Miloš Zeman – politická diagnóza

19. 11. 2014 / Petr Žantovský

Zeman ví, že smyslem občanství je spoluúčast, participace, proto je ryzím demokratem, přívržencem participativní, a nikoli elitářské společnosti. Ani v nejvyšších funkcích (premiér, president) nepropadl dojmu, že má oprávnění rozhodovat o všem autokraticky, monarchisticky, bez souhlasu většiny veřejnosti - konec konců byl většinovým systémem zvolen v přímé volbě, a tak to má zakódováno i ve svém současném mandátu. Zeman projevoval své občanské postoje už za komunismu - za kritiku ruské invaze byl vyloučen z KSČ, nesměl publikovat, a když se mu to po letech podařilo, vydal článek, který podrobil komunistickou politickou praxi zdrcující kritice - tento článek byl jedním z ideových pilířů listopadu 1989. Osobní dovětek: znám Zemana mnoho let, a to docela zblízka, důvěrně. Myslím, že nemá druhý tak intenzivní zájem, než je politika. I literatura, kterou se obklopuje a kterou čte (jeho druhý silný koníček) je zpravidla s politickou tématikou, nebo z oblasti dějin, filosofie, ekonomie, vždy s vazbou na společenské uspořádání, a tedy politiku. Jeho nejoblíbenější kniha, pokud vím, je Peroutkovo Budování státu.

2. Politik Zeman

Zeman nepřestal být politikem ani po svém odchodu do ústraní v roce 2003, byť ho v té době jen málokdo bral vážně nebo dokonce vůbec na vědomí. Přesto se ve svém "azylu" v Novém Veselí zabýval politickými úvahami, proto odtamtud občas vystoupil s nějakou dobře míněnou radou momentálně vládnoucím politikům zejména v době, kdy byl ještě členem ČSSD, směřovaly jeho rady tímto směrem (vzpomeňme epizodu s krátkým sblížením s tehdejším premiérem J.Paroubkem). Nevím, zda to bylo programové, ale jako by se těch 10 let na Vysočině připravoval pro roli hlavy státu. Každopádně do ní vstoupil informován a vybaven rozsáhlým ideovým a argumentačním aparátem, nespadl do ní jako "tabula rasa", to je vidět z toho, že se brání roli ceremoniálního presidenta, je presidentem aktivním, občas až aktivistickým, chce uplatnit mandát z přímé volby v celé jeho šíři. Chce mít vliv, ne moc. Moc je dána a rozdělena Ústavou, a ta mu stanovuje kompetence. Dnešní Ústava nepočítá s přímou volbou, resp. nepočítala, a proto kompetence hlavy státu se nijak významně neliší od těch, které měli jeho předchůdci zvolení parlamentní cestou. Nicméně přinejmenším neformálně je Zemanův mandát podstatně širší - je odpovědný přímo občanům, nikoli politickým stranám, a to mu dává možnost být výraznější figurou, i když tu samozřejmě nemáme presidentský systém jako ve Francii nebo USA.

3. Zeman kandidát na presidenta

Přímá volba přinesla zajímavé spektrum kandidátů. Jan Fišer představoval úředníka, Přemysl Sobotka a Jana Bobošíková parlamentního politika, Táňa Fišerová občanskou společnost, Vladimír Franz uměleckou sféru, Jiří Dienstbier stranického funkcionáře, Karel Schwarzenberg šlechtu. Koho v tom spektru představoval Zeman? Občana. V tom nejširším slova smyslu. Bylo to pak vidět i na výsledcích volby. Propadli straničtí i parlamentní kandidáti, propadly extrémy z kultury a NGO, propadl ale i byrokratický (Fišer) a elitářský (Schwarzenberg) přístup. Jsem přesvědčen o tom, že příčinou propadu Fišera i Schwarzenberga bylo to, co přivedlo voliče Zemanovi: totiž deficit demokratičnosti. Tu nabízel Zeman. Neoháněl se tezemi o "lepších" a "horších" občanech, mluvil ke všem občanům bez rozdílu., Některé získal, jiné ztratil, ale zůstal občanským státníkem, demokratem do morku kosti. Proto jej nakonec veřejnost většinově zvolila: vsadila na zdravý demokratický instinkt.

4. Zeman president

O Zemanově zvolení rozhodlo to, co jsem popsal svrchu: sázka na občanský princip rovnosti, odmítnutí nadřazenosti a elitářství. Jasná řeč, jasné argumenty, jednoduchá, srozumitelná logika, a také některé naprosto nekompromisní postoje - zejména k revizi poválečného uspořádání (tzv. Benešovy dekrety, které jsou, jak je vidno, v národní paměti zakořeněny mnohem silněji, než si leckdo myslí). Zeman byl lepší ve většině TV debat - od Primy (proti Fišerovi) po ČT (proti Schwarzenbergovi). Byl aktivnější v oslovení veřejnosti přímo, na ulicích měst. Zeman obvykle ctí to, čemu se říká funkční stylistika: k lidem na mítinku mluví jejich řečí a ke světovým ekonomům na mezinárodním fóru zase jejich řečí. V obou rolích je doma a většinou brilantní. A co je důležité, má humor, i když jeho forma nemusí být každému blízká. Ale právě humor mu pomáhá i v těžkých komunikačních situacích - třeba při jednáních v zahraničí. Příklad: do Číny jel jako první představitel státu, který až doposud 25 let permanentně vůči Číně měl jen slova kritiky a útoku. Zeman měl otevřít dveře do Číny zejména pro české hospodářství. Na závěrech z jednání bylo zřetelné, že si svým humorem, znalostí věci a otevřeným - bezpředsudečným - postojem dokázal čínské představitele získat, a tím prokázat České republice přesně tu službu, kterou má president prokazovat.

Nějaké vyloženě neuvážené kroky jsem u něj nikdy nezaznamenal. I věci, které se na první pohled jeví jako zbrklé, mají u Zemana zpravidla velkou míru připravenosti a načasování. Příkladně kritika ruské provokační skupiny Pussy Riot nebyla náhodná a volba slov, která vzbudila tolik ohlasu, rovněž ne. Zeman svým proslovem přilákal k sobě a k tématu velkou veřejnou pozornost a vsadil na zdravý rozum lidí. Kdo se totiž díky tomu opravdu zajímal o fenomén Pussy Riot, zjistil si, že pravdu má Zeman a ruské provokatérky nejsou žádnými bojovnicemi za pravdu, ale exhibicionistkami zaměřenými pouze na propagaci svého ega. Podobně prohlášení na margo listopadového zásahu komunistické bezpečnosti, které též vyvolalo diskusi, nebylo věcí náhody. Zeman chtěl rozpoutat polemiku o smyslu chápání listopadových událostí a jejich pozadí. Zeman je odpůrcem mediální představy, že celá revoluce je dílem Václava Havla a (obrodně-komunistických) disidentů, natož tzv. studentských vůdců (vesměs bývalých členů aparátu SSM). Zeman zrelativizoval jednu část historického mýtu, aby vyprovokoval diskusi o celém mýtu a událostech. Věřím, že mu čas dá za pravdu.

P.S. Osobní dovětek: Byl jsem zmlácen v srpnu 1989 na Václaváku s obdobnou surovostí, jakou jsem pak viděl na Národní, Zeman měl pravdu, když říkal, že šlo o jednu z řady demonstrací. Rozdíl byl v tom, dodávám já, že listopad spoluorganizovaly organizace státní moci, např. právě SSM. Moc tedy zasáhla sama proti sobě, šlo totiž o boj skupin uvnitř té moci, snahu nahradit staré funkcionáře novými bez kvalitativní změny režimu. Že se to těmto lidem nepovedlo, bylo dáno mezinárodním kontextem - dohodami mezi SSSR a USA o novém dělení zájmových sfér v Evropě, a do toho se "mladí" funkcionáři už prostě nehodili.