Víkendové čtení z klasika

12. 6. 2009

Drnová lavička. Vztah k rodičům začíná procházet smutnou, přízračnou proměnou. Skrze ekonomickou bezmoc ztratili svou hrůznost. Kdysi jsme rebelovali proti jejich trvání na principu reality, proti střízlivosti vždy připravené změnit se v hněv na toho, komu chybí ochota k odříkání.

Dnes však naproti tomu čelíme generaci údajně mladší, jež je v každém ze svých hnutí nesnesitelně dospělejší, než kdy byli její rodiče; odřekla si předtím, než věci vůbec dospěly ke konfliktu, a z toho čerpá moc, zavile autoritářskou a neotřesitelnou.

Možná, že lidé všech dob zakoušeli generaci rodičů jako neškodnou a zbavenou moci, když její fyzická síla ochabovala, zatímco vlastní generace se již zdála ohrožena mladými: v antagonistické společnosti jsou i vztahy mezi generacemi vztahy konkurenčními, v jejichž pozadí stojí holé násilí.

Ale dnes začínáme procházet regresí až ke stavu, který nezná Oidipovský komplex, jen vraždu otce. Zabíjení přestárlých lidí patří k nejhorším symbolickým zločinům nacismu.

Takové klima vytváří opožděný a jasnozřivý souhlas s rodiči, podobně jako je tomu mezi odsouzenci, rušený pouze strachem, že my, sami bezmocní, se jednou možná nebudeme schopni o ně starat tak dobře, jak se oni starali o nás, dokud něco vlastnili.

Násilí, které na nich bylo vykonáno, dává zapomenout na násilí, jehož se dopustili.

Ještě i jejich racionalizace, ty kdysi nenáviděné lži, s jejichž pomocí se snažili vydávat své partikulární zájmy za všeobecné, obsahují tušení pravdy, nutkání usmířit konflikt, který pozitivní potomstvo radostně popírá.

Ještě i hasnoucí, nedůsledný a o sobě pochybující duch starších je lépe oslovitelný než důvtipná stupidita juniora.

Ještě i neurotické podivnosti a znetvořeniny starých dospělých reprezentují charakter, cosi lidsky podařeného - ve srovnání s pathickým zdravím, infantilismem povýšeným na normu.

S děsem chápeme, že jsme se často dříve, když jsme rodičům oponovali, protože reprezentovali svět, skrytě stávali hlásnou troubou světa horšího, než byl ten špatný. Nepolitické pokusy o únik z měšťanské rodiny zpravidla vedly pouze k hlubšímu zapletení, a někdy se zdá, jako by osudná zárodečná buňka společnosti, totiž rodina, byla současně také buňkou pečující o nekompromisní vůli po jiné.

Zatímco systém trvá, společně s rodinou se rozplývá nejen nejúčinnější agentura buržoazie, ale také odpor, jenž sice individuum utlačoval, ale také posiloval, pokud ho dokonce netvořil.

Konec rodiny ochromuje síly odporu. Vznikající kolektivistický řád je výsměchem řádu beztřídnímu: spolu s buržoou likviduje i utopii, jež kdysi žila z mateřské lásky.

(1944)

(Adorno, Theodor W.: Minima Moralia. Reflexionen aus dem beschädigten Leben. Suhrkamp, Frankfurt am Main 2008. Aforismus 2. Přeložil Karel Dolejší.)

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 12.6. 2009