Poznámka na okraj jednoho kantorského morytátu,

28. 1. 2014 / Lubomír Brožek

Počet idiotů sice neklesá, ale stoupá procento těch vysokoškolsky vzdělaných.

Jacob van Blom

Víc je svědek očitý nežli deset slyšících.

Plautus

Dodatečná poznámka redakce: Po zveřejnění tohoto článku se ukázalo, že jeho autor, Lubomír Brožek, se stal obětí mystifikace. Citovaný text o brutálních poměrech ve škole je autentický, jenže jeho autorem není člověk, jehož jako autora - svého přítele - uvedl v dobré víře Lubomír Brožek - tento autor ho mystifikoval. Vzhledem k tomu, že pan Brožek neuvedl jméno autora, mohlo by to být jedno. V zájmu férovosti však musíme dodat, že článek "Totální výtlem" vyšel v časopise ČILICHILI č. 9/2009, už před čtyřmi roky ZDE. Od jeho autora, učitele, si ho tehdy výslovně objednal redaktor ČILICHILLI Štefan Švec, který nás na výše zmíněnou mystifikaci upozornil. Děkujeme mu za tuto informaci a je nám líto, že jsme se stali obětí podvodu.

Když jsem nedávno četl hořké poznámky svého přítele, učitele - důchodce, který si chtěl vyzkoušet, jak si dnes žijí kantoři (záskokem za mateřskou dovolenou na jedné ostravské základce), napadlo mne, jak citlivým indikátorem syndromu mizejících elit může být právě škola. Své postřehy shrnul staronový kantor pod lakonickým názvem "Totální výtlem" a poznamenává:

Abyste si to patřičně představili, vybral jsem vám 9. třídu v čase, kdy jsou všichni přijati na střední školy.

Člověk by řekl -- proč sem vlastně ty vousaté a prsaté děti ještě chodí a nezůstanou radši doma, když se stejně odmítají učit? No protože je pro ně škola jen druh zábavy, estráda, show. Cestou za adrenalinovým nářezem si nevšímejte dopravního značení -- všechny otočené a zasprejované značky jsou jen dílem žáků krátících si cestu z domova. Zásadně neparkujte před školou, pokud nechcete mít urvané stěrače, ucpaný výfuk, poplivané sklo..., upozorňuje náš průvodce všedním učitelským dnem: Jo, a před otevřením školy si dojděte na záchod. Až tu budou žáci, mohli by vás na WC zabarikádovat. Pokud budete nuceni se jít vymočit během dne, stoupněte si zády ke dveřím. Jinak vás vyfotí mobilem a fotku pověsí na školní web.

Totální výtlem je sice nadlehčená, nicméně značně varovná zpráva širšího kontextu, svědčící o fatální ztrátě autorit v naší společnosti. Nevím, zda je to hloupost, anebo záměr, ale přikláním se k tomu prvnímu, neboť kdyby šlo o záměr, byl by pitomý a krátkozraký. Zpochybňováni a zesměšňováni jsou fakticky všichni, kdož mají co říci, čemu věřit a za čím stát. Autoritu už nepředstavují nejenom politici, intelektuálové, umělci anebo vědci. Z veřejného prostoru se vytratily dokonce i autority abstraktní, jako je talent, čestnost, zásadovost či mravnost. V mezilidských vztazích přituhlo a nevěřit nikomu a ničemu se stává -ne-li normou -- něčím tak normálním, jako si do mrazu natáhnout rukavice a vzít šálu a teplé ponožky. Učitelský morytát, o němž je řeč, upozorňuje, že likvidace autorit začíná už na úrovni základní školy, kde kantoři, kteří ztratili respekt, vedou každodenní marný boj o trochu pozornosti, jehož jediným výsledkem je většinou "totální výtlem". Úsměvné počteníčko, nikoliv však pro slabší nátury.

Protože nemám svolení, abych uvedl autorovo jméno, omezím se alespoň na více méně nesoustavné citace, které se (pro méně otrlé povahy) pokusím zjemnit myšlenkami jiného učitele, J. A. Komenského.

"Vzdělávání ať tříbí člověku rozum, jazyk i ruku, aby dovedl všechno užitečné rozumně pozorovat, vyjadřovat a konat."

Pokud si myslíte, že učitelem může být každý, kdo 45 minut udrží křídu a moč, jste na omylu. Dnes verbují do školství důstojníky s výcvikem pro přežití v extrémních podmínkách. Současné učitelství je služba v permanentně nepřátelském prostředí bez možnosti obrany. Krizové situace tu jedou na běžícím pásu a napětí, stres a adrenalin stříkají jak Niagarské vodopády. Jedna hodina učitele rovná se tři hodiny v jiné práci. Zkuste si to jediný den! Vsaďte se, že o velké přestávce se budete cítit vyčerpaní, jako byste holýma rukama povalili stoletý dub, a po odpoledce radši strčíte hlavu lvovi do tlamy, než byste si znovu stoupli před tabuli.

Chcete učit? Vítejte v klubu odvážlivců!

"Zdržení, které se věnuje náležitému upevňování začátků, není zdržením, nýbrž znamenitou oporou, aby se všechno následující zmohlo snadno, rychle a bezpečně".

Začátek hodiny.

Nenechte se zmýlit malým počtem žáků v učebně. Zbytek přijde tak za čtvrt hodinky -- musí nakoupit v Žabce naproti kuřivo, čipsy a redbuly. Když omladina dorazí, vevalí se s ní do třídy čmoud trávy, cigár a tabáku z vodních dýmek.

Jakmile se žáci usadí, začnou si vyměňovat flašky s pitím (pitný režim zaručuje školní řád). Vzduchem létají z první do poslední lavice plastové lahve, které se občas za letu srazí. Kreténe, debile, čubko, zmrde!" ozve se obvykle po takové kolizi, což druhá strana kvituje slovy:

"Mrdám na tebe, čuráku vyjebanej!(oslovení "čuráku" je dnes mezi mládeží konverzační obrat stejně jako kdysi "vole").

Když ty štěbetálky za cenu vyřvaných hlasivek ztišíte, začíná nejklidnější fáze hodiny.

Třetina třídy zalehne se staženými kapucemi na lavice dospat noc..., třetina si začne vyřizovat korespondenci v mobilu a zbytek osazenstva tupě zírá vyrývaje žiletkou klikyháky do lavic, či, patří-li k hnutí "EMO", do svého předloktí.

Nyní můžete začít s výkladem.

"Světlem učení je pozornost, při níž žák přijímá všechno myslí přítomnou a jakoby otevřenou".

Ovšem i kdybyste jim říkali, že jste právě vynalezli elixír nesmrtelnosti, jedinou reakcí bude cedulka NUDA K CHCÍPNUTÍ! opřená o penál dívenky, kterou vzali bez přijímaček na gymnázium, přestože běžně stále píše "bríle", "výtr" či "lžýce".

Při psaní na tabuli dejte pozor, aby v křídě nebo v houbě nebyl špendlík a uvnitř tabule přilepená vložka nebo použitý toaleťák.

"Výběr učiva má sestáti z věcí opravdových, užitek celému životu nesoucích."

Nikdy nedávejte k rozboru věty jako Chlapec měl malého ptáčka, Láďa objel vesnici či Jedli jsme vejce natvrdo. Jakýkoli dvojsmysl dohání znalce Kameňáků a Prciček k nepříčetným záchvatům smíchu.

Při "totálním výtlemu" začnou hýkat, nekoordinovaně sebou zmítají, až se smíchy svalí pod lavici, kde ještě dlouze tlučou rovnátky o lino. Žáci s největším počtem uhrů na cm² jsou dvojsmysly uneseni natolik, že zuřivě čmárají po lavici kosočtverce a nápisy PRC, MRD, ŠUK. Donutíte-li je to smazat, vylijí na lavici celý obsah ředidla a ve třídě je rázem nedýchatelno. Po otevření oken dozajista nějaký šikula zapálí na parapetu noviny, takže se dovnitř vevalí hustý dým. To si snad děláte... Vytrženi tím cvrkotem z letargie začnou žáci kolektivně syčet, bučet, mečet, mňoukat, vzájemně si prozvánět mobily či pouštět písně typu: "Jsem gay, jsem teplej!" Hoch, jenž za celý rok nesundal z hlavy kšiltovku, v níž vypadá jako lego panáček, na vás ukazuje vztyčený prostředník "jako že jste jednička" (vivat, Topolánek). Než se stačíte naštvat, nahrnou se zadní řady k oknu, protože po ulici právě projíždí bývalý propadlík na čtyřkolce. Po návratu do lavic zjišťují, že jim zmizel gel na vlasy, rozečtený Blesk či Inteligentní modelína (!).

"Ve školách vše sloužiti má i pomáhati budoucímu životu."

Během vyšetřování se ozývají výkřiky: "Drž hubu, prase, buzno, faráři!"

Směřují k žákovi v přední lavici, který celou hodinu zarytě mlčí a provinil se tím, že nechodí s ostatními krást do Žabky ani hulit na kuželník. To víte, jsou to citlivé děti a mají svůj názor.

"Můžu na záchod?" ptá se mládenec, který byl během letních prázdnin dvakrát venku, tj. 60 dní strávil od rána do noci u počítače, a už dávno ztratil pojem o realitě.

Jelikož je tuto hodinu už sedmnáctý, kdo chce na WC, nepustíte ho. "To si snad děláte prdel? To je moje právo!" začne křičet a vy máte chuť srolovat závěsnou ceduli Práva dítěte, co visí na zdi, a prásknout ho s ní, až by hubou smazal tabuli.

"...Žákovu práci usnadníš, jestliže mu ve všem, čemu ho budeš učit, ukážeš, jak se to užívá v denním životě."

Ale nemůžete. Nemůžete jim zabavit mobil, vyloučit je ze školy ani poslat do zvláštní bez jejich souhlasu.

Můžete od nich akorát tak chytnout vši, žloutenku nebo křivé obvinění ze sexuálního obtěžování.

A tak se raději modlíte, aby někdo z té hordy konečně zavolal, že je ve škole bomba. Tím adrenalinová lekce končí.

Učitelé při evakuaci vybíhají naproti do Žabky vsadit si Sportku, jedinou vidinu záchrany, anebo je sanitky odvážejí rovnou do Bohnic, pokud si už předtím neprokláli srdce ukazovátkem.

Ti největší šílenci zůstávají až do důchodu.

P. S.

Jaký námět pro ty, kteří mají tradičně plná ústa péče o kvalitu našeho vzdělávacího systému. Který je de facto pouze obrazem systému jako takového, chtělo by se podotknout a připomenout slibné: "Prosadíme fungující stát." Problém je, jak toho, při absenci jakýchkoliv autorit, a to i na úrovni učitel- žák, dosáhnout. I kdybychom nakrásně vedle práv dítěte vyvěsili ceduli s právy učitele, obávám se, že se nic nezmění a "fungující stát" bude dál po právu vnímán jako jeden z prázdných předvolebních slibů, jimiž, když je třeba, politici opravdu nešetří a tváří se, jako by to mysleli vážně... Jako by měli tušení, o čem to vlastně mluví a co denně na vlastní kůži zažívají (s vyhasínajícím ohněm v srdci a neurotickým tikem v oku) v neposlední řadě i ti šílenci za katedrou. Dokud je důchod nespasí. Anebo smrt neodvolá.

0
Vytisknout
17688

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2014