Extrémní odměny vysokých státních úředníků a manažerů jsou nezbytné

8. 2. 2012 / Bohumil Trávníček

Pokud však pečlivě analyzujeme známá fakta, dojdeme k závěru, že jde o jev zcela zákonitý v každé společnosti ovládané neoliberální ideologií, která, jak známo, připouští nesouměřitelnost mezi sociálním postavením lidí namísto pouhé nerovnosti (viz také ZDE ). Čím extrémněji se budou v lidské komunitě rozevírat nůžky mezi chudými a bohatými, tím vyšší budou muset být i odměny vysokých státních úředníků a manažerů.

Tato nezpochybnitelná logika již zazněla v souvislosti s vysokými platy soudců: Musí být vysoké proto, aby je nemohli uplatit (rozuměj "přeplatit") zločinci. Co se však stane potom, až budou mít zločinci (například korupčníci) mnohem víc prostředků než soudci získávají od státu k zajištění své neúplatnosti? Dle nastavené logiky je možné jediné řešení: Zvednout platy soudců ještě více. Stát (který má zastupovat společnost) si tím vlastně zajišťuje (rozuměj "kupuje") jejich loajalitu.

Podobné je to s  vysokými státními úředníky a manažery. Čím vyšší musí být míra jejich loajality k nadřízeným (případně i státnímu režimu), tím vyšší mzdy je třeba jim přisoudit. V situaci kdy velká část společnosti již se stávajícím společenským uspořádáním spíše nesouhlasí, musí být tyto "svorníky" stability lidské komunity upláceny vyššími a vyššími částkami, aby systému oddaně sloužily.

Politik strany Věci veřejné pan Vít Bárta si údajně snažil zajistit loajalitu svých "stranických podřízených" Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky pomocí všimného. Ač se jednalo o jeho soukromé prostředky, policie tyto aktivity vyšetřuje jako možnou formu korupce.

Je třeba si položit otázku, jak se toto všimné vlastně liší od odměn vysokých státních úředníků poskytovaných jim jejich nadřízenými, jejichž motivací je evidentně rovněž především zajištění oné loajality, případně i neúplatnosti ze strany korupčníků. Rozdíl lze spatřovat zejména v tom, že v druhém případě se rozdávají finance ze státního rozpočtu a nikoliv prostředky soukromé. Jinými slovy: abychom v podmínkách neoliberální společnosti mohli bojovat proti nelegální korupci (úplatnosti), musíme provozovat korupci legální, tedy posvěcenou právem.

Má to samozřejmě i konsekvence psychologické: Čím vyšší je rozdíl mezi příjmem nadřízeného (vysokého úředníka či manažera) a řadového zaměstnance, tím více je takový nadřízený vnímán jako schopný a úspěšný člověk, který logicky musí o všem rozhodovat; zaměstnanec pak jako neschopný břídil, který aby v systému vůbec obstál, musí bez jakéhokoliv odporu plnit příkazy neomylného nadřízeného. Samozřejmě pracovní smlouvy na dobu určitou (zaváděné pod záminkou "vyšší flexibility pracovní síly") účinnost tohoto donucovacího systému zvyšují až k patologickým rozměrům. Tímto mechanismem (zvyšováním rozdílu v odměnách mezi manažery a zaměstnanci) se vytváří dojem, že se nejedná o totalitu, ale o nutnou disciplínu neschopných, kteří musí bez odmlouvání vykonávat příkazy enormně schopných nadřízených.

Není jistě ani náhodou, že v loňském roce ve Velké Británii platy manažerů vzrostly téměř o 50%, zatímco platy zaměstnanců téměř stagnovaly. Tyto "svorníky" stability systému musí být odměňovány tím více, čím více je systém z přirozených příčin zmítán vnitřními rozpory, tedy čím více musí fungovat v rozporu s přírodními zákony, viz také ZDE.

V tomto kontextu je však již dobře patrné, že jde o formu totality, tj. vynucování si stability (a tedy dlouhodobé existence) nepřijatelného, a potažmo nefunkčního, systému pomocím legální korupce. Jedná se vlastně o korupční soutěž v tom, kdo vysoké státní úředníky a manažery přeplatí, jestli nelegální korupčníci, nebo ti legální, tj. zástupci neoliberálního režimu. Tato vpravdě "tržní korupční soutěž" je také skutečným fundamentem každého neoliberalismem ovládaného společenského systému, jenž je tímto způsobem udržován u moci přes zjevný odpor většiny společnosti.

S ohledem na výše uvedené se pak jeví neustálá prohlášení vládnoucích politiků a vysokých státních úředníků o boji proti korupci jako absurdní a komická. Skutečně účinným prostředkem k omezení korupce by bylo zejména zastropování příjmů jednotlivých subjektů ve společnosti, čímž by se mohla opravdu efektivně přibrzdit ona korupční soutěž.

Zastropování příjmů je však v příkrém rozporu s neoliberální ideologií, která taková omezení vnímá jako "trestání úspěšných". Pokud by pravicoví politici chtěli opravdu účinně bojovat proti korupci, museli by tedy současně bojovat proti systému, který budují a udržují: Vyčistění skvrny v tomto případě není možné bez změny podstaty látky.

Extrémní odměny vysokých státních úředníků a manažerů jsou opravdu nezbytné. Nezbytné k vynucenému udržení stupidního společenského uspořádání, které většina příslušníků lidské komunity vnímá jako nepřijatelné a amorální.