O teploměru a jedné nebojácné paní

21. 11. 2009

Bylo to totiž pondělí 20. listopadu 1989, kdy liberečtí gymnazisté jako první středoškoláci v republice vyrazili do ulic.

Když jsem si přečetl citaci Josefa Škvoreckého z roku 1955 o teploměru lásky k Josefu Visarionovičovi v článku Ladislava Žáka, chechtal jsem se asi pět minut. Dokonce mě napadlo, že bych si teploměr s obdobným textem, vztaženým k mé osobě, pořídil do své chemie. Nepochybuji, že by ho ty bestie, pardon mí milí studenti, intenzivně ledovali, píše Michal Canov.

Druhá část článku, týkající se jergymu a dvacetiletého výročí, mě nechala naprosto chladným. Holt někdo, kdo o škole a bezva atmosféře v ní neví nic, si udělal zcela chybné závěry, no bóže, vždyť je to fuk, koneckonců o kom se nemluví, ten jako by nebyl.

Ale jednu věc jsem si uvědomil. Co to datum? Nejde o ten pátek, ale o tu listopadovou třináctku. Vždyť 13. listopadu 1989 se nedělo vůbec nic. A sedmnáctého? To již se dít nikdy nic nebude. Komunistický režim udělal osudovou chybu, že neudělal na základě 17. listopadu 1939 ze sedmnáctého státní svátek -- jinak by ještě minimálně do 10. prosince 1989 mohl přežít a všechno by pak možná probíhalo trochu jinak. Polistopadové demokratické zřízení se pro všechny případy proti potencionálním rebelujícím studentům pojistilo a studenty odzbrojilo státním svátkem. Je to vůbec takové zvláštní -- na oslavu dne práce nikdo nepracuje, na oslavu dne studentstva nikdo nestuduje.

Ale stejně proč třináctého? To pravé datum bylo o týden později, dvacátého. Bylo to totiž pondělí 20. listopadu 1989, kdy liberečtí gymnazisté jako první středoškoláci v republice vyrazili do ulic. Ti z jergymu v čele se ženou, o které si tehdejší studenti do toho dne mysleli, že jí nic jiného než množiny, derivace a integrály nezajímá. A učinila tak přesto, že na ní hulákal tehdejší ředitel (prohlašující, že mu obraz Lenina visící v ředitelně, dodává vždy sílu), cosi o okamžitém vyhazovu.

Pokud se někde stala chyba, tak tam. Že současní studenti zřejmě vědí mnohem více o tom, co se dělo před 20 lety v Praze na Národní, než to, co se dělo v místech, kde se denně pohybují. A že zřejmě nic netuší o někdejší vynikající matematičce a především o nebojácném a skvělém člověku paní Janě Daďourkové.

Michael Canov -- pedagog (t.č. externista) na Gymnáziu Jeronýmova Liberec

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 20.11. 2009