Brněnský disent na jaře před dvaceti lety: Více skupin, nová témata

30. 4. 2009 / Pavel Pečínka

Na jaře 1989 se rozmanité barvy začaly objevovat nejen v podobě květů na mezích a v zahradách, ale i na opoziční politické šachovnici. Stejně jako v pražském centru, začal se i na jihu Moravy disent názorově rozrůzňovat, hledat nová témata a cesty, jak zvýšit svůj vliv.

Lidé, kteří srovnávali disent v Praze a Brně, hovořili o jihomoravské metropoli jako o městě, kde všechno komplikuje nedostatek anonymity. Opozici zde celá léta táhl jeden z významných "osmašedesátníků" Jaroslav Šabata, jeho syn Jan a vůbec celá Šabatova rodina. Asketou a hyperaktivním dříčem, ovšem taktéž potížistou byl stoupenec undergroundu Petr Cibulka, opakovaně pronásledovaný za šíření kazet "problémových" kapel a úmyslně zavíraný na celu s kriminální galerkou nejhrubšího zrna. První půlka roku 1989 probíhala ve znamení aktivit za jeho propuštění, distribuovala se trička s nápisem Petr Cibulka, vězeň svědomí.

K dalším aktivistům patřili Petr Pospíchal, Cibulkova partnerka Jana Soukupová, Jiří Müller a herečka Divadla na provázku Eva Vidlařová. Ta dávala stále k dobru, že při zatčení ji policisté kvůli její nadváze skoro nedokážou donést do auta. Ke skupině, organizující po brněnských bytech přednášky esa britského kozervatismu, filozofa Rogera Scrutona, náležel např. Petr Fiala. Dlouholetou praxi v opozici už měl evangelický farář Jan Šimsa, mezi spíše sociálně demokraticky zaměřené disidenty se zařazovali Jaroslav Mezník či Milan Jelínek. Ti všichni působili nejen v "tradičních" uskupeních jako Charta 77 a s ní svázaných, menších "jednoúčelových" pracovních skupinkách jako Československo-polská solidarita, Východoevropská informační agentura a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

HOS, HD, DZ, KO, NMS-IDS, MM a HzN

Na jaře 1989 bylo díky Jaroslavu Šabatovi hodně slyšet o Hnutí za občanskou svobodu (HOS), široké alianci od socialistů jako Šabata až po konzervativce, kteří už vykročili za hranice obecných moralizujících proklamací Charty. Sjednocoval je požadavek "společného rámce", tedy vytvořit stát s parlamentní demokracií a smíšenou ekonomikou, v němž by klasické politické proudy od levice po pravici soutěžily o moc.

S cílem oslovit větší část veřejnosti začala opozice pořádat širší diskuse, "Brněnská fóra", věnované citlivým kauzám jižní Moravy. To byly např. úmysly vybudovat v Brně koridor pro "rychlou tramvaj" či stavět televizní vysílač na Pálavě. Debaty pořádané na půdě ČSOP nebo ve vysokoškolských klubech tak zpolitizovaly další vrstvy lidí.

V průběhu roku se začaly dávat dohromady ekologické skupiny Hnutí Duha kolem Jakuba Patočky a Jana Beránka a Děti Země vedené Miroslavem Patrikem a Jindřichem Petrlíkem.

Počátkem roku 1989 se díky Haně Holcnerové a Vladimíru Vyskočilovi ujalo i v Brně Nezávislé mírové sdružení -- Iniciativa za demilitarizaci společnosti (NMS-IDS). Vzniklo v Praze roku 1988, v dubnu 1989 sdružovalo na jižní Moravě 50 členů. Těžilo z odporu mládeže k povinné dvouleté vojenské službě, k níž tradičně patřilo mazáctví, šikana a hloupost vojenských kádrů. Šlo mu především o zavedení civilní služby pro odpírače, kteří se v roce 1989 rekrutovali hlavně z řad jehovistů. Brněnské NMS jednalo takticky s tehdejším komunistickým primátorem Josefem Pernicou, podílelo se i na pořádání společných diskusí s oficiálním "Čs. mírovým výborem" vedeným Zbyňkem Vokrouhlickým. Těžiště jeho aktivit ale leželo jinde, kolaborací s režimem si nezadalo. 6. dubna 1989 prošla brněnskými ulicemi menší skupina s transparentem na podporu odpíračů vojenské služby a svérázně tak oslavila "den civilistů", došlo k zatčení a potom k vypovězení 3 zahraničních stoupenců NMS, kteří ve městě rozdávali letáky.

Vznikla taktéž ryze brněnská Moravská mládež (MM). Svobodná Evropa a Hlas Ameriky propíraly hlavně případ, kdy policisté hodili jednoho z přestavitelů MM při potyčce do výlohy obchodu. RFE odvysílala v červnu 1989 jedno prohlášení MM, požadující více sportovišť a dětských hřišť v Brně.

Připravovalo se též Hnutí za nenásilí, inspirované myšlenkami Gándhího. Vystupoval za něj Ladislav Henek. Až později, 2. listopadu 1989, uspořádalo první veřejnou akci, pochod v bílých oblecích -- symbolu nenásilí -- po náměstí Svobody.

Přednáškovou činnost v Brně pěstovala Společnost T. G. Masaryka.

Spíše na rozesílání prohlášení se orientoval Klub za socialistickou přestavbu - Obroda, založený v Praze, Brně aj. v únoru 1989. Sdružoval převážně vyloučené komunisty "osmašedesátníky", jimž někteří disidenti vyčítali snahy o dialog s KSČ, protože se obávali "dohody současných a bývalých komunistů". Domnívali se, že Československo by se mohlo dál ubírat jakousi kombinací cest Pražského jara 68 a Gorbačovovy přestavby. Mezi významnější brněnské "obrodáře" náležel Josef Špaček, v roce 1968 člen předsednictva ÚV KSČ a spolupracovník Dubčeka.

Na rozdíl od Prahy nebylo v Brně příliš slyšet o Mírovém klubu Johna Lennona, stejně jako o Demokratické iniciativě, vyloženě pražskou záležitostí byly ekologicko-monarchistické České děti či Hnutí za veselejší současnost. V jihomoravské metropoli se začaly množit časopisy nekonformní hudební scény a zelené a rudé kohoutí účesy punkerů se někdy na koncertech objevily, nevyskytli se zde však nějací uvědomělejší anarchisté jako v Praze. Trockismus přežíval pod Špilberkem nejspíš v jediném aktivnějším exempláři, a to v surrealistickém intelektuálovi Bruno Solaříkovi.

Jihomoravský disent navíc zpestřovalo ještě několik originálních solitérů.

Popelka rozvracel republiku dětskou tiskárničkou

Chodcům spěchajícím před dvaceti lety po České se občas na hlavy znenadání začal snášet oblak třepotajících se letáků. Někdo se ohlédl kolem sebe a strčil dárek z nebe do kapsy, někdo text vyděšeně zahodil, jiní zrychlili krok, aby byli rychle pryč.

Na vysokoškolských kolejích se tyto nekvalitní potištěné papírky s rozmazaným a naivním textem předávaly skoro jak relikvie. Autorem opakovaných letákových nadílek byl Slávek Popelka, jeden ze solitérů jihomoravského disentu. Stoupenec jógy i jiných exotických duchovních nauk si jel po svém a nedbal domluv, aby víc koordinoval práci s ostatními opozičníky. Sotva se za ním zavřela brána věznice, spěchal rychle zhotovit na malé tiskárně z hračkářství další prohlášení. Potom rychle k otevřenému oknu obchodního domu na České, a vzduchem zas poletovaly např. výzvy k duchovní obrodě či k založení Strany zelených, která bude vystupovat mj. proti kouření. Popelka putoval zpátky do vězení, a cyklus se opakoval.

Po Listopadu 1989 se Popelka na čas zapojil do oficiální Strany zelených, pak vystřídal řadu okrajových a excentrických skupin jako Nové hnutí nebo Humanistickou alianci. I v novém systému zůstal se svými názory na okraji, jenom ho za jejich šíření už nikdo nezavíral.

Do opozice Marečka nejspíš zavedla paranoia

Vlny Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky přinášely v první půli roku 1989 do bytů posluchačů několik stále se opakujících jmen. Jedno patřilo i Miroslavu Marečkovi z Kyjova. Pro svůj odpor si vybral formu opakované hladovky.

Držel ji ve svém domku na okraji Kyjova, kde žil s matkou. Úřady ho všelijak šikanovaly a nakonec násilím dopravily do nemocnice. Po listopadu 1989 Mareček hladovku při různých příležitostech opakoval. Jeho pozdější, už otevřené vystupování na veřejnosti, kniha Pod knutou superparchantů vydaná v 90. letech a domek polepený výhrůžnými plakáty ho ale nakonec ukázaly jako člověka s nemocí nazývanou paranoia. Zde byl patrně i důvod jeho konfliktů s předlistopadovou mocí. V roce 1989 jeden z mediálně nejznámějších jihomoravských odpůrců režimu byl nedávno nalezen mrtev ve svém domku. Seděl v křesle u rožnuté lampy, po smrti byl už několik měsíců.

Malý skončil blízko klerofašistů

Mezi opozičními skupinami, které se začaly množit počátkem roku 1989, zaujala Křesťanská unie lidských práv (KULP). Její těžiště na jižní Moravě a program napovídaly, že by mohlo jít o zárodek budoucí křesťansko demokratické strany. Jedním z jejích tří představitelů -- "animátorů" -- se stal Radomír Malý.

Historickým vědám se jako pronásledovaný signatář Charty 77 mohl věnovat jen utajeně v soukromí. Zaměřoval se na dějiny církve, nevoněli mu svobodní zednáři a liberalismus. KULP v první polovině roku 1989 zveřejnila na Svobodné Evropě několik prohlášení, kritizujících provádění potratů v ČSSR, útlak věřících, amorálnost v některých uměleckých dílech a časopisech, stejně jako nesmělé pokusy KSČ zavádět něco na způsob předmanželské výchovy. Že Malému nejsou cizí i některé postoje krajní pravice, se z toho příliš vyčíst nedalo. KULP na sebe však příliš stoupenců nenabalila, jako první buňky budoucí křesťansko demokratické strany posloužily během roku 1989 spíš křesťansko demokratické kluby širšího Hnutí za občanskou svobodu (HOS) kolem Václava Bendy z Prahy.

Ortodoxní katolík Malý (není příbuzným katolického kněze a disidenta Václava Malého) se společně s některými opozičními členy Československé strany lidové účastnil listopadových demonstrací na náměstí Svobody, a to hned od samého počátku, kdy v davu převažovali studenti a učni. Po revoluci se postupně angažoval v Lidové demokracii, dodnes učí na Jihočeské univerzitě. Svoje názory ohledně zednářských spiknutí už neskrývá. Roku 2004 kandidoval (neúspěšně) za Brno-venkov do Senátu za fašizující Národní sjednocení, naplno se projevil v ultrapravicovém časopise Pochodeň dneška, občas publikoval pod pseudonymem Pacebilis Parvus. Výčet jeho aktivit v řadách extrémní pravice na www.google.com je dost obsáhlý. Zatímco v Polsku lidé typu Malého opakovaně vládli, u nás tento netypický disident z Brna naštěstí více následovníků nezískal.

Adrenalin na václavským Václaváku

Samostatné větší demonstrace se v Brně během roku 1989 až do 21. listopadu nekonaly, stoupenci opozice jako Vladimír Veselský aj. se ale 1. května 1989 vmísili do oficiálního prvomájového průvodu s transparentem "Kdo se bojí opozice, ten se bojí o pozice". Pokud si tedy chtěli lidé z Brna při "tradičních" výročích jako 21. srpen a 28. říjen místo diskusí občas taky trochu zasportovat, museli na akce do Prahy.

Vyšlo v měsíčníku Brněnský Metropolitan č. 4-2009

0
Vytisknout
1083

Diskuse

Obsah vydání | 30. 4. 2009