Učení musí být mučení?

20. 1. 2011 / Jan Čulík

1. "Protože je zaměstnání dospělých náročné, musí být i učení ve školách terorerm". Ano, chápu to, ve většině zaměstnání v ČR nemají lidé volnost pro samostatnou práci, vlastní originální řešení a iniciativu, jsou terorizování nadřízenými, a tak by je na útlak měla příslušným konformismem připravovat už i škola, jejímž úkolem je přece mladé lidi agresivitou psychopatických učitelek zpracovat do poslušné, nemyslivé, rezignované masy.

Ne, škola nemusí být a vlastně nesmí být vážná. Už Komenský to věděl. Proto nazval jednu svou práci Škola hrou. Dítě se učí hrou, modelováním reality. Na stejném principu je založena i dobrá škola. Učitel musí být nadaný herec. Svým výkladem musí žáka zaujmout a strhnout. Žáka musí hodiny ve škole bavit. Zvláštní je, že mé britské dcery se na základní škole strašně netěšily na prázdniny, kdy měly obavu, že se budou nudit, a nemohly se dočkat, až se zase vrátí po prázdninách do školy. Ti učitelé v té britské škole asi dělali něco dobře. (Obě mé dcery pak vystudovaly univerzity v Oxfordu.)

Mimochodem, nikdy se nic nenaučíte, pokud nepracujete zvídavě a s nadšením. Jestliže vás to nebaví. To platí jak o studiu jazyků, tak exaktních věd.

2. "Axiomy a slovíčka v cizích jazycích se lze naučit jen biflováním." Naprostá pitomost. Proč? Biflování aktivuje pouze krátkodobou paměť. Můžu se nadrnčet spoustu slovíček a vzorečků jakkoliv usilovně, ale to, co nepoužívám v praxi, mi v hlavě nezůstane. Dělat zkoušky z nabiflovaného encyklopedického materiálu, jako se to dělá na českých vysokých školách, kdy se studenti před zkouškou intenzivně biflují, pak naučené před zkoušejícím oddrmolí, je naprosto k ničemu. Za dva měsíce si z nabiflovaného materiálu nepamatují vůbec nic.

Ze svého vysokoškolského studia na pražské FFUK si pamatuju pouze ta témata, o nichž jsem psal seminární práce. Z údajné "elitní" střední školy (v Praze 7 Nad štolou), která byla naprostým biflovacím peklem, si navzdory tomu, že jsem tam strávil čtyři děsivé roky si nepamatuju vůbec nic (například jsme se v zeměpise museli učit řekněme k deseti městům v Brazílii u každého z nich vyjmenovat deset různých průmyslových odvětví, které se v tom městě pěstují - a takhle nás učili všechny předměty! museli jsme se třeba biflovat v biologii ke každému typu kamene až deset jeho charakteristických rysů, těch kamenů bylo asi čtyřicet).

Skoro nic si nepamatuju ani ze svého českého univerzitního studia, to proto, že přednášky byly pasivní a na zkoušky se člověk rychlostně bifloval pár dní před tím. Českou literaturu, kterou už léta vyučuji na českých i britských vysokých školách a o níž jsem taky občas něco napsal, jsem se naučil tím, že jsem ji na vysoké škole v Británii začal učit. (Stejně byla většina z ní v komunistickém Československu zakázána, takže se skoro vůbec neučila.)

3. "Máte-li se naučit cizí jazyk, musíte se biflovat slovíčka." Je to naprostý nesmysl a srdce mi usedá nad tím, když v pražské tramvaji občas vidím, jak se nešťastníci studenti skutečně snaží ze slovníčku biflovat jednotlivá slova. To teorie pedagogiky a vyučování cizích jazyků do českého prostředí skutečně nikdy nepronikla? Překvapení: Slovo bez větného kontextu nemá přesnější význam! To vám řekně každý lingvista. Velmi důležitou součástí každého slova je jeho syntagmatický kontext, jeho kompatibilita. Způsob, jak se začleňuje do souvislostí s jinými slovy, předložky a pády, které vyžaduje, idiomy, s nimiž se pojí a v jimiž se pozměňuje jejich význam.

Kromě toho, znovu: biflováním si ukládáte informace do povrchní paměti, zapamatujete si je jen sotva na pár týdnů.

Už desítky let se samozřejmě jazyk studuje na základě souvislých textů, zejména dialogů. Ty jsou samozřejmě v ranějších etapách studia jazyka zjednodušené a jsou strukturovány tak, aby vysvětlovaly po jednom důležité gramatické struktury. Už Noam Chomský poukázal na to, že při studiu jazyka se především musíte naučit syntaktické struktury.

Primární součástí studia jazyka je audiozáznam. Jazyk je totiž v první řadě zvukový jev, jeho písemná forma je až druhořadá. Právě proto, že se studenti v ČR jazyk UČÍ primárně z textů, nikoliv z nahrávek (copak když se učí malé dítě mluvit, učí se to jinak než auditivně?) mají při uživání cizího jazyka většinou strašlivý cizí přízvuk.

Po mnoha letech vyučování jazyka se mi k jeho zvládnutí osvědčila tato metoda. Je třeba si osvojit základní gramatická pravidla (stačí je pouze pochopit, o nich vědět, není nutné je biflovat) a pak je potřeba mluvit - tato pravidla prakticky procvičovat v desítkách větných cvičení, kdy student reaguje na otázky či repliky jiného mluvčího.

Zároveň se student seznamuje s klíčovými texty z učebnic, kterým musí porozumět, a když rozumí každému slovu, nahrávku toho textu si každý den pouští tak dlouho, až mu vejde podvědomě do krve. (Stačí ji vyslechnout tak desetkrát). Že vám vešla do krve poznáte podle toho, že když se ráno probudíte, zjistíte, že se vám v hlavě z té nahrávky samovolně vybavují větné celky, aniž byste je bifloval. To je znalost, která vám zůstane v hlavě dlouhodobě.

Pokročilý student se naučí užívat cizí jazyk tak, že se jím stoprocentně obklopí. Internet dnes poskytuje neuvěřitelné možnosti. Student dál pracuje, teď už se složitými dokumentárními texty. Britský rozhlas na svých stránkách zveřejňuje doslovné transkripty některých svých analytických pořadů a také jejich audiozáznam. Chcete-li se pořádně naučit anglicky, prostudujte si ty písemné transkripty těch pořadů tak, abyste rozuměli každému slovu, a pak si audiozáznam pouštějte tak dlouho, až se ho tím skoro naučíte zpaměti. Syntaktické struktury moderní, živé angličtiny vám přejdou do krve.

4. "Student si prostě musí v hodinách dělat poznámky." To je také absolutní nesmysl. V dnešní době, kdy je možno veškerý pomocný materiál k hodině či přednášce umístit na internet, to absolutně není třeba. Student potřebuje mít základní informace K RUCE, nesmí plývat časem k tomu, aby je opisoval. Toho času musí využívat k tvůrčí práci s danými axiomy či informacemi. Podobně jako při studiu jazyků, prvním krokem je studenta seznámit s existencí daných axiomů a vysvětlit mu, jak fungují. Druhým krokem je pak, že student dostane úkoly, jejichž prostřednictvím si ověří, jak axiomy fungují v praxi, a také si je tou praxí hloubkově osvojí.

5. "Když se student nebifluje a nepíše v hodině poznámky, až se mu od propisovačky práší, jeho vzdělání je druhořadé." Je nepochopitelné, proč si konzervativní čeští pedagogové myslí, že na to aby se student naučil něco "opravdu pořádně" musí to bolet. Ta kauzalita vůbec neexistuje. Charakteristická je také představa, že když člověk nebude opisovat, co mu v přednášce sděluje učitel, "najde si někde nějaké nekvalitní informace na internetu". Nikdo ovšem žádné studenty k nekvalitním informacím na internetu neposílá, nevím, kde tyto představy vznikají.

6. "Ústní zkoušení je nezbytné." Ne. Ústní zkoušení je vizitkou blbého učitele. Dobrý učitel vytváří ve třídě po celou hodinu takovou interakci se studenty, že moc dobře ví, co který student umí a co který student neumí. Dobrý učitel vytvoří ve třídě takovou situaci, že student danému materiálu musí porozumět, protože ho potřebuje v týmové práci. Jinak by se nechytal. - Kromě toho je ústní zkoušení vysoce subjektivní a zneužitelné osobními sympatiemi a antipatiemi učitele. Je možná pro české učitelské konzervativce překvapením, že v anglosaských zemích se s výjimkou jazykové konverzace při výuce jazyků ústní zkoušení vůbec nepoužívá. Studenti dělají písemné zkoušky a učitelé je opravují, aniž by znali studentovu totožnost. Kromě toho každou zkoušku opravují tři různí učitelé - dva z jeho školy a poslední slovo má externí examinátor z úplně jiné univerzity. Totožnost studenta se zveřejňuje teprve poté, co examinátoři ukončili hodnocení zkoušky. (Známky se samozřejmě nevyvěšují na nástěnkách - student je občan a má právo na ochranu osobních údajů. Jeho spolužáci nemají právo vědět, jak je na tom studijně.)

7. "Studenty je nutno zahltit množstvím encyklopedických informací a musejí mít vyučovací úvazek desítek hodin týdně." Jeden můj velmi moudrý kolega - učitel na Glasgow university mě vždycky varoval před středoevropskou tendencí studentům vnucovat množství encyklopedických znalostí. Správně poukazoval na to, že student má jen určité, limitní, lidské schopnosti. Pokud od něho budeme požadovat nadlidské množství práce, vytvoříme Potěmkinovu vesnici. Student bude předstírat, že učební látku zvládl, ale nikdy tomu tak nebude. Účelem studentovy práce není stát se chodící encyklopedií, ale umět informace ze seriozních zdrojů vyhledávat, zpracovávat a používat k vlastní tvůrčí práci.

Vytisknout