Van Rompuy - nejnižší společný jmenovatel

20. 11. 2009 / Fabiano Golgo

Zvolit takového člověka do nejvyšší funkce v Evropské unii a také nezkušenou baronku Catherine Ashtonovou ministryní zahraničí ukazuje, že Václav Klaus zřejmě dost brzo nalezne spojence, kteří budou stejně jako on chtít opustit Evropskou unii, kde se rozhoduje jednomyslně a kde tedy rozhodování, jako v tomto důležitém, historickém případě, vede k volbě činitelů podle nejnižšího společného jmenovatele.

Jako obvykle hrála významnou roli ješitnost Francouzů. Nicolas Sarkozy vetoval mezinárodně i mediálně známého Tonyho Blaira, který by ho zastínil. Ani Angela Merkelová nechtěla být zastíněna prezidentem EU, který by měl auru celebrity. Bývalý britský premiér měl samozřejmě i různé další handicapy, zejména svou trvalou podporu pro Bushovu "válku proti terorismu". Vadilo i to, že postoje Británie vůči Evropské unii je vlažný.

Avšak daleko lepší volbou mohla být bývalá lotyšská prezidentka Vaira Vike-Freiberga, protože pochází z malé, okrajové nové členské země EU, nemá za sebou žádné minulé kontroverze, má silnou osobnost i kulturní autoritu emigrantky do Quebecu, polyglotky a univerzitní profesorky. A kdyby byla prvním prezidentem Evropy žena, plně by to odpovídalo jejím hodnotám.

Avšak to nesmělo být. Evropská unie usiluje o jednomyslná rozhodnutí. Snaží se vytvářet dojem, že jsou všichni jednotní, to je ale pro demokracii nesmírně nebezpečný postup. Jednoduchá psychologická analýza by dokázala, že ti, kdo se příliš snaží vytvářet dojem jednoty, ve skutečnosti zakrývají potlačovanou opozici. Protože vědí, že mezi různými národy s vlastními jazyky, tradicemi a historií vládnou neshody. Avšak zároveň se snaží odstranit agresivitu, která vzniká, protože se tyto rozdíly ocitají těsně vedle sebe. Soužití na témže kontinentu vyžaduje shodu, ale Evropská unie usiluje o image jednomyslnosti. Takový konsensus je nepřirozený. A proto získala Česká republika image zlobivého děcka, její kacířský prezident narušoval mlčení, které se rozprostře, když všichni spolu aspoň navenek souhlasí.

Zejména nyní, po mnohahodinovém sledování dokumentárních filmů o minulém režimu být svědkem toho, že si EU jednomyslně zvolila prezidentem člověka, který by se do takové funkce nikdy nedostal ve volbách, je děsivou připomínkou toho, že i když EU nezůstává u moci silou, její rozhodování připomíná Kreml, protože je na hony vzdáleno tomu, co by udělali sami občané.

Potřebovali jsme prezidenta, který by byl respektovaný v zahraničí, který by vyvolával pozornost, který by byl schopen vyjednávat a přesvědčovat, dobrého posluchače a smiřovatele rozhádaných stran.

Avšak nový prezident varoval i ve své inaugurační řeči, že bude velmi diskrétní. Zjevem připomíná vědce, knihovníka nebo státního úředníka, není to charismatický vůdce, schopný jednat s Barackem Obamou či Benjaminem Netenjahuem přesvědčivě.

Evropská unie promarnila příležitost mít vliv v globálních záležitostech. Situace zůstane taková, jaká je. Francie bude hlučně prosazovat vlastní zahraniční politiku, Británie a Německou budou mít tendenci souhlasit se Spojenými státy, Polsko a Itálie budou prosazovat katolické zájmy, a tak dále.

Bude to stejný chaos jako dneska, takže se ukazuje, že celé drama ohledně Lisabonské smlouvy bylo o ničem.

Vytisknout