Bodláky Václava Duška

Vražedné restauranty

4. 8. 2016 / Václav Dušek

Nad stolem v čele podniku vkusné heslo: Děti jsou zrcadlem smrti. Není nad kuchaře filozofa a podnikatele zvaného „malá domů“. Zlodějna se vyplácí. Amatérismus v pohostinství nepřekvapuje. Nejsou lidi.

Sekaná domácí. Kdeže! Blázníš? Koupena v marketu, bavorská. Nu, chytrá paní ji odmítla a zvolila baštu. Výraz její tváře popsatelný - úlek, údiv, překvápko, není bašta, jako bašta, že, pane Vašta? Pod baštou skryjete všecičko - mlaskačka to nebyla. Potřebují v mnoha podnicích dostat baštonádu - žádná mňamka, mamka, ale výprask přes chodila.

S poctivostí nejdál dojdeš, opravdu. Ale kam?

Kuchtík se opíral o špalek, kouřil kusovku, meditoval, co by bylo, kdyby se dostal k plotně na zaoceánském parníku? Bylo by velmi nebezpečno. Vaří v podniku Blaf samý blaf. Kuchta, cuchta. Sulc, prdelačka, jelítka, jitrnice, tláča, bifťtour z předního hovězího, svíčková se sekačkou - a v ČT hovoří k národu znalec chutí a vůní; trocha bezradnosti s vyjadřováním přebije čisté úmysly. Žvaň, co chceš, na žvanírny nás užije. Řídké myšlenky vyztužíme vytrvalostí.

Mistři kuchaři perlí, vyučují, doučují - do kdy?

Zlaté mastné huby, tolikrát vysmívané, ponižované - protože revoluční kuchtíci objevili svět gastronomických zázraků a jídelníčky zaznamenaly prudké změny - k lepšímu či horšímu? Hádej. Můžeš dvakrát - co neříkám, třikrát i čtyřikrát. Světovost není záruka kvality - ozdobený talíř nezasytí, výtvarno k podívání, a co ku pozření?

Sny o hospodě u maminky, kde se bude podávat chutná krmě, vzaly za své. Ukuchtí polívku ze sáčku, na talíři flákota k nepřekousnutí, rozvařený brambory, nechutný sos, koupený bramboráčky ve tvaru srdce tvrdý, kam se hrabe křemen, haha, a než tě obslouží vysaješ dvě tři piva vařená cizáky - anebo točenou sladkou sudovou bryndu.

Čekáme zvrat - vznikne hospoda U Maminky.

Dávno tomu, kdy Ládík hrotil ve vyhlášeném hotelu situaci a cvičil personál v boji za diplom: Vzorná obsluha. Objednal telecí ledvinu s hrudím - otázka, zda-li je v ledvině kost, ne, to je hrudí, tak to musíte rozepsat, švědská svíčková, dopište tam, laskavě, se sekanou... atd., atd., atd.. Kdo chtěl zabít Ládínka?! Všichni! Ale takovou poctivou haši, abyste našli.

Dědova vzpomínka, mládí nevybouřené: Satě batě na lopatě, buřty prodává, žádnej mu je nechce koupit, satě batě nadává. Však nezapomeneme hodů ve školních jídelnách.

Svítek, smaženice, cukrkandl, štrůdl, malakov bomba, bavorské vdolečky, Červený kříž i Charita v pohotovosti, Armáda spásy koncertuje poblíž resturantu Alá Blaf. Žaludeční obtíže schopny zachvátit mamku i taťku, vymlsané přefouklé poslance, žlučníkářské senátorské znalce, ba nevyhne se ani vládnoucím ostrošpičkám; cpou se zabíjačkovou zabíjačkou, co spolehlivě zabíjí orgány, zapijí dobroty zdravotní česnečkou, lahváčema s pivní absencí pivka českého, našeho pravého.

Chmel už není naše zlato, paní Zlato.

Kuchařské knihy překvapují - recepty obšlehnuté, vykradené, zneužité. Celebrity z Celebritova nad Flintou se nečervenají. Dostanou zaplaceno, trh nasycen, přesycen. Bible chudých přibývají, kuchařští dovedové jakbysmet; kdo neumí, vaří.

Z dodané flákoty, přemřelého masa s odstínem luční zeleně dokáže gastronomický filuta vykouzlit vymazlený kousínek křehkého masíčka. Nic nepoznáte. Pošmáknete si, zapijete účtenku silnou kořalkou a spokojeně odcházíte domů, máte-li kliku a nepřijede pro vás rychlá záchranka, jako pro rozmlsanou herendu, která po kachně plavené v bazénku pekáče plného omastku podlehla záchvatu žlučníkových kamenů. Lépe skučet při zažívacích potížích, vyhnout se hladovým krajinám jest nepopsatelnou výhrou.

Řetězec gastronomických zázraků Alá Blaf vás vítá. Mahlzeit! Gleichfalls.