Bohužel je jeho odpověď při bližším pohledu spíše mlžením než poctivým vyrovnáním se s kritikou. Základní znaky Blatného mlžení známe i z jiných kontextů, objevují se všude tam, kdy protistraně schází argumenty (přeborníci jsou v tomto směru pochopitelně politici):

1. zkreslování výroků protistrany,

2. rozvláčnost na nepodstatných místech (např. v případu dr. Klicperové),

3. absence jakýchkoli čísel, dat, kvantifikace (jen se dozvíme, že ústav provádí finančně i časově náročné výzkumy).

Na druhou stranu mu musím přičíst k dobru, že se vyhnul útokům ad hominem. Teď tedy k věci. Meritem mého textu bylo:

1. sociálněvědní ústavy by se měly sloučit v jeden ústav větší (např. Ústav sociálních věd), který by zajišťoval nutnou agendu a poskytoval společenským vědcům zázemí, přičemž by ale vědci převážně pracovali doma a tím způsobem zásadně redukovaly náklady na svoji činnost;

2. ukázal jsem, že činnost ústavu je neefektivní na příkladu toho, že jedna publikovaná stránka v režii Psychologického ústavu přijde daňového poplatníka na minimálně 23 000 korun.

Blatný zkreslil můj návrh takto: „Pokud jde o myšlenku, že by vědci v sociálních vědách pracovali výhradně doma, považuji [ji] za nerealistickou...“. S tím musí pochopitelně každý soudný člověk souhlasit. Problém je v tom, že nic takového nenavrhuji. Naopak, zcela jasně píši:

Na takto překroucené tezi pak staví argumenty, proč by to nešlo (např. pracovníci potřebují zázemí k výzkumům, testování apod.). Reaguje tak spíše na svoji noční můru než na můj text.

Blatného námitky proti sloučení ústavů a práci doma byly takovéto:

1. Případ dr. Klicperové, která je zaměstnána v ústavu, ale již přes deset let žije v USA, jsem uvedl jako příklad toho, že práce na dálku je možná. Blatný reagoval tak, že dr. Klicperová nepracuje doma na koleně, ale využívá zázemí americké instituce [univerzity], se kterou má ústav dvojstrannou smlouvu.

2. Námitka: Zázemí university tvoří jistě knihovna, vědecká databáze, prostor pro práci s respondenty výzkumu, konzultace s americkými kolegy a obecné zastřešení. Stěží si lze představit, že by to bylo něco jiného. To vše by měl český pracovník k dispozici i v navrhovaném Ústavu sociálních věd.

3. „Na mnoho věcí musím reagovat okamžitě, protože ve společenskovědních ústavech se nejen bádá, ale poskytuje se i řada služeb - poradenských, konzultačních, expertních.“ Námitka: Velkou část této práce lze jistě vyřídit přes internet, zbytek na společném pracovišti. Údajně musí Blatný na mnoho věcí reagovat okamžitě. Při bližším pohledu jich tolik ale tolik není (alespoň ne těch, na které se Blatný odvolává). V hospodaření ústavu je pod položkou „příjmy z prodeje – věda“, což jsou právě příjmy z těchto konzultačních služeb, uvedeno za rok 2008 zhruba 13 000 Kč. (Jak jsem se později dozvěděl, neměl Blatný na mysli primárně Psychologický ústav, ale společenskovědní ústavy obecně, kde se podle jeho informací tento druh služeb poskytuje v širším rozsahu, nicméně v článku psal přímo o sobě a nutnosti rychle reagovat.)

4. Blatný píše že by stát „musel refundovat zaměstnancům náklady na energie, telefon, připojení k internetu atd. Nejsem si také jistý, kolik lidí by bylo ochotno si zavalit jeden pokoj (nebo polovinu bytu – ze mzdy vědce si většinou nemůžete dovolit více 2-3 pokojový byt) počítačem, tiskárnou, odbornými knihami, šanony s agendou grantových projektů a nevím čím ještě.“

Námitka: Zdá se mi hodně nepravděpodobné, že by vědecký pracovník neměl doma počítač, tiskárnu, připojení k internetu, knihovnu s publikacemi, které momentálně potřebuje (kolik jich asi může být?) apod. Prostě to, co má doma defaultně každý student. Co se týká energií apod., stejně je stát musí platit, navíc by ušetřil za technický personál budov, event. by mohl volné prostory komerčně pronajímat.

5. Pro psychologický výzkum je nezbytný kontakt s respondenty, je náročný na čas, prostory i na přístrojové vybavení.

Námitka: To vše by bylo pochopitelně možné ve sloučeném ústavu. Na druhou stranu ono toho kontaktu zas tolik není. Např. pokud zkoumáme 18 hlavních publikačních výstupů Psychologického ústavu v roce 2008 – tj. články, které vyšly v impaktových časopisech, a o kterých bychom tedy tudíž mohli předpokládat, že se budou přednostně věnovat původnímu výzkumu (tj. nejenom teoretickým úvahám), zjistíme, že 8 z těchto výstupů má ráz čistě teoretický/přehledový (tedy bez kontaktu s respondenty apod.). Zbývajících 10 článku sice vychází z empirických dat, ty však jsou zjišťována pomocí dotazníků nejčastěji na školách, event. korespondenčně. V žádném z těchto výzkumů nikdo z respondentů prostory Psychologického ústavu nenavštívil. To ovšem neznamená, že tyto prostory nejsou potřeba – jsou, ale jen velmi sporadicky a nárazově.

Lze předpokládat, že filosofický či historický ústav budou mít v tomto ohledu ještě o řád nižší potřeby.

6. Ve svém článku píši, že jedna publikovaná stránka (a to nejenom vědeckého, ale i čistě popularizačního textu) stojí 23 000 Kč. Blatný se tomuto číslu zcela záměrně vyhnul (s odvoláním, že byly publikovány dvě verze článku; to je pravda – v té první jsem uváděl 26 tisíc, v té druhé, minimalistické, 23 tisíc – stěží si lze ovšem představit, že by se odpověď nějak mohla lišit, ať by reagoval na jakoukoli z těchto částek) a napsal:

Námitka: Je zřejmé, že závěrečná výzkumná zpráva je jen částí práce badatele, ale je to přesně ta část, kterou má odborná veřejnost k dispozici – tj. je to produkt. Podobně jako se při výrobě nějaké věci spotřebuje daleko více materiálu, než tvoří výrobek, který pak dostane zákazník. Ale konečný produkt je to, co se počítá. Spisovatel, novinář apod. popíše nanečisto x více stránek, než které potom odevzdá nakladateli – ale zaplaceno dostane právě za ty, které odevzdá. Tím se měří jeho výkon. Jinými produkty než právě publikačními se ústav příliš prokázat nemůže (ve své analýze jsem jim vyhradil 20 % z celkového rozpočtu ústavu).

Závěr

Blatný ve svém článku:

1. zásadním způsobem překrucuje část mého textu,

2. nenabízí žádné skutečně solidní argumenty, které by ukázaly, že mnou navrhovaná změna by nebyla možná/prospěšná.

Je zřejmé, že by sloučení ústavů přineslo i jisté nepohodlí (přinejmenším nutnost si zvykat na jinou formu práce), ale na druhou stranu i značné finanční úspory při přinejmenším stejné efektivitě práce (mj. by se ušetřil čas na dojíždění do práce). Ale ta druhá strana rovnice není, jak se zdá, to, co by společenskovědním badatelům financovaných státem leželo na srdci.

Poznámka na úplný závěr: Téma homeworkingu je velice zajímavé nejen z hlediska efektivity, ale také z hlediska sociálního a psychologického. Může znamenat větší zátěž na psychiku (alespoň z počátku), ale z hlediska efektivity (náklady vers. výkon) má velkou šanci být lepší. Je pravděpodobné, že za deset let bude daleko rozšířenější. Hlavní brzdou je vedle nepružnosti myšlení nejspíš – podle Parkinsonových zákonů – management; této změny se bojí, protože by mohla dokázat jeho nadbytečnost.

Sociální vědci by již nyní mohli na vlastní kůži provést výzkum tohoto fenoménu. Byl by to podle mého názoru jeden z mála skutečně užitečných výzkumů.