24. 1. 2011
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
24. 1. 2011

Zahraniční vědecká stáž před 45 roky

V polovině šedesátých let minulého století se politická situace v Československu pozvolna uvolňovala. Univerzitní studenti se mě při přednáškách ptávali na moje zahraniční zkušenosti, ale ty jsem neměl žádné, zatímco oni již cestovali do cizích zemí. Využil jsem proto první příležitosti, abych se i já podíval do světa.

Cestu na Západ jsem měl velice usnadněnou tím, že byl můj tehdejší šéf na lékařské fakultě zakládajícím členem strany a jako člověk měl velice liberální názory. Prý bylo v zájmu pracoviště i samotné fakulty, abych odejel na rok nebo dva do nějaké západní biochemické laboratoře na zahraniční stáž jako "post-doctoral fellow", ačkoliv jsem měl o dva roky víc, než byla věková hranice 35 roků. Na vybranou byla Brazílie, Francie, Kanada a Spojené státy. Přestože by byl dal šéf přednost Spojeným státům, já jsem si vybral Kanadu. Podal jsem si tedy žádost na ministerstvo školství prostřednictvím děkana a rektora. Velkou podporu mi poskytlo jak odborové hnutí, tak i strana. Nikdo mi nechtěl věřit, že mi například předseda uličního výboru KSČ řekl, že by se členy výboru přišel k nám do bytu a že bych doporučení ke 2-letému pobytu v Kanadě napsal na svém psacím stroji (měl jsem "kufříkový" čili přenosný) a on by to s výborem na místě podepsal.

Žádost odešla na ministerstvo a já jsem čekal. Byl jsem netrpělivý a když mi nic nepřišlo během několika týdnů, napsal jsem přímo na National Research Council do Kanady. Obratem mi odepsal ředitel biochemického oddělení, že mou žádost nedostal, abych tedy vyplnil přiložený formulář a ihned jej poslal zpět. Brzy na to, 13. dubna 1966, jsem dostal zprávu, že bylo uchazečů velice mnoho a že mám 2 roky přes maximální věk, ale že mne přesto přijímá, a to přímo do své laboratoře.

Nadšení v laboratoři i doma nebralo mezí, dalo by se říci, že "byly kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálku rozletí!" Ihned jsem informoval ministerstvo a to mi odpovědělo, že nikam nepoletím, protože není dovoleno, aby si jednotliví uchazeči své žádosti vyřizovali soukromě. Jaképak soukromě, vždyť to dostalo ministerstvo se spoustou podpisů a razítek přímo z univerzity! Ale ovšem - nikoliv z pražské, nýbrž "venkovské" univerzity. Není hezké podezírat někoho bez důkazů o vině, ale my na té venkovské univerzitě jsme byli všichni přesvědčeni, že byla moje žádost v Praze uložena "k ledu" a že tedy úředníci museli být opravdu překvapeni, když se přesvědčili, že moje žádost byla podána přesně podle předpisů.

Kanadské vyslanectví pozvalo mě i s manželkou do Prahy na oslavu Dne Kanady 1. července a podle místních univerzitních autorit bylo bezpodmínečně nutné, abychom se oslavy zúčastnili, ale nesměli jsme tam údajně přijet tramvají, nýbrž taxíkem. Sehnat tehdy taxík jen tak na Václavském náměstí bylo tak zvaně "o ústa", ale na Mickiewiczovu ulici jsme přijeli včas. Byli jsme přivítáni a potom ponecháni osudu. Kdo by se bavil s venkovských docentem, že? Zpět do hotelu jsme ovšem jeli tramvají.

Doma jsme se připravovali. Do Kanady jsme se chtěli dostat celá rodina, starší syn chodil do 3. třídy základní školy a ten mladší by byl chodil do mateřské školky, kdyby se byla manželka vrátila do zaměstnání. Byl tedy předškolního věku. Ani na chvilku nám nepřišlo na mysl, že bychom v Kanadě zůstali. Naopak jsem po příletu do Ottawy a po získání peněz poslal poslední splátku na hypotéku na našem rodinném domku. Možná to byl nejlepší důkaz, že se opravdu vrátíme a kromě manželky dostaly povolení k cestě obě děti. To ale v Kanadě způsobilo poněkud nepříjemnou senzaci, když jsme se dozvěděli, že i členové strany museli doma nechat jako rukojmí dítě. Já jsem nebyl ve straně a přece se sem dostali oba synové.

Do Kanady jsem odletěl sám začátkem září 1966 s tím, že manželka s dětmi přiletí za půl roku. Díky slovenskému kolegovi, který v Ottawě právě končil, jsem měl začátky v Kanadě velice snadné. Zavezl mě z letiště do hotelu, druhý den na ústav a hned mi sehnal podnájem po jiném stážistovi jen několik minut chůze od laboratoře. O sobě moc nemluvil a jevil se mi nějaký jiný. Řekl mi, že to po čase ocením a že kdyby se mě někdo ptal, rozhodl se vrátit se do Evropy lodí a nikoliv letadlem a potom se pomalu pozemní cestou přes západní Evropu dopravit do Bratislavy. Skutečně udělal dobře, že mi víc neřekl, protože deset dní po rozloučení mi volali z československého vyslanectví v Ottawě a ptali se, kde je můj kamarád. Tedy jsem odpověděl, že nejspíše na lodi plující do Evropy. Za několik dní volali zase, že do Bratislavy nedorazil, čímž mě polekali, zdali se mu něco špatného cestou nestalo. Oni tu obavu nesdíleli a chtěli vědět, jestli nemluvil o tom, že se nevrátí. S jistotou v hlase jsem mohl říct, že rozhodně nikoliv, že jsme se těšili, že se po mém vlastním návratu zase v Bratislavě sejdeme. Volávali mi do práce a nevím, k čemu jim mohly být moje odpovědi dobré. I bez internetu, o kterém tehdy nebylo ještě ani potuchy, se mi podařilo zjistit kamarádovu kanadskou adresu a dodnes jsme ve styku.

Pracoviště v suterénu budovy stavu se mnou dosti otřáslo. Hospodařili tam samí muži, takže se nikdo nesnažil o nějakou čistotu. Po práci přišel uklízeč, který mokrým hadrem setřel podlahu a bylo vyčištěno. Na venkovské univerzitě jsem měl laboratoře na 3. poschodí nové interní kliniky. Lékařky, lékaři i laborantky byli všichni v bílém a na úklid se velice dbalo.

Odbočím zde, abych popsal návštěvu polské lékařské delegace na československé klinice. Všichni jsme se navzájem popředstavovali a bavili se ve skupinkách. Jeden polský lékař se zeptal naší uklízečky, starší paní v bílém plášti, jaká je její specializace a ona mu popravdě řekla, že v laboratoři uklízí. To našeho hosta velice rozhořčilo, řekl o tom svému vedoucímu a ten si ihned stěžoval našemu šéfovi, že své návštěvníky degraduje přítomností uklízečky.

Šéf ale tuto stížnost rázně odmítnul a řekl, že jsme pracovní kolektiv a naše soudružka uklízečka v něm má svou velice důležitou práci, když zajišťuje, abychom se netopili ve špíně. Sklidil potlesk všech místních.

Takovou paní ale v Ottawě neměli. Jinou zajímavostí bylo to, že v celé 3 či 4 poschoďové budově byla jediná laborantka - jinak samí muži. Tehdy nám ještě Kanaďani říkali, že na rozdíl od východoevropských zemí dokáže každý kanadský muž pohodlně uživit svou rodinu, takže ženy do zaměstnání chodit nemusely (a do výzkumných laboratoří ani nemohly).

Jestliže se v Praze hledělo spatra na "venkovany", v Ottawě se hledělo spatra na všechny Východoevropany. My jsme zpočátku aspoň na některé kanadské záležitosti hleděli se závistí a nemyslím tím jen na dostupnost banánů během zimy. Můj kanadský šéf měl volnost, jak využije financí, které mu byly na příští rok přiděleny. Mohl si sám určit, kolik použije na přístroje, kolik na chemikálie, zdali pojede na nějakou drahou zahraniční konferenci nebo si za část peněz najme "letního studenta".

Všechno si vyřizoval sám s jedním "lepším" laborantem, zatímco ten "horší" dělal všechny hrubé práce. Pracovalo se na lipoproteinech ve vepřové krvi, takže jsem ho vystřídal v cestách na jatky, abych odebíral krev vytékající z čerstvě porážených vepřů. - Šéf nám také tvrdil, že má úplnou svobodu určovat si svůj vlastní vědecký program.

Jestliže jsem byl ještě v Praze při pohovoru o svém budoucím postavení v Kanadě požádán, abych si všímal svých kolegů v Kanadě, kteří by neměli nepřátelský postoj k Československu, takže by přicházeli do úvahy pro pozvání na oplátku na některé vědecké pracoviště, svého ottawského šéfa bych rozhodně nebyl doporučil.

V mém pracovním plánu bylo mimo jiné preparativně rozdělit LDL (lipoproteiny o nízké hustotě) podle nálezů z analytické ultracentrifugy. Moje návrhy jak to udělat však šéf striktně odmítal. Využil jsem jeho odjezdu na 2-týdenní konferenci v USA a po jeho návratu jsem mu předal obě oddělené frakce a začal jsem psát vědeckou práci.

Moje spisování neschvaloval, přestože jsem jeho i pana ředitele (který mě do své laboratoře přijal) uváděl jako spoluautory.

Naštěstí jsem nebyl na nikom v Kanadě závislý, například na rozdíl od svého britského kolegy Johna. Zatímco já jsem věděl, že se vrátím do své univerzitní laboratoře ke svým studentům a že budu jmenován profesorem, John si musel najít místo, kam by nastoupil po stáži v Ottawě. Proto se snažil šéfovi ve všem vyhovět. To, že byl Brit, mu nijak nepomáhalo - pro šéfa byl představitelem bývalé koloniální metropole.

Práci jsem tedy sepsal a uveřejnil a podobně jsem uveřejnil ještě 3 další práce, jednu dokonce s kanadským lékařem, s nímž mě šéf seznámil. Byla o nějaké rodině, která trpěla lipoproteinémií.

Ve druhém roce mi dal šéf za úkol analyzovat obsah aminokyselin v tzv. apolipoproteinu nerozdělených LDL, který pod jeho vedením již dříve analyzoval jeho oblíbený "post-doc" z Japonska. Když jsem mu předal výsledky, podíval se na ně, zmačkal je a hodil do koše.

Poznamenal něco o neschopnosti Východoevropanů a přikázal svému laborantovi. aby analýzu provedl on. Když Jean výsledky předal, šéf kroutil hlavou, jestli je prý snad neschopnost nakažlivá. Výsledky byly stejné jako od "toho Východoevropana".

Pan šéf řekl něco v tom smyslu, že se sice říká "rozkaž", ale potom to znamená "udělej sám". Sám se pustil do práce. Chtěl jsem se s Jeanem poučit, co vyšlo panu šéfovi. Byla to hrůza, i jemu to vyšlo úplně stejně jako nám a odlišně od toho, co dříve našel a také uveřejnil se svým japonským stážistou.

Zmačkal a vyhodil i svoje výsledky a dodal, že se nebude nic publikovat, protože by to odporovalo dřívější práci. Tak jsem přišel o svou případnou pátou vědeckou práci jako stážista.

Politická situace v Československu byla ještě plná eufórie z Pražského jara, ale kanadský šéf měl náladu prabídnou. Vědeckým pracovníkům na ústavu bylo odebráno právo rozhodovat o využívání finančních prostředků. O to se mělo začít starat nové nákupní oddělení. Za tu krátkou dobu, co jsem byl v laboratořích, se situace obrátila tak, že jsem byl po administrativní stránce "jako doma" - plánovalo se, vědečtí pracovníci museli odůvodňovat, co k čemu potřebují, a úředníci objednávali chemikálie i přístroje. Zpřísnilo se hledisko, podle něhož se mohli vědečtí pracovníci účastnit zahraničních konferencí a ty se oddělily od jiných služebních cest. Snad nejhorší byl pro šéfa příkaz skončit se studiem lipoproteinů a začít se studiem biomembrán. Moc toho nenastudoval. Jen proto, že jsem s rodinou v Kanadě zůstal, vím, že o několik roků později dostal na dovolené v karibské oblasti srdeční infarkt a zemřel.

Před předpokládaným návratem do vlasti jsme se u vody bavívali s ostatními československými stážisty, co doma napíšeme o nabytých zkušenostech. Holou pravdu nebo svůj pobyt přikrášlíme? Proč jsme o něčem takovém vůbec uvažovali? Protože jsme získali zajímavé zkušenosti.

Tak třeba mikrobiolog Karel z Prahy mi jednou říkal, že se v laboratoři nedařilo pěstovat bakterie, aniž by kultury chytily infekci. "Miloši, nebudeš tomu věřit, ale oni neopalují ani hrdla baněk ani vatové zátky. Tak jsem jim to ukázal a člověče, ono to šlape jedna radost". Kolega Jarda z Bratislavy dostal v jiné laboratoři příkaz prohlédnout nějaké vzorky pod elektronovým mikroskopem, se kterým nikdo už dlouho nepracoval, ale Jarda říkal, že doma takovou práci dělal. Když se jeho šéf přišel podívat jak se Jarda snaží, byl na infarkt. Hned se rozkřikl: "Kdo vám dal povolení mikroskop rozdělávat? Ústav nemá peníze na firemního technika, aby to dal po vás všechno dohromady! Kdo myslíte, že to zaplatí?" Jarda na něho hleděl nevěřícně a potom mu řekl: "Uklidněte se, pane doktore, jděte domů, v noci klidně spěte a když se zítra vrátite, bude mikroskop fungovat. Ve stavu, v jakém byl, se s ním nedalo pracovat".

Skutečně druhého dne Jarda svoje vzorky snímkoval a jeho šéf nevycházel z údivu. Přišel za mnou do vedlejší laboratoře a ptal se mě, je-li to v Československu běžné, že si dovedou vědečtí pracovníci poradit, když přístroj nefunguje. Řekl jsem mu, že vyčistit přístroj je to nejmenší a že si s tím pochopitelně poradíme sami, ale i větší opravy se provádějí přímo na ústavu díky pracovníkům v dílnách, kde se případně dělají i potřebné součástky. Reagoval na to slovy, že to je "fabulous".

S těmito zkušenostmi jsme si říkali, že by naši mladší kolegové asi neměli přiliš mnoho naděje dostat se do Kanady, kdybychom je popravdě popsali. V žádném případě jsme nechtěli neznámé mladší kolegy poškodit, takže by situaci nemohli poznat na vlastní kůži a ani by se nepodívali na zkomercializované Niagarské vodopády, nemohli by rybařit pod ledem (tehdy se dalo chytit několik velkých štik během soboty nebo neděle pouhých 25 km západně od Ottawy), nenavštívili by Montreal ani Toronto nebo i mnohem vzdálenější místa. Vždyť se dala nádrž 6-válcového Forda Falcona naplnit za dva a půl dolaru! Rozhodli jsme se tedy, že doma napíšeme, jak úžasně jsme se poučovali a vzdělávali a jak nám to pomohlo k vědeckému růstu.

V určitém ohledu to byla pravda, protože jsme získali sebevědomí i vědomí, že československá věda nebyla popelkou. Současně jsme poznali životní starosti svých kanadských kolegů i to, jak se lidé navzájem přetvařovali. Mně některé situace vysvětlil laborant, který se přistěhoval z Holandska. Především byl každý zaměstnanec údajně naprosto zdravý i když třeba trpěl bolestmi nebo těžkou chorobou.

Kdyby se ke zdravotním potížím přiznal, mohl se dočkat nedůvěry v jeho schopnosti a předčasného konce kariéry. Dal mi radu, abych se nikdy nezmiňoval o politice, náboženství, zdraví a platu, protože to byla témata, která nejsnáze vedla k tomu, jak si ostatní lidi znepřátelit. "Správná" témata byla sport, počasí a burza - ta ovšem všeobecně jen o tom, jak si různé akcie vedou.

Za celou kariéru stážisty jsem neslyšel snad ani jediný vtip.

Tyto rady mají všeobecnou platnost i po 40 letech. Později jsem vycítil, že mezi univerzitními studenty existovala nevraživost a že na sebe hleděli jako na konkurenty - a oni mi to potvrdili. To bylo v protikladu, jak jsme se cítili kamarádsky během studií na brněnské i bratislavské technice. Pochopitelně - pracovních míst bylo dost pro každého absolventa.

Systém zahraničních stážistů (post-doctoral fellows) byl ve skutečnosti prospěšný především pro kanadskou vědu. Všichni stážisté se snažili zavděčit se za velice nízké stipendium (6000 dolarů ročně v r. 1966/7 a 7200 dolarů v příštím roce), aby dostali doporučení pro své příští zaměstnavatele. Nečekaně jsem měl z doporučení prospěch i já. Po skončení stáže jsem měl s rodinou zajištěné letenky na cestu do Prahy přes Londýn, Paříž a Curych - na 25. srpna 1968. O týden později jsem měl už opět přednášet svým studentům na venkovské univerzitě. Velice jsme se celá rodina na cestu domů těšili.

Týden před odletem jsme si poslali domů většinu oblečení, levný magnetofon koupený v New Yorku a jiné věci v mnoha velkých krabicích orazítkovaných československým vyslanectvím v Ottawě, abychom z toho nemuseli doma platit clo.

Večer 21. srpna nám na dveře malého bytu někdo zaklepal - byl to Jarda od elektronového mikroskopu. Bydlel nedaleko a přinesl zprávu o invazi Československa.

Co teď? Přestože se invaze očekávala - vždyť v Praze někteří lidé požadovali, aby republika vystoupila z Varšavské smlouvy a vstoupila do NATO, což se v Ottawě jevilo jako nesmyslná provokace. Zde jsme rozdělení světa na dva bloky viděli lépe než se to možná jevilo doma. Z televize i novin jsme pochopili, že by Američané zasáhli proti nějakému svému malému spojenci, který by chtěl opustit NATO a přidat se k Varšavské smlouvě, takže se dalo očekávat, že SSSR zasáhne. Přes to nás zpráva o invazi zdrtila.

Co dělat? Kanadské ministerstvo pro přistěhovalectví nám prodloužilo víza a udělilo status "landed immigrant" a československé vyslanectví nám prodloužilo platnost pasů i výjezdních doložek. Univerzita mi pobyt v zahraničí prodloužila o rok a kanadský ústav mi prodloužil stipendium o 3 měsíce v naději, že si do té doby najdu práci.

Majitel činžáku, kde jsme dali výpověď z jednopokojového bytu ke konci měsíce, nám dovolil výpověď zrušit a dal nám skvělou nabídku, že potom můžeme podat výpověď, kdykoliv se nám to bude hodit. Všichni lidé k nám byli neuvěřitelně laskaví.

Můj šéf v laboratoři změnil své chování a pomáhal mi shánět zaměstnání. Už dříve mi "dohodil" překlady z češtiny, slovenštiny a ruštiny pro jedno federální ministerstvo, takže jsem si při stáži po večerech přivydělával.

Po invazi mi domluvil pohovor na ministerstvu zdravotnictví. Dostal jsem nabídku na práci za 7800 dolarů ročně. Vzhledem k tomu, že jsem bral nezdaněné stipendium 7200 dolarů ročně, kdežto plat podléhal dani z příjmu, nemohl jsem místo přijmout - rodinu bych neuživil. Šéf to uznal a volal na ministerstvo ještě jednou. Příští den jsem tedy šlapal stejnou cestou, dostal jsem stejné otázky a nabídku na plat 10 tisíc dolarů. "Co na to říkáte?" ptal se mě šéf po návratu a já se ho zeptal, zdali by byl ochoten zavolat tam ještě jednou. Všichni až na jednoho kolegu se tomu zasmáli, kdežto Henry řekl, že kdyby měl Milos dostat víc než 12 tisíc ročně, udělal by "nahoře" z kanceláře kůlničku na dříví.

Kam jsem tedy z ústavu odešel?

Opět jsem měl neuvěřitelné štěstí. Asi dva týdny před návratem mě zajímalo, proč se liší kanadský tvaroh od československého. Byl to nápad "jen tak" - mohlo by to zajímat nějakou moravskou mlékárnu?

Na ústavu mi na to nikdo nemohl dát odpověď, ale dostal jsem telefonní číslo jednoho odborníka na ministerstvu zemědělství. Na té situaci je pozoruhodné to, že jsem nemávnul rukou a neřekl si, že za 2 týdny budu přednášet svým studentům. Zavolal jsem a tím jsem toho odborníka nesmírně potěšil.

Nedávno dostal Pfizerovu cenu Americké mlékařské vědecké asociace právě za výzkum tvarohu a o tvarohu vydal knihu. Dva dny mi dělal přednášky o výrobě tvarohu a ukázal mi provoz v několika mlékárnách v okolí Ottawy. Na rozloučenou mi dal svou knihu a přál mi šťastný návrat.

Po invazi jsem tomu odborníkovi volal opět s otázkou, zdali by měli pro mě na Výzkumném ústavu potravinářském místo. Naprosto nečekaně mi řekl, že ano, že mi zařídí rozhovor s panem ředitelem. Ten se rozhodl přijmout mě právě do oddělení mléka - mě, který dotazem na tvaroh přece dokázal v tomto oboru naprostou neznalost. Mnohem později jsem se dozvěděl, že pan ředitel kladně hodnotil moje zkušenosti z mnoha různých potravinářských pracovišť v Československu (cukrovar, výzkum pektinu, konzervárna zeleniny, mrazírenský výzkum, výzkum masa, gastroenterologická laboratoř, přírodovědecká fakulta) a zejména skutečnost, že jsem byl absolventem kanadského programu pro postdoktorátní studenty.

Potom jsem už jen čekal na úřední potvrzení svého přijetí. Jednoho dne mi volal úředník z vládní kanceláře, aby mi sdělil, že jsem přijat na ministerstvo zemědělství jako vědecký pracovník třídy RES-02 dnem 2. prosince 1968. V laboratoři se kolem mě shlukli všichni spolupracovníci. A potom to přišlo - plat. Nástupní plat byl o polovinu vyšší než druhá nabídka z ministerstva zdravotnictví. Radostně jsem děkoval a ještě jednou děkoval. Dostalo se mi přání, aby se mi v práci líbilo - All the best to you, Dr. Kalab! Kolegové se hned ptali: "Tak kolik?" Šťastně jsem vydechl a řekl: "Jedenáct tisíc, o tisíc víc než ve zdravotnictví!" Všichni včetně Henryho mi blahopřáli.

Tak jsem měl v Kanadě zaměstnání a vědeckou práci..

Více než po 10 letech jsem se ke své lži ohledně platu přiznal několika kanadským známým, kteří nepracovali tam, kde já, a setkal jsem se se dvěma reakcemi. Jedni mě odsuzovali, za to, že jsem lhal, že to jsem dělat neměl. Jiní můj záměr pochopili, aniž jsem jej musel vysvětlovat. Ať by byl můj plat jakýkoliv, všichni by mi blahopřáli k tomu, že jsem získal práci. Kdybych ale řekl pravdu, možná by si řekli, že to bylo pro přistěhovalce z východní Evropy až příliš moc a Henry by šel dělat nahoru z kanceláře kůlničku na dříví. Takto byl i on spokojený - nedostal jsem víc než on.

                 
Obsah vydání       24. 1. 2011
24. 1. 2011 Lékařské odcházení Ivan  David
23. 1. 2011 Mediální pasák Štěpán  Kotrba
23. 1. 2011 "Ach jo, to sou zase ty vaše přemejšlivý otázky..." Miroslav  Čapek
23. 1. 2011 Jak překonat ve školách tradicionalistický odpor mladých lidí Jan  Čulík
23. 1. 2011 Syndrom lidského rozvoje a hybridní postavení České republiky v systému mezinárodních kultur Jan  Čulík
24. 1. 2011 Nový čínský "neviditelný" letoun možná využívá americké technologie
24. 1. 2011 Platy rektorů britských univerzit stouply loni o dvacet procent
24. 1. 2011 Petr  Ďoubalík
24. 1. 2011 Jan Palach, svetlo po Pražskej jari Michal  Hladký
24. 1. 2011 Zahoďte vaši češtinu do vašeho kanálu Štefan  Švec
24. 1. 2011 Videozáznam z místa výbuchu v letištní budově v Domodědovu
24. 1. 2011 Termovizní měření - spolehlivá analýza úniků tepla
24. 1. 2011 Jak se před Hankou a Moravcem podařilo utajit základní informace? Vladislav  Černík
24. 1. 2011 Nesnesitelná arogance českých politiků Miloslav  Štěrba
24. 1. 2011 Pirátská strana důrazně odmítá HADOPI v Česku
24. 1. 2011 Pochod a koncert za Jana Kučeru
24. 1. 2011 Automaton: Technika pro svět s nedostatkem energie?
24. 1. 2011 Internetové stránky BBC propustí 360 zaměstnanců
24. 1. 2011 Sebevražedné teroristky Miloš  Kaláb
24. 1. 2011 Zahraniční vědecká stáž před 45 roky Miloš  Kaláb
24. 1. 2011 Underground Milan  Kozelka
24. 1. 2011 Anděl Kateřina  Bolechová
24. 1. 2011 Kam vede CESTA? Štěpán  Steiger
24. 1. 2011 Píča plent -- bída pořadů České televize Pavel  Sekerka
24. 1. 2011 Oč jde (v) ČSSD...?!? Ladislav  Žák
24. 1. 2011 Výsledky vyšetřování nemohou překvapit... Ladislav  Žák
24. 1. 2011 Palestinští vyjednavači tajně souhlasili s izraelskou anexí téměř všech protiprávně postavených osad v okupovaném východním Jeruzalémě
24. 1. 2011 ODS hledá "vhodného partnera" pro Íčko Jiří  Baťa
24. 1. 2011 Průzkum hodnot mladých lidí
24. 1. 2011 Koaličníci a ústavníci Oldřich  Průša
24. 1. 2011 "Té lípy se nevzdám", aneb zažité poměry v českém školství
24. 1. 2011 Strhnout studenty je důležité
24. 1. 2011 Chirurgovy zkušenosti z českých škol
24. 1. 2011 Trochu reality do uvažování o vzdělávání Vladimír  Wagner
24. 1. 2011 Erupce nebo erekce Jiří  Jírovec
24. 1. 2011 Tak jakpak je to s tím biflováním?
24. 1. 2011 Sebevědomí versus schopnosti Jaromír  Habr
24. 1. 2011 Cíle školy jsou žákům představovány divně
20. 1. 2011 Politics of Language: Approaches to Nations, Communities and Cultures in Contemporary Central Europe
21. 1. 2011 Češi budou zřejmě moci jezdit za prchajícími lékaři do zahraničí
22. 1. 2011 Jak jste prožívali dobu "komunismu"?
22. 1. 2011 Historie neexistuje Jan  Čulík
23. 1. 2011 Vzpomínky nejsou historie Boris  Cvek
24. 1. 2011 Historie existuje František  Řezáč
24. 1. 2011 Svéráz české veřejnoprávní televize Miloslav  Štěrba
24. 1. 2011 Opět neseriozní postupy na ČT 1?
23. 1. 2011 Moc kontroluje média, to v demokracii není možné
22. 1. 2011 Exekutorské mafie, přiměřenost a trocha rozumu Stanislav  Křeček
22. 1. 2011 Kolem ohňů Milan  Kozelka
23. 1. 2011 Sociální sítě lidi nepropojují - izolují je od reality
23. 1. 2011 PBBK80
22. 1. 2011 Reformy, strategie a krize: jak dál? Přemysl Mýša Pergler
21. 1. 2011 "V katolické církvi je tolik pedofilů, že si člověk ani nevšimne, že papež je nacista" Jan  Čulík
7. 1. 2011 Hospodaření OSBL za prosinec 2010