimka se psem.... zvedá telefon, někomu říká, že už jde... a odchází taky. Situace končí.