28. 5. 2015 / Milan Mundier
Jen málokterého amerického filmaře můžeme označit za opravdového umělce. Jednou z těchto výjimek je herec, producent, scénárista a režisér Orson Welles, od jehož narození uplynulo 6. května kulatých sto let. Paradoxem ale je, že se Wellesovi začalo dostávat největšího uznání až po jeho smrti, což je na jednu stranu velice smutné, ale na stranu druhou to pouze potvrzuje skutečnost, že byl géniem, který předběhl svou dobu.
Jeho autorský debut Občan Kane z roku 1941 (ano, Welles jej natočil v pouhých šestadvaceti letech!) je dnes právem považován za jeden z nejlepších amerických filmů historie. V době svého vzniku se však stal komerčním propadákem. Příběh bezohledného mediálního magnáta Charlese Fostera Kanea byl sice dílem Wellesova scénáristického génia, s realitou toho ale měl společného až příliš mnoho. Kaneovým předobrazem byl totiž skutečný mediální magnát William Randolph Hearst, který využil téměř všech finančních prostředků k tomu, aby se Wellesův film do kin vůbec nedostal.
Občan Kane je nesmírně mnovrstevnatý film, který s oblibou analyzují filmoví kritici i teoretici na celém světě. Nesmíme však zapomínat na to, co mu předcházelo. Wellesovo dětství nebylo příliš šťastné. O matku přišel, když mu bylo pouhých devět let, o otce, který se potýkal se závislostí na alkoholu, v patnácti. Po ukončení střední školy se Welles začal věnovat práci reportéra a ve svých šestnácti letech odešel do Irska, kde se nějakou dobu začal poprvé (a ne naposledy) věnovat divadlu.
Právě divadlo se stalo pro Wellese vstupenkou do světa filmu. Mezi divadlem a filmem ale bylo ještě něco – rozhlas. Pro stanici CBS zpracoval Welles knihu svého skoro-jmenovce H.G. Wellse Válka světů jako sérii rozhlasových reportáží. Do své role se ponořil natolik, až mnozí posluchači nabyli dojmu, že Zemi opravdu zastihla ničivá mimozemská invaze. Následovala panika. Zato Welles si mohl spokojeně mnout ruce – udělal první krok k tomu, aby se stal živoucí legendou. Psal se rok 1938.
Když začal Welles s natáčením Občana Kanea, měl k dispozici úplně vše – včetně naprosté tvůrčí svobody a práva posledního střihu. A obojího naplno využil. Stvořil mistrovské dílo, které můžeme vnímat také jako varování před lidmi, kteří ve svých rukou koncentrují obrovskou moc. Moc mediální, moc ekonomickou, moc politickou. A toto téma je dnes možná ještě aktuálnější, než bylo ve 40. letech minulého století. Zatímco studio RKO se Hearsta nezaleklo a Občan Kane se do kin nakonec dostal, nyní by to možná dopadlo jinak. Ale to už jsou kdyby...
Občan Kane byl každopádně píchnutím do vosího hnízda. A stejně jako se stal začátkem Wellesovy hvězdné kariéry, stal se i jejím koncem. Sám Welles ostatně řekl: „Začal jsem na vrcholu a propracoval se na dno.“ Památná slova.
Určitě ale nelze říci, že by po Občanu Kaneovi už nebylo Wellesovo jméno spojeno se žádným opravdu dobrým filmem. Ba naopak! Takoví Skvělí Ambersonové (1942) jsou dalším blyštivým klenotem, který pěkně zdobí Wellesovu filmografii. A to i přesto, že mu je studio odebralo, sestříhalo a přetočilo konec. Cizince (1946) pak lze s čistým svědomím označit za nejlepší „hitchcockovský“ thriller, který nenatočil Alfred Hitchcock. A nezapomínejme ani na famózní Dotek zla (1958), který byl svým způsobem Wellesovou labutí písní. V době jeho natáčení už byl Welles poznamenán svým nezdravým životním stylem a úbytek tvůrčích sil se na jeho další tvorbě začal projevovat stále častěji.
V souvislosti s Wellesovým jménem je ale třeba zmínit ještě další dva filmy. Tím prvním je Dáma ze Šanghaje (1947). Po Wellesově boku se v něm totiž objevila jeho tehdejší manželka Rita Hayworthová. A Welles měl tu „drzost“, že nechal zbožňovaný hollywoodský sexsymbol ostříhat a obarvit na blond. Tím druhým je thriller Carola Reeda Třetí muž (1949), který bývá mnohdy označován za nejlepší britský snímek historie. Welles v něm (po boku Josepha Cottena, svého kolegy z Občana Kanea a jedné z hvězd Skvělých Ambersonových) ztělesnil mimořádně démonického padoucha a stačilo mu pohých pár minut k tomu, aby zcela ovládl scénu.
Welles byl ztělesněním protikladů. Byl ztělesněním amerického snu i jeho antitezí. Byl velkým umělcem i žánrovým tvůrcem. Byl sám sobě motorem i brzdou. Ale hlavně byl fascinující osobností, velkým humanistou i neúnavným kreativcem. K Bohu se nemodlil, protože ho (jak sám řekl) nechtěl nudit. Nás, filmové labužníky, ale nikdy nepřestane bavit.
Diskuse