Oligarchizace stavebního práva – jak současná Poslanecká sněmovna obětovala odbornost a právní stát

8. 9. 2026 / Arnošt Kult

 

Česká republika se ocitá na systémové křižovatce. Pod vábivou nálepkou „zrychlení výstavby“, „debyrokratizace“ a „usnadnění bydlení pro mladé rodiny“ probíhá v tichosti jedna z nejsoustavnějších demontáží veřejného zájmu od roku 1989. Nejde o pouhé technické zjednodušení úředních razítek. Jde o návazné vyústění polistopadového vývoje, v němž majetkové struktury zrozené z divoké privatizace 90. let srostly se státním aparátem a nyní si „ohýbají“ legislativu přímo na míru svému investičnímu apetitu.

 

Demontáž vodohospodářské tradice

Velmi tvrdý úder zasadí nový stavební zákon českému vodnímu hospodářství. Integrací povolení stavby vodních děl (podle současného § 15 vodního zákona) pod univerzální stavební správu (u vyhrazených velkých staveb dokonce pod DESÚ) stát bezhlavě odhodí tradici specializovaného povolení, jehož kořeny sahají až k rakouské normě Wasserbaunormale z roku 1830. Vodoprávní úřady tak přijdou o status samostatných speciálních stavebních úřadů a budou redukovány na „dodavatele“ podkladových stanovisek. Pouze povolení k nakládání s vodami bude i nadále spadat pod vodní zákon a procesně ho budou mít v kompetenci jen vodoprávní úřady.

Fyzikální a chemické zákony nelze přelobovat ani odhlasovat v Poslanecké sněmovně. Podřídit např. posuzování vodních děl technokratickému diktátu rychlosti je hazardem s celou společností. Na stole dnes leží rizika u nejvýznamnější kritické infrastruktury státu – od rozsáhlých výstaveb či rekonstrukcí velkých čistíren odpadních vod až po protipovodňové stavby.

Posoudit hydraulické modely, vyhodnotit bilanci závadných látek nebo neopominout všechna rizika vyžaduje čas a podrobnou expertízu. Propojit toto rozhodování s univerzálním razítkem stavebního úřadu znamená předřadit zisk developera např. před ochranu před povodněmi či před ochranu povrchových vod.

 

Šibeniční lhůty, fiktivní souhlasy a úřednická rezistence

Srdcem nové úpravy je zavedení neúprosných procesních lhůt 30 až 60 dnů, po jejichž uplynutí nastoupí v mnoha případech velmi nebezpečný mechanizmus tzv. „fiktivního souhlasu“. Architekti zákona si od tohoto „biče“ na úředníky slibují výrazné zrychlení. V praxi to však vyvolá přesný opak: systémovou paralýzu a defenzivní rezistenci.

Představme si realitu např. vodoprávního úředníka v obci s rozšířenou působností (ORP) v pohraničí. Bude přetížený, zbaven své dosavadní samostatné rozhodovací kompetence a dostane do rukou obsáhlou dokumentaci složité stavby. Zároveň bude vědět, že pokud v 60denní tísni stavbu odsouhlasí (či vydá vyjádření nebo stanovisko) a dojde k havárii či znečištění vodního toku, ponese on sám i právní odpovědnost.

Tento úředník bude mít v centrálně řízeném systému jedinou racionální obranu: v 59. dni vydá zamítavé stanovisko s odkazem na neúplnost podkladů. Shodí tím „břemeno“ na odvolací orgány. Toto stanovisko nebude možné napadnout samostatnou správní žalobou – stavebník se bude muset odvolat proti celému rozhodnutí, počkat na přezkum u Ministerstva životního prostředí či Ministerstva pro místní rozvoj, a teprve po finálním zamítnutí jít k příslušnému krajskému správnímu soudu. Výsledkem nebude slibované zrychlení v řádu týdnů, ale zablokování projektů u soudů na 2 až 4 roky.

 

Systémové popření veřejného zájmu a přenos rizik

Vodním hospodářstvím eroze veřejné správy nekončí. Novela systematicky „osekává“ další pojistky veřejného zájmu. Hasičský záchranný sbor přijde u staveb zařazených do kategorie I (částečně u kategorie II) o právo vydávat závazná stanoviska, čímž se rozvolní požární bezpečnost. Též bude prolomena ochrana zemědělského půdního fondu u nejkvalitnějších půd I. a II. třídy v okruhu dopravních staveb a rozvojových zón. Územní plánování dostane možnost schvalovat odchylky přímo radami obcí bez transparentního projednání s veřejností.

To nejabsurdnější se však odehraje na rovině profesní odpovědnosti. Stát přenese obří rizika na projektanty a autorizované inženýry – proto Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků (ČKAIT) doporučila svým přibližně 32 tisícům členů některé rizikové zakázky raději vůbec nepřebírat –, naopak samotní investoři a developery protežující politici samozřejmě neponesou za své selhání jakoukoliv odpovědnost.

 

Oligarchická hegemonie a mediální nálepkování odborníků

Jak je možné, že tento destruktivní legislativní „zmetek“ prošel bez masivního odporu veřejnosti? Odpověď leží v hluboké deformaci veřejné debaty, způsobené majetkovým propojením médií, velkého kapitálu a politických loutek v čele resortů.

Když ČKAIT nebo ekologické organizace upozornily na kolaps a bezpečnostní rizika, čelily okamžitému mediálnímu protiúderu. Komentátoři z prodeveloperských médií okamžitě aktivovali útočnou rétoriku. Varování desítek tisíc inženýrů, kteří ručí za své stavby kulatým razítkem a vlastní hmotnou i trestní odpovědností, smetli ze stolu jako „uraženou pýchu“, „ukřivděnost“ a „brzdění pokroku“.

Tento způsob narativního postoje záměrně zaměňuje ochranu veřejného zdraví, životního prostředí, vody a požární bezpečnosti za razítkový teror. Vytváří se falešná zkratka: „Kdo požaduje odborné posouzení stavby, ten okrádá mladé rodiny o bydlení“. Média vlastněná finančními skupinami masivně propagují hlasy developerské lobby, zatímco věcná argumentace odborníků je odsouvána na okraj.

 

Ztráta subsidiarity a vzdalování se Evropě

Česko se tímto krokem nebezpečně vzdaluje od osvědčeného západního modelu. V sousedním Rakousku či Německu je ochrana životního prostředí, vodních zdrojů a princip subsidiarity – tedy silné lokální samosprávy a nezávislého odborného dohledu – nedotknutelným pilířem právního státu. V Česku zvítězil technokratismus, který centralizuje moc do Prahy, marginalizuje obce a z občanů i odborníků dělá bezmocné statisty.

Pokud si má Česká republika zachovat charakter demokratického právního státu a zůstat platným členem evropského společenství, nemůže rezignovat na odbornost. Chystaný stavební zákon v navrhovaném znění nebude reformou pro občany – naopak se chystá monumentální pomník oligarchické chamtivosti, který obětuje životní prostředí, vodu, bezpečnost a spravedlnost na oltář okamžitého zisku. Boj za nápravu této legislativy tedy není jen „šarvátkou“ – jde o zásadní zápas o to, zda v této zemi zavládne garance odbornosti a práva – nebo svévolná síla velkého kapitálu.