Od výročí k výročí aneb Zase po roce si připomínáme srpnovou okupaci

21. 8. 2026 / Matěj Metelec

Loni se o to v předvečer výročí do jisté míry pokusil Daniel Sterzik vulgo Vidlák, když v rozhovoru pro Parlamentní listy prohlásil: „Není na světě moc zemí, které by za dvacetiletou okupaci zaplatily nějakou stovkou mrtvých z autonehod… A není na světě moc okupantů, kteří by odešli bez jediného výstřelu a všechno nám tady nechali.“ Je velmi pravděpodobné, že podobné výroky vedly k tomu, že podpora Stačilo!, jemuž jmenovaný Vidlák přesedal, která se dlouho zdála dostatečná na zisk několika poslaneckých mandátů, se nakonec v cílové rovince smrskla na „podkritickou“ hladinu. Vidlák a spol. moc tlačili na pilu, a velmi záhy sami až příliš důsledně ztělesňovali to, co o nich tvrdili jejich političtí odpůrci, tj. ruskou „pátou kolonu“. Proruské tíhnutí sice v České republice má své příznivce, jak vcelku jasně ukázaly loňské volby, jejich koncentrace není taková, aby dostala do Sněmovny uskupení, které se na proruské rétorice profiluje.

Tak řečený Vidlák se po volebním debaklu vrátil k dezinformačnímu blogování a umírající Stačilo! s sebou strhlo do propadliště dějin zbytky české tradiční levice, když si Socdem zvolila po rezignaci Jany Maláčové jejího místopředsedu Jiřího Nedvěda. Není pravděpodobné, že by se někdo znovu v dohledné době pokoušel stavět výzvu establishmentu na přehodnocení srpna 1968. I antisystémovost má své meze, v tomhle případě dané prostou skutečností, že okupaci cizí mocí lze jen velmi obtížně interpretovat jako svého druhu úspěch.

Což nemusí být tak jednoznačně pozitivní zpráva, jak by se mohlo zdát. Konflikt a schopnost budit vášně by znamenal, že se odkaz, či konkurující si odkazy, roku 1968 podržely svou aktuálnost. Mám však pocit, že podobně jako jiné významné milníky moderních českých dějin se ve 21. století zredukoval na příležitost k „virtue signallingu“, tedy máváním ctnostmi, při nichž ke skutečné aktualizaci, inspiraci, či reinterpretaci minulosti nedochází. Obecně je tento proces „vychladání“ spjat s patrně každou historizací, a je tedy nevyhnutelným průvodním jevem dějin, v českém kontextu mi však připadá zbytnělý, snad proto, že v průběhu „krátkého dvacátého století“ se český národ stavěl k výzvám, na něž narážel vždy opatrně, a málokdy si na klíčových křižovatkách sám vybíral další cestu.