Sobotka propásl velkou příležitost

26. 6. 2013 / Michael Kroh

Jmenování vlády mimo půdorys dnešní pravicové koalice, u níž si nemůžeme v žádný okamžik jisti, že má skutečně podporu oněch 101 hlasů, přineslo občanům úlevu a satisfakci. Nejnepopulárnější a nejskandálnější vláda v historii ČR si další pokračování nezasloužila. Na tom se shoduje veřejnost s opozičními parlamentními i neparlamentními stranami.

Je logické, že pád vlády uvítala i ČSSD. Předseda Sobotka i místopředseda Hašek se vyjádřili zcela jasně. Jenže to bylo včera a dnes tam už je malinký distanc. Bohuslav Sobotka otevřeně kritizuje skutečnost, že do vlády mají být jmenováni bývalí ministři sociálně demokratických vlád, kteří jsou nakloněni prezidentovi a nepatří zrovna do jeho stranického výběru. Je to trochu předčasné, protože kromě jmenování Martina Peciny ještě nic oficiálního nevíme a předpokládám, že Jiří Rusnok bude jednat i s vedením ČSSD. Nicméně slova byla již vyřčena, nedají se vzít zpět a dobrý signál pro voliče levice to vskutku není.

Sobotka si stěžuje, že prostřednictvím prezidentského pokusu se mohou zviditelnit budoucí lídři SPOZ pro předčasné či řádné volby. Může to být pravda, ale proč tedy odmítl nabízený pokus o sestavení vlastní vlády? Proč spoléhal na nezávazné výroky Miroslava Kalouska, Martina Kuby či Karolíny Peake o rozpuštění sněmovny, když nebude jmenována vláda na půdorysu současné koalice? Vždyť všichni tito jmenovaní jsou mistři v úchylných manévrech a zákulisních intrikách a co bylo řečeno včera, již dnes neplatí. Proč se tak bál jít do nejistého (nikdo neví, zda předem neúspěšného) pokusu v situaci, kdy jeho protivníkem není na vládnutí natěšená a jednotná koalice, ale rozklížený, skandály oslabený a nejednotný slepenec dvou stran a zhruba deseti nezařazených poslanců? Přitom před třemi lety se o tento k neúspěchu předem odsouzený pokus vehementně hlásil a kritizoval prezidenta Klause za porušení zvyklostí.

I tříměsíční vládní angažmá mohlo Sobotkově stínové vládě přinést hodně pozitivního. Kromě zvýšení popularity by to byly i neocenitelné zkušenosti z ministerského rozhodování. Ministři mohli využít zhruba tří měsíců trvání k seznámení se situací v resortech, do budoucí vlády by šli připraveni a neztráceli čas při přípravě opatření k nápravě zpackaných reforem. Mohli by také ovlivnit přijímání novel zákonů souvisejících s novým občanským zákoníkem. V takovém případě by si také Miroslava Němcová nedovolila hystericky brečet nad "zbytečnou ztrátou času", protože nejsilnější parlamentní strana měla na svůj pokus plné, řekl bych ústavní právo.

Pokud vedení ČSSD teprve zpětně "doteklo", že i krátké působení ve vládě odsouzené k demisi může straně prospět, pak mohou levicoví sympatizanti jen s lítostí přijmout jako fakt, že dotyční i jejich poradci z Masarykovy demokratické akademie propadli z politické strategie a taktiky. Pro budoucí volební období to není dobrá zpráva.

ČSSD nemá dnes příliš mnoho možností dalšího postupu. Neúspěšný pokus o rozpuštění sněmovny jí rozváže ruce k podpoře Rusnokovy vlády, protože jakákoli, byť nepřímá podpora řešení krize na bázi současné koalice by jí sebrala voliče ve prospěch KSČM či SPOZ. Naopak podporou Rusnokovy vlády při hlasování o důvěře by se jí v případě těsné prohry otevíral prostor pro vlastní pokus (nikoli nutně s Bohuslavem Sobotkou v čele, když se tak bojí riskovat). Navíc by mohla do přechodné vlády prosadit alespoň pár odborníků z vlastních řad. Několik takových by se jistě našlo. Například Roman Sklenák by byl jistě vhodným adeptem na alespoň částečnou resuscitaci Drábkovým reformním šarlatánstvím zdevastovaného Ministerstva práce a sociálních věcí. Sociolog Martin Potůček by mohl pokračovat v nápravných opatřeních svého předchůdce na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy a Jan Mládek v klíčové funkci ministra financí "uklidňovat trhy". A takových návrhů by se jistě našlo více.

Samozřejmě je také možné se v zájmu "záchrany parlamentní demokracie" připojit k protiprezidentskému táboru vedenému ODS a shodit Rusnokovu vládu (například odchodem ze sněmovny). Jenže v takovém případě by sociální demokraté splakali nad výsledkem příštích voleb, ať budou kdykoli. Mistru politických fíglů Kalouskovi by pak nic nebránilo ve "splnění přání voličů" a vyhlášení předčasných voleb, ovšem za existence dočasné pravicové vlády na půdorysu dnešní trojkoalice. Na nich by v tomto případě mohl jedině vydělat a možná, že by si na ČSSD jako odměnu předem vyjednal i nějakou "trafiku". Oslabená ČSSD sice možná slepí slabou středolevou vládu, ale proti ní by kromě TOP 09 a zbytku ODS stála možná i nová uskupení Babiše či Okamury, která mají k ČSSD na hony daleko, ale mohou jí za určitých okolností ubrat značný počet frustrovaných voličů.

V případě nepodpory Rusnokovy vlády by ČSSD také mohla jen těžko počítat s druhým pokusem. Zeman bude pak mít proto pouze dvě špatné možnosti, přičemž obě skončí triumfálním návratem pravicové koalice do Strakovy akademie. Buď uskutečnit za hlasitého pískotu médií a ústavních právníků druhý pokus s ještě menší šancí na úspěch nebo pověřit sestavením vlády rovnou Miroslavu Němcovou. Tato varianta se jistě zamlouvá médiím, ale občanům ČR většinově nikoli.

Pro ČSSD je tudíž lepší cestou pokusit se o vyvolání předčasných voleb a v případě neúspěchu spolupracovat s Rusnokovou vládou se zřetelnou vizí případného vlastního druhého pokusu. Vedení ČSSD to přetaktizovalo, do spolupráce s prezidentem se mu nechtělo a teď místo, aby mělo iniciativu ve svých rukou, je odsouzeno k žebrání o předčasné volby u Miroslava Kalouska. Těžko předvídat, jak se tento démon české politické scény nakonec rozhodne. V kůži Bohuslava Sobotky bych dnes být nechtěl. Do politického ofsajdu se ale vystavil sám a zbytečně.

0
Vytisknout
6364

Diskuse

Obsah vydání | 27. 6. 2013