Moderní pojetí vyučování naráží na organizační strnulost systému škol

21. 1. 2011

S velkým zaujetím sleduji v posledních dnech debatu o charakteru výuky v našich školách, která se rozhořela na stránkách Britských listů. Jelikož jsem již řadu let sám pedagogem na střední škole, mohu mnohé názory přispěvatelů porovnávat s vlastní zkušeností z pedagogické praxe. Již řadu let běží v našem školství debata o reformě přístupu ke vzdělávání. Mnohé změny (například kurikulární reforma) považuji spíše za projev současné celospolečenské mánie za každou cenu reformovat vše - od systému penzí, daňové soustavy až po vzdělávací systém. Princip těchto reforem je vždy stejný. Za každou cenu zrušit vše staré, neboť je to přeci z logiky věci špatně. A zavést něco nového, ať už to systém posune správným směrem, nebo ne, píše čtenář Michal Jánský.

Musím nicméně přiznat, že pod mnohé z příspěvků bych se podepsal. Systém, ve kterém třicet polospípích dětí tupě přepisuje do sešitu obsah učebnice, kterou jim diktuje znuděný a unavený učitel, nebyl efektivní ani v minulosti ani dnes. Sám jsem takovýto koncept výuky zavrhnul již ve svých pedagogických začátcích a organizuji své hodiny tak, aby ve výuce bylo co nejvíce aktivizačních prvků, kdy je většina hodin založena na dialogu učitel -- žáci. Je pochopitelně nutné, aby žáci měli znalosti o probíraném učivu. Samotná aktivita a diskuse bez znalostí je nesmysl. Takovýto systém totiž neprodukuje vzdělané lidi, ale aktivní blbce, kterých je naše společnost plná. O ničem nic nevědí, ale dokáží o všem zasvěceně dlouhé hodiny debatovat.

Je samozřejmě nesmysl diktovat v hodinách žákům obsah učebnice, když se s ním mohou seznámit mimo školu doma. Proto mí žáci dostávají všechny studijní materiály k prostudování předem. Do hodin pak přichází se základními znalostmi, na nichž lze stavět, diskutovat, vytvářet projekty, skupinové práce a podobně. A zde narážíme na největší překážku. Není to ani tak neochota realizovat vyučování aktivizační formou. Je to neslučitelnost takovéhoto přístupu se současným organizačním schématem českých škol. Sám s tímto problémem bojuji již léta. Dnešní studenti a žáci mají v rozvrhu až 28 hodin týdně. Při představě, že by se měli doma na těchto 28 hodin samostatně připravovat studiem učebních materiálů, tak aby do hodin přicházeli alespoň částečně připraveni, je nereálná. Kdyby koncept výuky, který realizuji já, zavedli všichni učitelé v naší škole, byla by domácí příprava žáků časově nezvládnutelná. Jedinou možností je snížit počet hodin přímé výuky ve prospěch samostudia. V opačném případě je nezbytné alespoň část školní výuky věnovat teoretické přípravě žáků.

Druhým organizačním problémem je počet žáků ve třídě. V situaci, kdy má učitel vést diskusi s 30 různě nadanými, odlišně připravenými a motivovanými jedinci, mění se často hodina v organizovaný chaos, kdy se zákonitě alespoň část žáků tak říkajíc zašije. Tento problém řeším zejména v dějepise, který je ze své podstaty předmět teoretický.

Závěrem lze shrnout, že publikované názory odvrhující frontální výkladový charakter vyučování jsou na místě. Na druhé straně je třeba říct, že při současném organizačním schématu, kterým je řízena česká školní realita, je jakýkoliv aktivistický přístup problematický. Nelze totiž měnit obsah výuky, když organizační schéma zůstává zastaralé. Bavme se proto přednostně o reformě organizace českých škol - a pak má smysl měnit charakter výuky.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.1. 2011