DVACET LET PO LISTOPADU

České politické elity a strategie vyhnívání

18. 11. 2009 / Karel Dolejší

"V kritických situacích národů, států a kontinentů jsou dějiny daleko lepším zdrojem pro předvídání další perspektivy nežli nejlepší politikové a státníci."
Ivan Sviták: Národ a dějiny. Přednáška na University of Columbia, 28. října 1968.

Zdá se, jako by existovali lidé přesvědčení, že při jízdě autem lze odbočit ze silnice libovolně a kdykoliv, třeba i přes dvoumetrový příkop vedle ní; že z malé a vcelku nevýznamné země na okraji slábnoucího centra světového systému lze bez ohledu na další dodatečné podmínky provádět agenda setting v globálních médiích; že zkrátka jediné limity pro dosažení kýžených společenských změn spočívají výhradně v oblasti "společenského vědomí" a na všechno ostatní lze už najít nějaký marketingový fígl, případně aspoň drobný špinavý podvůdek.

Pro lidi, kteří nepřijímají třeba Pithartovu diagnózu opoždění "Pražského jara" o dvanáct let a s voluntarismem více než bolševickým trvají na tom, že hněv a nespokojenost jsou již dostatečnými důvody ke konfrontaci s mocí vždy a za jakýchkoliv podmínek, tento text nepíšu - a neměli by jej tedy ani číst, natož s ním polemizovat, protože se v žádném případě nehodlám pokoušet o dialog s hluchými.

Když v roce 1968 přijela "bratrská pomoc", tato tragická událost poukázala na naprostou odtrženost tehdejší vnitrostátní čs. dynamiky od dynamiky zbytku sovětského impéria. Jestliže vůbec někdy existovaly podmínky pro určité změny v rámci sovětského imperiálního systému - byť rozhodně ne pro změny tak radikální, jaké si přáli třeba maďarští povstalci - bylo to jedině v období bezprostředně po Stalinově smrti. V okamžiku, kdy v Moskvě Chruščova vystřídal Brežněv, však systém propadl finální skleróze a rezignoval na dlouhodobou perspektivu, takže věrchuška přestala být ochotna tolerovat jakékoliv změny kdekoliv, žila podle hesla "pomalu přikrádat a jezdit v klidu na daču" a až do nástupu Gorbačova neexistovala naprosto žádná šance, že by sovětští komunisté reformy v satelitních zemích byť jen s přihmouřenýma očima přehlíželi, natož jim vyslovili jakousi opatrnou podporu. Pokud si v roce 1968 někdo skutečně přál dosáhnout v Československu změn, musel by si je jednoznačně vynutit proti vůli Moskvy, tedy v každém případě riskovat ozbrojenou konfrontaci s ní. Víme dnes zcela jistě, že takové odhodlání se v nejvyšších kruzích KSČ naprosto nevyskytovalo. Za takových podmínek by ovšem bývalo bylo lepší se o nějakou reformu vůbec nepokoušet.

To co následovalo po invazi byla "normalizace"; kromě zhoubných depolitizačních trendů působících vlastně dodnes přinesla především zastavení všech podstatných pokusů o společenskou a hospodářskou reformu. Úvahy o zavádění tržních prvků do ekonomiky či o prvcích pluralitního politického systému se staly spolehlivou poukázkou na vyhození z práce. Proto kolaborantská vláda, v jejímž čele časem na dlouhá léta stanul Lubomír Štrougal, zvolila poslušnou realizaci zvnějšku nadiktovaných (mnohdy velmi neefektivních a zčásti vysloveně iracionálních) opatření směřujících k dalšímu posílení vnitroblokových hospodářských vazeb - plus to, co bych zde nazval "strategií zakonzervování a vyhnití". Tato strategie představovala koneckonců relativně racionální adaptaci na situaci, kdy bylo řešení zásadních nedostatků ze zahraničněpolitických i vnitropolitických důvodů předem vyloučeno a "čekalo se na Godota". ČSSR se nakonec vyhnula pasti extrémního vnějšího zadlužení, která byla výsledkem "reforem-nereforem" v Polsku, Maďarsku a - jak už dnes víme - také v papírově hospodářsky silné NDR. Přesto sebou "zakonzervování a vyhnití" i tak neslo nemalé náklady; z těch skutečně hmatatelných (které nejsou ještě nutně nejdůležitější) šlo především o chronickou podinvestovanost, jež se až do pádu režimu soustavně zhoršovala, takže neustále narůstal faktický vnitřní dluh v podobě opotřebovaného a stárnoucího výrobního vybavení nebo chátrající infrastruktury.

Podobně jako kdysi existovalo "okno příležitosti" (ostatně diskutabilní a v každém případě spíš jakési malé záchodové okénko, jímž lze snad v nestřeženém okamžiku uniknout...) po smrti sovětského diktátora, které bylo možno buď využít, nebo nevyužít, ale jen těžko (a určitě ne za cenu, která by odpovídala mezním nákladům akceptovatelným naivními dubčekovci) jej bylo možno cíleně vytvořit, také dnes mají vývojové trajektorie, po nichž se česká společnost může ubírat, určitou vlastní strukturu, jež v daném okamžiku buď umožňuje, nebo naopak neumožňuje provést určité společenské změny. Věci jsou nepochybně o dost složitější a nepřehlednější než před čtyřmi dekádami, to však nutně neznamená, že jsme v ontologickém smyslu nějak zásadně svobodnější nežli tenkrát.

Dubnový londýnský summit představitelů nejdůležitějších světových ekonomik G-20 navzdory masívním očekáváním světové veřejnosti ukázal, že ani nejhorší ekonomická krize od 30. let nestačí k tomu, aby byla restaurována kontrola nad finančním sektorem zavedená v období po Velké depresi. Na tomto summitu se tak s největší pravděpodobností uzavřelo okno příležitosti pro globální reformu keynesiánského střihu (opět: je možné, že nešlo o nic více než jen o záchodové okénko, a dokonce že ve skutečnosti bylo už předem starostlivě zazděno). To ale znamená, že až do příští velké krize, která může být způsobena například katastrofálním útokem na Írán, krizí dolaru, splasknutím bubliny s finančními deriváty anebo ještě nějakou jinou, dosud těžko předpověditelnou příčinou, nevznikne v mezinárodním prostředí politická vůle k zásadní změně statu quo, jenž se zatím téměř všichni snaží zuby nehty udržet. Situace, v níž globální ekonomice dominuje čerstvě přepudrovaný finanční sektor sledující dobrodružně a takřka bez jakýchkoliv ohledů výhradně vlastní krátkodobé zájmy, tak s největší pravděpodobností na mezinárodní scéně potrvá přinejmenším v řádu měsíců, ale daleko spíše asi v řádu let.

Za zmíněných okolností nemá cenu očekávat, že by občané České republiky donutili kartelizovanou politickou třídu odtrženou od společnosti způsobem nikoliv nepodobným izolaci komunistického politbyra na konci 80. let ke změnám, jichž na pouhé národní úrovni prostě nelze za rozumnou cenu dosáhnout. Je to vlastně velmi podobné, jako by bylo požadovat v 70. letech po Štrougalovi třeba tržní reformy. (Tato poznámka není obhajobou Lubomíra Štrougala, jehož osobní vlastnosti si rozhodně nikterak neidealizuji, ale poukazuje na meze možností jeho jednání v dané funkci, které s "morálním profilem" jejího vykonavatele rozhodně nikterak nesouvisejí.) Co požadovat lze, to reprezentuje dodržování existujících zákonů, dosud nenaplněné ústavní předpoklady ohledně referenda, daňový systém posilující sociální soudržnost podobně jako v jiných evropských zemích, či skutečná debata o budoucnosti sociálního státu (včetně školství a zdravotnictví), nikoliv o jeho "modernizaci" (čti demontáži), o níž se dnes vlastně téměř nesmí diskutovat bez zpochybňování osobní integrity každého, kdo klade "nepříjemné" otázky; skutečně otevřená,.ČEZem předem nezlobbovaná a dodatečně ještě premiérskými poradci nepojištěná debata o energetické koncepci a energetické bezpečnosti; formulace nezávislé a konzistentní zahraniční politiky; využití všech smluvních možností plnoprávného člena NATO ve věci posouzení účasti na nadále velmi kontroverzním americkém protiraketovém systému, atp.; úhrnem tedy to, u čeho skutečně existuje nějaký manévrovací prostor.

To, co naopak v danou chvíli požadovat nemá smysl, jsou sociální či ekonomicky regulační opatření výrazně přesahující současné minimální evropské standardy, nebo na druhé straně třeba radikální reforma evropských institucí. Lidově řečeno, na takové úkoly náš takřka bankrotující stát v současnosti rozhodně "nemá koule".

Úřednická vláda i obě hlavní politické strany se dnes zabývají především mocenskou aritmetikou a prostým udržováním mocenského mechanismu v chodu. Občanští i sociální demokraté spekulují se změnou volebního systému na většinový, kromě ní ale hodlají tak či onak rutinně pokračovat ve vyježděných kolejích. ODS si přitom počíná výrazně destruktivněji než ČSSD, poněvadž její program, pokud by byl realizován, by přinesl další výraznou akceleraci existujících krizových trendů v české společnosti; úhrnem však obě partaje neplánují nic, co by před českou společnost kladlo nějakou dlouhodobou perspektivu. To co sledujeme, je opět ona stará známá štrougalovská strategie vyhnívání spoléhající na to, že skutečné společenské problémy jaksi samy zmizí, lidé se s nimi časem smíří, zapomenou na ně, místo nich se chytí na vějičku protiruské hysterie či jiného náhradního problému - nebo se tu prostě spoléhá na zázrak.

České politické elity v posledních dvaceti letech nejprve slibovaly zvýšit mezinárodní význam desetimilionového státu prostřednictvím "zázračných" Klausových ekonomických reforem, které prý změní zaostalé reálsocialistické národní hospodářství v rekordně krátké době v ekonomického tygra; po nepovedené privatizaci a bankovní krizi sociální demokraté marně slibovali alespoň standardní evropský sociální stát a mezinárodní uznání vyplývající z racionální a vyvážené zahraniční politiky; nakonec přišel radarový totem, který prý napraví všechna předchozí selhání a navzdory trapným neúspěchům minulých let z nás učiní strategického spojence USA. Nic z toho se nerealizovalo; naopak, jsme dnes malou, v oblasti surovin a energetiky na Rusku, v oblasti ekonomiky na Německu, v oblasti zahraniční politiky na Spojených státech závislou zemí, kterou její představitelé v čele s prezidentem v zahraničí soustavně znevěrohodňují a ztrapňují. Stát, jehož reprezentanti křupanským a vysloveně konfrontačním způsobem napadají mezinárodní konsensus v oblasti opatření proti změnám klimatu, evropské integrace nebo protikrizové politiky, má ztíženou pozici i v těch oblastech, kde se proti ostatním takto nadměrně a zbytečně (explicite pro hnidopichy jako je Fabiano Golgo: zde píšu o formě nesouhlasu) nevyhraňuje a v zásadě by tedy měl mít šanci svůj zájem prosadit, pokud by ovšem nebyl považován za běsnícího nečitelného exota. V dané chvíli už nárok Václava Klause ani jiných českých "vyvolených" politiků na světodějné poslání nelze naplnit žádným alespoň poněkud věrohodným obsahem. Do nástupu další mezinárodní krize se lze v Česku teoreticky bránit nejhoršímu, pomalu obnovit mezinárodní věrohodnost a - půjde-li všechno dobře - dokonce snad stávající stav dílčím způsobem vylepšit. Nicméně dominantní část politické třídy už dávno zvolila něco jiného: Její volbou je štrougalovské vyhnívání, pod jehož mlžným a poněkud páchnoucím oparem lze možná ještě několik let na účet eráru plnit kapsy a stranické pokladny.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 18.11. 2009