Proč jsem stížnost k Ústavnímu soudu nepodal

26. 11. 2012 / Roman Smetana

Ahoj Milane;

vybízíš mne, abych podal v mé kauze ústavní stížnost, nejen ve svém vlastním zájmu (jsem si samozřejmě vědom, že je to zřejmě poslední možnost jak zamezit dalšímu postihu za maření úředního rozhodnutí), ale také kvůli judikátu Ústavního soudu, jenž by byl pro ostatní soudy závazný.

Stížnost nepodám z několika důvodů. Mezi ty vedlejší patří nutnost právního zastoupení, riziko neúspěchu, díky čemuž by se nejen politici mohli ohánět usneseními dvou nejvyšších soudů v zemi, že vše je vlastně zcela v pořádku, přičemž je zde i riziko zamítnutí z důvodu nevyužití všech opravných prostředků. Navíc jsem možnost podání ústavní stížnosti v době nedávné již zvažoval, neváhal jsem při té příležitosti poškádlit i Ivana Langera, kterého jsem vyzval, aby mne bezplatně zastupoval. Nakonec jsem tuto možnost ale zamítl a nejsem natolik "počasovitý", abych své stanovisko každé dva měsíce měnil.

Hlavní důvod nepodání stížnosti ovšem leží jinde. Především -- hlavních cílů se již podařilo dosáhnout i bez požehnání justice. Ačkoliv některé politické strany nadále trvají na nedotknutelnosti soukromého vlastnictví bez jakýchkoliv výjimek, je nanejvýš nepravděpodobné, že by si kterákoliv strana po "kauze Smetana" dovolila v podobných případech podat trestní oznámení, nebo se jinak domáhala "škody". Strany jsou si dobře vědomy, že především k okolnostem, tedy k mediálnímu obrazu politické scény (byť pokřivenému), lze jen těžko občanům mít za zlé, když dají své znechucení najevo jemnou nenásilnou formou. Svoboda politického vyjádření tedy již prakticky zvítězila nad pochybnou modlou nedotknutelnosti politické reklamy.

Podobně se to má i podjatostí soudkyně. Ivan Langer nebyl "jen" členem ODS, jak uvedla paní Langerová u soudu. Svého času byl místopředsedou strany, ministrem vnitra, a z této pozice se mj. neštítil vybírat svého koaličního partnera při volbě prezidenta, vyhrožovat nepohodlným "bručením".

Co je ale z pohledu mé kauzy podstatnější, byl v parlamentních volbách roku 2010 lídrem olomoucké kandidátky ODS. I jeho jsem na předvolební propagaci pomaloval, doplnil pod něj hesla typu korupčníci, lháři, tuneláři, atp., a nakonec právě jeho tvář na mnou řízeném autobuse byla tou poslední kapkou, kdy jsem se rozhodl "jít do akce".

O nepodjatosti paní soudkyně tedy lze mít oprávněné pochybnosti, ona sama se měla, byla-li by soudná, z případu vyloučit. Neučinila tak. Já jsem udělal jediné -- připadlo mi, že si protistrana i se zjevně podjatou soudkyní nabíhá na vidle. Tak jsem je při tom nechal, podjatost jsem nikdy nenamítl. "Ať si soudí", řekl jsem si, nakonec "nechat naběhnout na vidle" bylo i v souladu s původní intencí mého konání -- tedy dát najevo, co jsou zač. Není přitom pravdou, že bych se vůbec nebránil, proti trestnímu příkazu jsem podal odpor a své jednání a motivaci jsem soudu -- jak je uvedeno i v rozsudku -- dostatečně zdůvodnil. Až poté jsem pokračoval pasivním odporem, nechal děj plynout. I nekonáním lze totiž bojovat, lze nechat protistranu, aby se přemohla svou vlastní silou. "Kauza Smetana" je -- věřím -- pro soudce do budoucna dostatečně varující, nevěřím, že by se mohlo něco podobného po této zkušenosti opakovat, žádný soudce snad již nebude chtít být mediálně propírán tak jako paní Langerová.

Poučení je jednoduché a jasné -- je lepší se v takové situaci vyloučit, byť soudce sám subjektivně necítí, že by příbuzenský vztah mohl mít vliv na jeho rozhodování.

Na rozdíl od jiných nějak zvlášť netoužím, aby Ústavní soud svým judikátem tento náhled na věc případně potvrdil. I nepsané může být uznávanou společenskou normou. Ba co víc, v ideálním případě by tomu tak i být mělo, množství kodifikovaných norem totiž nevnímám jako výraz vyspělosti naší civilizace -- je naopak vyjádřením jistého úpadku, myslím. Společnost, v níž jednotlivci nejsou schopni sami v sobě a mezi sebou najít přijatelnou "míru věcí", jsou nakonec odsouzeni k otroctví v podobě hromady psaných předpisů.

Píšeš také, že zde jde o interpretaci práva, a že jako laik nemám šanci. Nemám, a to mě právě mrzí. Současné pojetí práva dělá z našich životů komplikovaný odborný problém, jehož řešení vyžaduje množství všelijakých specialistů -- v tomto případě právníků. Nelíbí se mi to, nehodlám vnímat život jako problém, natož pak ne jako komplikovaně odborný. V případě komplikovaně odborné právní praxe se navíc ukazuje, že "dobrý" právník dokáže svého klienta vysekat z čehokoliv, či domoci se čehokoliv, načež spravedlnost dostává poněkud přes hubu. Dokladem tohoto stavu budiž třeba jedna aktuální kauza, a to případ podmínečného propuštění Tomáše Pitra. Jak mám potvrzeno od zkušenějšího spoluvězně i jednoho vychovatele rapotické věznice, je značně neobvyklé, aby byl vězeň, jenž je šetřen ještě v další kauze, podmínečně propuštěn. Tomáši Pitrovi přitom hrozí až 10 let vězení, přičemž lze mít v jeho případě i obavu, zdali opět neuteče za hranice.

Justice evidentně měří lidem různým metrem, zlodějům z lepší společnosti je dovoleno podstatně víc, než "těm dole", nepříliš majetným, nevlivným. Proč bych se tedy měl ucházet o "požehnání" justice, jejíž aplikace práva a spravedlnosti je pro mne těžko pochopitelná a přijatelná?

Jistý diskutér mi na facebooku před několika měsíci napsal, že soud v mé věci již pravomocně rozhodl a suverén (stát) je tímto zadostiučiněn. S touto interpretací reality nesouhlasím. Suverénem jsou -- tedy alespoň v demokratickém státě -- občané, moc státu, včetně moci soudní, je odvozená. Stejně tak psané právo (společenské normy, zákony, konvence...) jsou "jen" odvozené od práva přirozeného, zvykového. Zákony zde přitom nejsou samy pro sebe, nejsou samy o sobě nějakým cílem, jsou "jen" prostředkem k vymezení pravidel hry, určení míry, proporcí; v průběhu času se vyvíjí, mění, reagují na aktuální dění. Právo, jeho interpretace a dobový kontext tak vytváří jakýsi dynamický, interaktivní celek. Tupou aplikací práva pak nazývám stav, kdy je aplikováno bez ohledu na kontext. Co je podstatné -- pokud orgán státu, na nějž je moc soudní společenstvím delegována a jemuž se společnost podřizuje, vydává rozhodnutí, která jsou vnímána jako spravedlivá, pochopitelná a v souladu s "cítěním" společnosti, pak je vše v pořádku. V opačném případě vzniká problém, který hrozí vyústit -- v krajním případě -- až ve ztrátu legitimity.

Tak daleko zatím nejsme, nabývám ale pocitu, že ono právní, "komplikovaně odborné" vidění světa se chápání obyčejných smrtelníků poněkud vzdaluje. V konstrukci stát -- suverén to problém není, v poněkud lidovějším pojetí reality již ano. Abych navázal na předchozí odstavec, zopakuji zde jeho závěr -- tato teorie aplikace práva a spravedlnosti je pro mne těžko pochopitelná a přijatelná.

O "požehnání" justice se tedy nijak zvlášť neucházím, nejinak tomu bude i při šetření mého dvojnásobného maření. Hodlám se již tradičně hájit tím, že jsem nic špatného neprovedl, do vězení nepatřím, a proto jsem do něj v určeném termínu nenastoupil.

O rozsudek se s českými soudy přetahovat nechci a nebudu, v takto jednoduché kauze by snad i první instance mohla rozhodnout "prozíravě", opravné prostředky tedy opět nevyužiji. Pokud budu odsouzen k odnětí svobody, ze stále stejných důvodů opět do vězení nenastoupím, opět budu mařit úřední rozhodnutí. Pokud soud sezná, že mé další věznění je "společensky únosné", budiž. Já si to pochopitelně nemyslím. Tupá, mechanická aplikace zákona, užívání trestní represe nad rámec nutnosti, není myslím cesta k udržení jakéhosi přijatelného řádu, působí na něj naopak destruktivně.

Tobě Milane přijde, že vůbec nebojuji, ale já přitom -- opět -- pouze předpokládám, že se soukolí moci přemůže svou vlastní, tupě aplikovanou silou. Může to pochopitelně skončit i naopak, možná společnost sezná, že jsem blázen, že do vězení přeci jen patřím, a případné odsouzení bude vnímáno pozitivně. I to je možnost, riziko mé volby. Přesto tuto volbu činím, bez ohledu na možné následky. Netvrdím přitom, že mnou zvolený postup je jediný možný, či dokonce nejlepší, je to jen jedna z možných cest, která však ladí s mým naturelem.

Není to tedy položeno do roviny, zda bych si "zadal" či nikoliv. Souhlasím, že tykadlová kauza již zdaleka není jen o mně, stala se jistým symbolem. I proto si podporu mnohých v "mé" kauze vysvětluji primárně nikoliv jako zájem o kauzu samotnou, natož pak o mou osobu. Kauza se stala přirozeným hromosvodem lidového znechucení nad poměry v politice i soudnictví, kdy pro ty (všeho) schopnější, movitější, výše postavené, platí jiná pravidla, jiný metr. Možná se ono znechucení netýká "jen" korupce a rozkrádání všeho nedostatečně přišroubovaného, možná sahá i dál, k ekonomickému systému založenému na modle maximalizace soukromého zisku, bezohlednosti, manipulaci, závodění o co nejvyšší růst bez ohledu na lidi i přírodu. Možná je v tom i volání po mnohem větší změně, než jaká je pro dnešní politickou reprezentaci vůbec myslitelná. Možná...

Byl bych rád, kdyby můj přístup někoho, ideálně mnohem schopnějšího než jsem já, inspiroval. Zázraky očekávat asi nelze, ale nakonec i původně malá provinční kauza může přerůst svým významem do rozměrů, kdy i jindy neteční politici jsou nuceni reagovat, vyjadřovat se k ní a ustupovat.

...

Po nějakém tom týdnu věznění jsem objevil i jeho "skryté kouzlo". Vytržen z po léta ustáleného, honbou za kdejakým nesmyslem svázaného života, mám zde možnost odpočinout si, oprostit se, spoustu času a klidu rozjímat, o ledasčem přemýšlet, třeba o našem bytí a smysluplnosti všelijakého lidského pachtění.

Zrovna včera mne jeden spoluvězeň na vycházce zpovídal z motivace mého jednání, mimo jiné se i podivil, proč jsem opustil místo ve světě, kde jsem byl -- jeho slovy -- "někdo". K jeho pobavení jsem mu vysvětlil, že jako řidič autobusu MHD jsem vstával do práce na ranní směnu ve 2:30, zatímco v base vstávám v šest, nemám zodpovědnost za autobus a hromadu cestujících a ještě se zde o mně láskyplně postarají. Nejsem už jednou nohou v kriminále jako dřív, teď jsem tu oběma -- což se ukázalo být svého druhu pokrokem, svým způsobem jsem si polepšil.

Ale žerty stranou, není mým cílem stát se propagátorem nepřijímání odpovědnosti či nicnedělání. Snad jsem chtěl vyjádřit jen jisté pochybnosti, které pociťuji ohledně smyslu a směřování "svobodného" světa tam kdesi za plotem.

...

Je středa večer, musím jít spát, zítra mne čeká brzo ráno eskorta do Olomouce, kde budu jen pár dní a následně se vrátím zpět do Rapotic. V Olomouci budu patrně šetřen policií pro své mařenkové zločiny.

Měj se moc fajn, Milane.

Zdraví Roman

Poznámka Milana Daniela: Chovám hlubokou úctu k mravní a morální integritě Romana Smetany. V jeho věci šlo od počátku o konflikt mezi nemravností veřejně projevované falše a lži a mravností člověka, který byl jejím projevem natolik rozhořčen, že na ni podle svého přesvědčení adekvátně reagoval.

Za dobu, kdy se jeho kauze věnuji, se stal mým blízkým přítelem. Neznamená to však automatický souhlas s některými jeho závěry a úvahami. Jsem přesvědčen, že se hluboce mýlí a nevyužití možnosti obhájit svou věc u Ústavního soudu, který by musel posoudit prioritu chráněného zájmu, je fatální chybou, protože režim před touto konfrontací uchránil. Než však budu reagovat na Romanovo stanovisko, budu rád, když se k němu vyjádří i jiní. Jak jsem Romanovi i napsal, nejde přece jen o jeho věc.

0
Vytisknout
8209

Diskuse

Obsah vydání | 26. 11. 2012