Zaujalo mne zamyšlení pana Milana Škabrahy "Tato země není pro starý", ale ještě více reakce na něj ze strany pana Karla Dolejšího "Antigerontismus na půl cestě k Osvětimi". Zatímco panu Škabrahovi v jeho bezradnosti nad vztahem mladí vs. staří rozumím, nerozumím panu Dolejšímu, a sice poslednímu odstavci jeho článku, píše Pavel Tučka.

Nerozumím tomu, jak může situace, kdy po celoživotním placení do důchodového systému nedostanu na stáří ani korunu, být mnohem menší katastrofa než měnová reforma z roku 1953. Odhlédneme-li od toho, že podobnou reformu jsme zažili na své kůži i ze strany současné moci v roce 1990, připadá mi skutečnost, že lidé nebudou mít práci a nebudou mít ani důchod, skutečně jak z jiného světa.

Možná to nebude vadit lidem majícím silně nadprůměrné příjmy, ale pokud vím, dvě třetiny lidí se tím chlubit nemohou.

Uvážil pan Dolejší, když s takovou suverenitou tvrdí, že „absenci důchodů lze přinejhorším přijmout“, z čeho tato většina lidí bude vůbec žít? Myslí to pan Dolejší vážně, nebo jenom jako provokaci k další diskusi? Já osobně si myslím, že absenci důchodů přijmout vůbec nelze. Nebo to je to, pro co tady mnozí cinkali klíči v roce 1989?