Historie neexistuje

22. 1. 2011 / Jan Čulík

Po pádu socialistických režimů totalitního typu ve středovýchodní Evropě r. 1989 se pokusila televize BBC natočit třináctidílný dokumentární seriál o tom, co to byl "komunismus". Hlavním tvůrcem tohoto seriálu byl známý britský novinář a odborník na středovýchodní Evropu Neal Ascherson. Po dokončení seriálu se přiznal v rozhovoru, že vytvořit tyto dokumentární filmy bylo "nesmírně obtížné". Poté, co se v roce 1989 komunismus rozložil, jako by po něm - podle Aschersona - vůbec nic nezbylo. Kam se poděl veškerý ten útlak, vojenská hrozba Západu, studená válka, zátarasy na hranicích, rušičky západního vysílání, přepady turistů tajnou policií na hranici? Všechno bylo pryč a už to nebylo zdokumentovatelé a vůbec zachytitelné. Filmařům se fenomén "komunismu" prostě rozplynul v ruce.

Rozhovor s Aschersonem mi připomnělo facebookové pábení Saši Uhlové a jejích přátel o tom, jak prožívali dobu "komunismu". Z těch řečí prostě vyplývá, že historie - aspoň v lidové paměti prostě neexistuje.

Samozřejmě, kdo si na dobu "komunismu" dnes vůbec může pamatovat? Uplynulo víc než dvacet let. I dnešní čtyřicátníci si pamatují - matně - jen druhou polovinu osmdesátých let, kdy se režim v Československu pod tlakem Gorbačovových reforem už začínal rozkládat, byl tvrdě v defenzívě.

Na to, abyste si pamatovali opravdu tvrdý útlak a čistky, k nimž došlo v letech 1969-1970, kdy byly existenčně zničeny statisíce profesních odborníků, vám musí být dneska k sedmdesáti. Nad sedmdesát vám musí být, abyste měli autentickou zkušenost z liberalizačních šedesátých let. A kdo si vůbec tuto dobu nějak pamatuje? A tvrdý útlak v padesátých letech si nepamatuje už vůbec nikdo, možná nějaké devadesátileté babičky.

Přitom je nutno říci, že se režim kvalitativně proměňoval. Začátkem padesátých let byl úplně jiný než v roce 1958, zcela jiný byl v roce 1966 a zase radikálně odlišný v roce 1971.

Když píše Štěpán Kotrba, že si on sám za komunismu jezdil do zahraničí "kam chtěl", pro mnoho lidí to prostě nebylo pravda. Většina diskutujících na facebooku Uhlové může zohledňovat v nejlepším případě pár střípků z dětství - že neměli v obchodech banány, nebo že po Praze visely socialistické transparenty.

Kromě toho, a to je velmi závažné, do dnešního hodnocení "komunismu" si všichni promítají své dnešní politické sympatie a antipatie. Vzhledem k tomu, že v médiích se neustále šíří zjednodušená "protikomunistická" propaganda, lidem to jde na nervy a vytvářejí si své vlastní subjektivní protiobrazy, asi tak, jako za komunismu reagovali na tvrzení Rudého práva, že na Západě lidé hladovějí, vytvořením naprosto ideální představy kapitalistického ráje.

Sledoval jsem situaci v Československu dlouhodobě už v sedmdesátých a osmdesátých letech. Někdy v roce 1988 jsem publikoval dva články o Československu - jeden vznikl především na základě rešerší z režimního tisku, druhý je svědectvím z mé návštěvy v Praze o Vánocích 1988. Toto jsou svědectví, která vznikla přímo v té době. Tak jsem tu situaci tehdy viděl - články vznikly na základě rozhovorů s desítkami lidí. Samozřejmě je můžete odmítnout jako zcela subjektivní.

Jan Čulík, "To to uteklo: Jak to vypadalo v Praze koncem normalizačního režimu"ZDE

Jan Čulík, "1988 - Československo na rozcestí? ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.1. 2011