Kdy Aun Schan Su Ťij a Člověk v tísni naplno odsoudí genocidní útoky na barmskou muslimskou menšinu?

1. 6. 2015 / Daniel Veselý

Když se v roce 2011 barmská junta rozhodla podstoupit jisté demokratizační kroky (rozuměj – šlo o fázi sbližování se s USA v rámci geopolitického tlaku Bílého domu na Čínu, k čemuž potřeboval spojence) a bývalá disidentka Aun Schan Su Ťij byla přijata „do elitního klubu“ a stala se respektovanou představitelkou oficiální opozice, blýskalo se na časy. Nicméně v roce 2012 v Barmě vyplulo na povrch špinavé prádlo v podobě násilností namířených především na dlouhodobě utlačovanou tamní muslimskou menšinu Rohingyů.

Dnes se jednomu z „nejvíce utlačovaného lidu na planetě“ dostává náležité pozornosti i od Západem uznávaných lidskoprávních celebrit, jako je třeba dalajláma ZDE, nicméně rezolutní odsouzení genocidních aktivit buddhistické většiny - s asistencí vládních sil - proti nim ZDE z úst nositelky Nobelovy ceny za mír slyšet prozatím není.

Přestože se mluvčí politické strany Národní liga pro demokracii Nyan Win (již Su Ťij vede) k problému děsivě bitých Rohingyů kriticky vyjádřil ZDE, zároveň uvedl, že se jedná o jeho soukromý názor ZDE. To samozřejmě nestačí, když už i dalajláma bývalou disidentku vyzval, aby tak učinila jednoznačně a patřičně nahlas, a to zejména v souvislosti se zhoršující se migrantskou krizí, kdy tito nešťastníci před násilnostmi barmské buddhistické většiny po tisících utíkají na volné moře do vratkých bárek, jimž se přezdívá „plovoucí rakve“ a kde mnohé z nich čeká pomalá agonie ze smrti žízní a hladem.

Pozorovatelé hovoří o tom, že Su Ťij má ke svému mrazivému mlčení pragmatické důvody; obává se, že přijde o většinové hlasy ve volbách, které se v Barmě mají konat letos v listopadu. Její stoupenci mohou namítnout, že se Su Ťij zemi snaží politickou cestou zdemokratizovat, avšak i kdyby tomu tak bylo, domnívám se, nese u nás zbožňovaná exdisidentka na žalostném osudu Rohingyů svůj díl viny; jedná cynicky ve snaze vytřískat z jejich dekády přetrvávajícího utrpení politický kapitál. Kdybych věřil ve smysl a hodnotu Nobelových cen za mír, myslím, že by bylo záhodno, aby ji Su Ťij neprodleně vrátila, nicméně pokud ji vlastní třeba Henry Kissinger, je to vlastně bezpředmětné.

Tibetský duchovní lídr dalajláma (ale i jihoafrický biskup a nositel Nobelovy ceny za mír Desmond Tutu) vyjádřil smutek nad tím, že barmská disidentka nevyužívá svého vlivu a těmto lidem nacházejícím se v příšerné situaci nepomáhá. Sám s ní o tom hovořil s tím, že mu Su Ťij sdělila, že jde o velmi komplikovanou záležitost. Skutečně je tomu tak, nebo jde jen o čiré politické slovíčkaření? Editor izraelského listu Haaretz Ben Samuels neváhal přirovnat nynější tragické postavení muslimských Barmánců k osudu evropských Židů v roce 1939, a dokonce doslova napsal, že „perzekuce této menšiny patří mezi největší světové lidskoprávní katastrofy minulého století“ ZDE. Židé tehdy vlivného zastánce neměli a jejich osud byl bohužel zpečetěn, avšak Rohingyové by nyní mohli mít vlivnou přímluvkyni v nositelce Nobelovy ceny za mír. V jejich případě se totiž čím dál častěji začíná skloňovat slovo „genocida“, nicméně chladný politický kalkul a nádavkem politické bodíky jsou pro Su Ťij zjevně přednější. Není to hořká ironie? Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že v tomto ohledu tato známá osobnost překonává i svého lidskoprávního mentora Václava Havla. Jsem vskutku jedním z posledních, který by se bývalého prezidenta zastával, avšak nedovedu si představit, že by v její kůži setrvával v tak sveřepě hanebném mlčení.

Aun Schan Su Ťij není ovšem sama, kdo prozatím k této ožehavé kauze v podstatě mlčí. Politická organizace Člověk v tísni, která je, co se porušování lidských práv týče, známa jako „jednooká organizace“, nevyvíjí v případě po desítkách tisíc etnicky čištěných barmských muslimů, jimž je v Barmě odpírán i status občanství, a tedy pro vládnoucí juntu a rasistické hrdlořezy rekrutující se z buddhistické většiny de facto neexistují, téměř žádné smysluplné aktivity.

Pravda, na webových stránkách organizace byl sice zveřejněn text ZDE, v němž jsou kritizována restriktivní opatření proti Rohingyům, a to i s patřičnými odkazy, ale třeba zpráva ZDE věnovaná násilnostem vůči nim v roce 2012 poskytuje českému auditoriu nevyvážený obraz tehdejších událostí tak, jak se skutečně staly; jako by šlo o téměř rovnocenný boj mezi tamními buddhisty a muslimskou menšinou. Z uvedeného textu cituji: „Rohingyové, jichž je podle odhadů pouhých 800 000, jsou často označováni jako expansionisté usilující o konverzi země na Islám. Vlna násilí mezi muslimy a buddhisty zastínila i nedávné politické reformy. V roce 2012 si rozsáhlé boje mezi buddhisty a muslimskými Rohingyi vyžádaly na západě Rakhinského státu 200 mrtvých muslimů a 140 000 lidí uprchlo ze svých domovů.“ Jen nepatrná douška: vedle toho, že jejich útlak trvá celá desetiletí, se oněch 140 000 „Rohingyů“ ocitlo v mizerných podmínkách detenčních a doslova koncentračních táborů; jejich vesnice byly vypalovány, lidé včetně žen a dětí vražděni atd.

Ono je těžké si přiznat, že se na násilí proti Rohingyům podílejí částečně i pro západní kamery sexy proponenti takzvané šafránové revoluce, která měla olbřímí podporu právě ze strany jednookých bojovníků za lidská práva z ČvT, a na níž si své vlastní lidskoprávní ostruhy vysloužila i naše Su Ťij.

Jak se opět ukazuje, lidská práva jsou výsadou jen pro vyvolené; Rohingyové pravděpodobně mají tu smůlu, že jejich vírou je islám a takřka se vezou na dnes módní antiislámské vlně. Vidíme to i v souvislosti s přílivem migrantů do Pevnosti Evropa, kde jsou opět obětmi obyčejní muslimové, zatímco u nás přímo epidemicky běsní nenávist vůči nim, ačkoliv jde „pouze“ o naprosto bezprizorné lidské bytosti, zoufale hledající pomoc.

0
Vytisknout
3385

Diskuse

Obsah vydání | 4. 6. 2015