Španělský El País popsal případ knihkupce Marçala Fonta z Badalony, kterému začaly chodit objednávky, u nichž poštovné stálo víc než samotné knihy. Podobné zkušenosti hlásí obchodníci v jiných zemích a kolem kanadské společnosti Zoom Books vznikly otázky, komu přesně obrovské množství nakoupených titulů dále prodává.

O samotném destruktivním skenování přitom pochybnosti nejsou. Ze soudního sporu amerických autorů se společností Anthropic vyšlo najevo, že firma stojící za systémem Claude utratila miliony dolarů za miliony fyzických knih, nechala odstranit jejich vazby, jednotlivé stránky průmyslově naskenovala a papírové exempláře poté vyřadila. Americký federální soudce William Alsup v roce 2025 rozlišil dvě velmi odlišné věci: digitalizaci knih, které Anthropic skutečně koupil, považoval v konkrétním kontextu za přípustný fair use, zatímco vytvoření rozsáhlé knihovny z pirátsky stažených knih pod stejnou ochranu nezahrnul. Spor o pirátské kopie nakonec vedl k obrovskému vyrovnání s autory a vydavateli. Jinými slovy, nejde o městskou legendu o technologických barbarech, kteří možná někde řežou knihy; víme, že průmyslové rozřezávání a skenování milionů legálně nakoupených knih skutečně proběhlo.

Přiznávám ale, že první část tohoto příběhu ve mně nevyvolává takové zděšení, jaké zjevně vyvolává v některých milovnících knih. Možná proto, že jsem nikdy neměl zvláštní potřebu zaměňovat obsah knihy za předmět, do kterého byl tento obsah zabalen. Když jsem studoval na univerzitě, spolužáci se pravidelně děsili mého zvyku vytrhávat z knih stránky. Rád jsem četl vleže, knihu držel nad očima a několik set stran začne po nějaké době připomínat spíš činku než literaturu, takže jsem jednoduše oddělil část, kterou jsem právě četl, a pokračoval. Pro některé spolužáky to bylo téměř rouhání. Mně připadalo zvláštní, že někdo přisuzuje kusu lepenky a potištěného papíru větší důstojnost než myšlenkám, které na něm byly zachyceny. Knihu jsem nekupoval proto, abych jí zajistil dlouhý a důstojný důchod v knihovně, ale abych ji přečetl. 

A dodnes mě baví drobná ekologická zvláštnost kultu papírové knihy: velmi často právě lidé, kteří chtějí zachránit každý strom, zároveň považují za kulturní zločin, když přestaneme uchovávat každý předmět, který jsme z těch stromů vyrobili.

Samozřejmě tím nechci tvrdit, že fyzická podoba knihy nemá žádnou hodnotu. Má ji někdy nesmírnou, jenže ne pokaždé ze stejného důvodu. První vydání, autorský exemplář s poznámkami, marginálie významného čtenáře, neobvyklá vazba, zaniklá typografická technika, regionální tisk vydaný v několika desítkách kusů nebo třeba politický samizdat nejsou pouze kontejnery textu. Jsou historickými předměty a část informace, kterou nesou, vůbec není možné převést prostým OCR do souboru. Pokud archeolog najde dopis napsaný vojákem v roce 1917, také mu nevysvětlíme, že můžeme přepsat věty do Wordu a originál potom klidně spálit. Materiál, rukopis, poškození, inkoust, provenience a někdy i způsob, jakým byl předmět používán, patří k jeho významu. Problém začíná ve chvíli, kdy tuto samozřejmost rozšíříme na každý pátý exemplář masově vyráběné příručky z roku 1989, která třicet let ležela v antikvariátu za cenu levnějšího oběda.

Knižní kultura má totiž vlastní druh sentimentality, o němž se mluví méně než o sentimentalitě technologických nadšenců. Když vidíme na zdi deset tisíc knih, automaticky tomu říkáme vědění, i když devět tisíc z nich už možná nikdo nikdy neotevře. Když stejných deset tisíc textů vidíme jako několik terabajtů dat, máme najednou pocit, že něco lidského zmizelo. Část tohoto pocitu je oprávněná, protože čtení knihy jako celku není totéž jako extrakce textu a lidská práce s knihou není totéž jako její statistické zpracování. Část je ale prostý fetiš předmětu. Jsme společností, která bez velkého dramatu vyhazuje miliony knih, jakmile je knihovny nemají kam dát, knihkupectví je nemohou prodat a dědicové zemřelého čtenáře potřebují vyklidit byt, ale jakmile stejnou knihu zničí stroj poté, co z ní získal její obsah, začneme mluvit jazykem kulturní apokalypsy.

Právě zde se mi zdá případ umělé inteligence podstatně složitější, než naznačuje snadná analogie s pálením knih. Pálení knih mělo historicky odstranit text z oběhu, zamezit jeho čtení a pokud možno vymazat myšlenku spolu s fyzickým nosičem. Destruktivní skenování dělá v technickém smyslu téměř opak: fyzický nosič obětuje právě proto, aby byl jeho obsah strojově zpracovatelný. To samozřejmě samo o sobě nečiní celý proces morálně správným, stejně jako zkopírování cizí knihy automaticky neřeší autorská práva. Jen je nepřesné stavět řezací stroj společnosti zabývající se AI vedle hranice s knihami a tvářit se, že jde o stejný kulturní čin. Jeden proces chce informaci zničit, druhý ji chce využít, možná až příliš důkladně.

A tady se dostávám k části, která mi na celém příběhu připadá fascinující. Starý odborný svazek, regionální historie, zapomenutá sociologická studie nebo technická publikace může strávit posledních třicet let svého fyzického života na polici, odkud si ji koupí šest lidí, pokud bude mít štěstí. Její obsah není zakázaný ani utajený; je pouze prakticky neviditelný. Kniha existuje, ale její společenský dosah se blíží nule. Pokud je tento text digitalizován a stane se součástí korpusu, na němž se učí jazykový model používaný miliony lidí, nevznikne z něj samozřejmě milion nových čtenářů té knihy. Model není knihovna a uživatel většinou nedostane ani název původní publikace, natož možnost si ji přečíst od první stránky do poslední. Přesto mohou její pojmy, fakta, jazykové souvislosti, odborná terminologie a způsoby, jimiž autor před desítkami let uspořádal určitou oblast lidské zkušenosti, přispět k systému, z něhož následně čerpá nesrovnatelně více lidí. To není zachování knihy v klasickém smyslu, ale není to ani jednoduché zmizení jejího obsahu.

Právě tento rozdíl je podle mě důležitější než otázka, zda máme litovat dalšího fyzického exempláře. Umělá inteligence totiž text neukládá do nějaké kouzelné digitální knihovny uvnitř modelu, odkud jej lze kdykoli zase vytáhnout. Jazykový model se učí statistické vztahy z obrovského množství materiálu a výsledkem není archiv, který by byl spolehlivou náhradou originálu. Dokonce může fakt z knihy reprodukovat nepřesně, smíchat jej s jinými zdroji nebo jej vůbec nedokázat vybavit. Proto bych nikdy netvrdil, že naskenovat poslední existující exemplář knihy, zničit ho a použít data k tréninku modelu znamená knihu zachránit. To by bylo technicky i kulturně nesmyslné. Tvrdím pouze něco skromnějšího a podle mě zajímavějšího: pokud fyzických exemplářů existuje dost a jeden z nich se promění ve vstupní materiál systému, který dokáže části tam obsaženého lidského poznání znovu využívat v nesrovnatelně širším měřítku, není pro mě jeho fyzická smrt automaticky kulturní ztrátou.

Dokonce bych řekl, že vzniká podivný nový druh posmrtného života knih. Autor regionální studie z roku 1974 si jistě nepředstavoval, že jeho popis určitého nářečí, průmyslu, zemědělské techniky nebo místních politických sporů bude o půl století později jedním z nepatrných stavebních kamenů systému schopného odpovídat lidem na druhém konci planety. Možná bychom měli být opatrní s romantickou představou, že lepším osudem jeho knihy je čekat v antikvariátu do roku 2043, až majitel obchodu usoudí, že zabírá místo a vyhodí ji. Velká část světového tištěného dědictví nezaniká dramaticky. Nehoří při diktaturách, nepadá za oběť ničivým ideologiím a nelikvidují ji futuristické stroje. Prostě pomalu ztrácí čtenáře, plesniví ve sklepích, mizí při stěhování a končí ve sběru. Z tohoto pohledu je představa, že ještě před koncem fyzického exempláře někdo zachytí jeho text, méně pochmurná, než se na první pohled zdá.

Zároveň zde ovšem vzniká podstatně vážnější problém, který je podle mě poněkud zakrytý debatou o uřezávání hřbetů. Jestliže veřejná knihovna digitalizuje starý fond, výsledkem může být archiv, katalog, badatelská databáze nebo alespoň digitální konzervační kopie. Společnost získává nový způsob, jak se k materiálu vrátit. Pokud totéž provede soukromá technologická firma, může být výsledkem pouze neveřejný dataset a nakonec komerční model. Fyzická kniha tedy zmizí z trhu, digitální kopie zůstane uvnitř firemní infrastruktury a veřejnost dostane pouze službu, která byla s její pomocí vytvořena. To už není prostý konflikt papíru a digitálního světa. Je to otázka vlastnictví kulturní paměti.

A právě tam bych hledal regulaci, pokud vůbec nějakou potřebujeme. Ne v infantilním zákazu „ničit knihy", jako by zákon měl chránit každou starou příručku k databázi dBase III před řezačkou, ale v rozlišování mezi exemplářem běžným a exemplářem skutečně nenahraditelným a mezi digitalizací jako zachováním a digitalizací jako privatizací. Pokud technologická společnost koupí jeden z tisíců existujících exemplářů knihy z roku 1993 a zničí jej kvůli rychlému skenování, vidím v tom především průmyslový postup. Pokud vykoupí poslední známý exemplář lokální publikace, fanzinu nebo malonákladového tisku, zničí jej a jedinou digitální kopii schová do neveřejného datasetu, situace je úplně jiná. Rozumná pravidla by se měla zabývat právě tímto rozdílem, nikoli předstírat, že všechny knihy jsou kulturně zaměnitelné jen proto, že všechny mají stránky.

Možná by se dokonce dala vytvořit velmi prostá dohoda mezi technologickým průmyslem a společností. Chcete-li nakupovat a destruktivně skenovat miliony běžných knih, které jsou stále dostupné v jiných exemplářích, dělejte to. Pokud ale fyzický exemplář v procesu zanikne, měla by existovat povinnost uložit kvalitní digitální konzervační kopii v nezávislém depozitáři, národní knihovně nebo jiné veřejné instituci, s přístupem samozřejmě omezeným podle autorského práva. Firma by dostala data potřebná pro svůj model, společnost by dostala jistotu, že převod papíru do digitální podoby neznamenal zmizení původního textu do firemního černého boxu. V takovém uspořádání by technologický hlad po knihách mohl dokonce pomoci digitalizovat obrovskou vrstvu dvacátého století, na kterou knihovny nikdy neměly peníze ani pracovní sílu.

Je také příznačné, že technologické společnosti vůbec zjistily, jak cenné tyto zapomenuté knihy jsou. Internet býval prezentován jako téměř nekonečný rezervoár lidského poznání, jenže internet není světová knihovna. Je to zvláštně deformovaný výběr toho, co lidé v určité době považovali za vhodné zveřejnit online, co vyhledávače dokázaly najít, co platformy dovolily zachovat a co nezmizelo při dalších technologických změnách. Obrovské množství lidských zkušeností, odborných znalostí, místních dějin a dávno neaktuálních, ale historicky zajímavých poznatků nikdy pořádně digitalizováno nebylo. Navíc se dnešní internet stále více plní textem vytvořeným nebo upraveným samotnými generativními systémy, což z původního, jednoznačně lidského textu dělá pro další vývoj modelů zvlášť atraktivní materiál. Staré knihy se tak paradoxně stávají jedním z míst, kam se nejmodernější technologie vrací hledat svět před sebou samou. Právě hlad po kvalitním, odborném a lidsky vytvořeném textu patří mezi důvody uváděné v současných zprávách o novém zájmu AI firem o starší knižní fondy.

To je na celé věci možná nejhezčí ironie. Po čtvrt století jsme poslouchali, že internet učiní knihy zbytečnými, a nyní nejpokročilejší systémy vzniklé z internetu skupují nákladní auta knih, protože zjistily, že na internetu něco chybí. Ne vůně papíru, elegantní vazba ani ten příjemný pocit, který máme při pohledu na vlastní knihovnu a který někdy nápadně převyšuje množství knih, jež jsme z ní skutečně přečetli. Chybí mu část lidského poznání, která zůstala uvězněna v papíru. Jestli kvůli jejímu vysvobození padne za oběť jeden z mnoha běžných fyzických exemplářů, nemám potřebu svolávat kulturní pohřeb.

Mnohem více mě zajímá, kdo bude vlastnit to, co jsme z těch knih vytáhli, zda původní text zůstane někde dohledatelný a zda autorovo dílo nezmizí jako identifikovatelné dílo pouze proto, aby se jeho molekuly rozpustily v komerčním produktu. Tam podle mě leží skutečný konflikt. Ne mezi milovníkem papíru a bezcitným strojem, ale mezi dvěma představami o tom, co znamená uchovávat a šířit lidské poznání. Jedna může uchovat perfektní fyzický exemplář, na který už nikdo nesáhne. Druhá může zničit papír a roznést část jeho obsahu do systému používaného miliony lidí, ovšem za cenu toho, že původní zdroj zmizí za zdí soukromé společnosti. Rozumná společnost by neměla být nucena vybrat si jednu z těchto dvou nedokonalých možností. Může požadovat, aby zůstal zachován skutečně cenný předmět, aby digitální kopie nezmizela z veřejné paměti a zároveň aby poznání, které desítky let leželo téměř bez užitku na polici, mohlo dostat nový život. Právě obsah byl koneckonců důvod, proč jsme všechny ty stromy porazili.