Nedokončenou a evidentně velice špatně umístěnou předsunutou pozici u Wanátu obsadilo 48 Američanů a 24 vojáků Afghánské národní armády.

Posádka nevěnovala větší pozornost pohybu neznámých mužů v okolním terénu, kteří základnu pozorovali již od jejího příchodu, tj. od 8. července. Obyvatelé vesnice se chovali méně bezstarostně a upozornili Američany na potřebu provést vzdušný průzkum okolí - ovšem bez výsledku. Večer 12. července povstalci bez vědomí posádky průzkumné základny vesnici Wanát obsadili a zaujali palebná postavení uvnitř ní i na okolních kopcích. V ten okamžik byla 72členná jednotka obklíčena asi 215 bojovníky Talibánu, aniž si toho povšimla.

Útok s použitím minometů, velkorážných kulometů a reaktivních granátometů začal za úsvitu 13. července a do určité míry je zachycen na zmíněném videozáznamu. Ačkoliv ve prospěch obklíčených se postupně angažovalo dělostřelectvo se 155mm houfnicemi, bitevní vrtulníky Apache, bitevníky A-10, stíhací bombardéry F-15 a dokonce strategický bombardér B-1B, útočníkům se během čtyřhodinového boje podařilo zabít devět amerických vojáků včetně velitele základny poručíka Jonathana Brostroma. Ztráty Talibánu disponujícího pouze přenosnými zbraněmi a prakticky žádnými prostředky protivzdušné obrany jsou odhadovány na 21-52 mužů, ale nalezena byla pouze těla dvou povstalců.

Protože čtyři Američané byli zabiti již během prvních dvaceti minut boje, ale protivník vyklidil vesnici až po těžkých náletech trvajících několik hodin, lze konstatovat, že cílem Talibánu bylo základnu, do jejíhož perimetru několikrát pronikl, zcela obsadit, nikoliv provést útok metodou "udeř a uteč", při níž by minimalizoval šanci protivníka na účinnou vzdušnou odvetu - a tím i vlastní ztráty. Hlavního cíle útoku tedy nejspíše dosaženo nebylo, ale vzhledem k poměru sil a kvalitě vybavení je udávaný poměr ztrát obou stran vážným varováním před naivními představami o nebetyčné taktické převaze západních jednotek.

Cílem zřízení předsunuté základny u Wanátu bylo narušovat přesuny Talibánu a z malého pozorovacího stanoviště, na němž během útoku zahynulo celkem pět vojáků, získávat údaje o těchto přesunech. Samotný fakt, že se protivníkovi podařilo základnu obklíčit, aniž si toho posádka povšimla, ukazuje, že zmíněný záměr nebyl postaven na reálných základech, došlo k naprostému podcenění protivníka, nebo případně k obojímu. Základna byla umístěna na dně údolí a neumožňovala tak účinně pozorovat pohyb protivníka v okolním horském terénu, v němž se mu podařilo celou pozici obejít a zaútočit na ni od východu s podporou z okolních výšin a z palebných postavení ve vsi.

Historie útoku na Wanát ukazuje, že ani po osmi letech bojů v Afghánistánu nejsou americké jednotky na toto bojiště adaptovány a navzdory obrovské převaze v průzkumných prostředcích a těžké výzbroji zemi ve skutečnosti neovládají. Štábní plánovači zjevně spoléhají na techniku a jsou přitom schopni doslova trestuhodně podceňovat význam terénu. Za takových okolností si však lze sotva dělat iluze o rychlé nápravě toho, co se zde americké ozbrojené síly nedokázaly naučit ani za mnoho let. Nastal čas hledat schůdné politické řešení. Jiné totiž neexistuje...