Monika Le Fay: Čtyřicet osm hodin na smazání ironie

15. 8. 2026 / Fabiano Golgo

V srpnu 1989 byla Monika Le Fay, tehdy ještě Monika Elšíková, zadržena na demonstraci v Praze. Bylo jí dvacet let, rozmnožovala samizdat, podepsala Chartu 77 i Několik vět a na Václavském náměstí křičela „Ať žije Václav Havel". Strávila více než osmačtyřicet hodin ve vazbě a poté ji v poutech vezli do Gottwaldova. V srpnu 2026 jí podle jejího veřejného vyjádření přišla předžalobní výzva od bývalého ministra a současného kandidáta do Senátu Martina Dvořáka. Také tentokrát se v ní objevilo osmačtyřicet hodin: tolik času prý dostala na odstranění svých výroků.

 

Nikdo soudný nebude stavět rovnítko mezi komunistickou vazbu a dopis advokáta. Dvořák není Státní bezpečnost, předžalobní výzva není pouto a civilní soud není normalizační tribunál. Dějiny však málokdy opakují celý režim i s uniformami. Častěji se vracejí jako drobný reflex moci: někdo stanoví lhůtu, spustí hodiny a očekává, že druhý člověk poslušně odvolá svá slova. Kostýmy se změnily, gesto zůstalo podivně povědomé.

Právě Dvořákova vlastní minulost činí tuto epizodu trapnější, nikoli jednodušší. Také on se dostal do konfliktu s komunistickým režimem, pracoval manuálně na jatkách, účastnil se demonstrací a v Hradci Králové spoluzakládal Občanské fórum. Po listopadu 1989 se stal prvním svobodně zvoleným primátorem města. Není to tedy příběh staré disidentky pronásledované bývalým aparátčíkem. Je to něco charakterističtějšího pro dnešní Českou republiku: spor dvou životopisů spojených s listopadem, v němž si jeden z dědiců svobody náhle přivlastnil právo určovat, jak doslova smí druhý dědic svobody používat ironii.

Celá věc začala větou na síti X. Monika Le Fay sdílela odpudivé video vytvořené umělou inteligencí, které zveřejnila izraelská protiimigrační aktivistka Sheffi Paz. Video zobrazuje černé africké migranty jako odpad: lidé jsou nakládáni do popelářského vozu, odváženi a vyklápěni, případně posazováni do člunů, zatímco jim bílé ženy mávají na rozloučenou. Le Fay k tomu napsala: „Toto video lajkují Martin Dvořák, Danuše Nerudová, Pavel Novotný, Respekt a většina českých intelektuálů. Havel je mrtvý, vše je dovoleno."

Dvořák odpověděl, že video nikdy neviděl a nelajkoval. To je zcela legitimní vysvětlení, pokud někdo větu četl jako technickou informaci o stisknutí tlačítka. Jenže přečíst ji tak vyžaduje jistý druh cílevědomé nechápavosti. Časopis Respekt nemá jeden společný ukazováček a „většina českých intelektuálů" není uzavřený seznam uživatelů, který by Monika obdržela od Elona Muska. Identita lidí, kteří lajkují cizí příspěvky, je navíc na síti X od roku 2024 neveřejná. Samotná konstrukce věty proto upozorňuje, že „lajkují" zde znamená „tento způsob uvažování se jim líbí", „odpovídá jejich postoji" nebo „tleskali by mu". Závěrečný odkaz na Havla funguje jako razítko nadsázky. Kdo i po něm očekává výpis elektronických srdíček, nepotřebuje advokáta, ale pomalejší čtení.

Dvořák přesto vyzval Le Fay, aby příspěvek odstranila a omluvila se. Oznámil jí, že počká do půlnoci, protože i on se umí nepravdivým výrokům bránit soudně. Následoval malý sbor rozhořčených liberálů. Danuše Nerudová prohlásila, že video také nikdy neviděla ani nelajkovala, a posléze Moniku označila za „ulhaného psychopata". Poslanec STAN Matěj Hlavatý doporučil soudní cestu. Ironie byla prohlášena za lež, zato veřejná psychiatrická diagnóza stanovená europoslankyní na dálku prošla jako svižný politický komentář. Česká liberální slušnost má zjevně své vlastní lékařské fakulty.

Kdyby šlo pouze o nešťastnou slovní hříčku, byla by celá epizoda směšná a za dva dny zapomenutá. Martin Dvořák si však do Moničiny věty nepřinesl prázdný životopis. Dne 17. října 2024 jako ministr pro evropské záležitosti v pořadu Události, komentáře pronesl o Palestincích, že „základem jejich genetické výbavy je nenávist ke všemu izraelskému". Nešlo o anonymního opilce v internetové diskusi. Mluvil člen vlády v hlavním diskusním pořadu veřejnoprávní televize a genetickou vlastnost přisuzoval celému národu.

Dvořák se za slovo „genetická" omluvil, ale v následné debatě svou myšlenku neopustil. Napsal, že „Palestinci do posledního děcka žijí nenávistí" k Izraeli a všemu židovskému. Jinými slovy odstranil genetiku, ale zachoval děti, kolektivní vinu i absolutní soud nad miliony lidí. Jako by problém nespočíval v dehumanizaci celého národa, nýbrž v nevhodně zvoleném odborném názvosloví. Rasismus však nepřestává být rasismem jen proto, že si sundá bílý plášť a převlékne se za zkušenost diplomata.

V červnu letošního roku rozhodoval o původním ministrově výroku Obvodní soud pro Prahu 1. Je nutné být přesný: žalovaným nebyl osobně Dvořák, nýbrž Ministerstvo zahraničních věcí, které neslo odpovědnost za jeho vystoupení jako člena vlády. Soud nepřiznal žalobcům finanční odškodnění a nevyhověl jim ani ve všem, co požadovali. Výrok o „genetické výbavě" však soudkyně označila za diskriminační, nepravdivý, zcela nepřiměřený a protiprávní. Ministerstvo se podle rozsudku mělo třem členům palestinské komunity veřejně omluvit. Když jedna ze žalobkyň připomněla Goebbelsovo připisování vrozené nepřátelskosti Židům, soudkyně označila tuto paralelu za „zcela přiléhavou".

Dvořák poté zveřejnil mnohem jednoznačnější omluvu. Napsal, že jeho výrok byl nepřijatelný, neměl nikdy zaznít a odporoval lidské důstojnosti, rovnosti a nediskriminaci. Jenže právě tato omluva potvrzuje, že Monika Le Fay nevymyslela Dvořákův vztah ke kolektivnímu odsuzování lidí. Faktický základ jejího sarkasmu vytvořil sám Dvořák, nejprve v České televizi a potom ještě důkladněji na vlastní sociální síti.

Moničina věta nebyla laboratorně sterilní. Byla provokativní, tvrdá a záměrně nespravedlivá v tom smyslu, v jakém bývá politická karikatura nespravedlivá k velikosti nosu. Mohla napsat „tomuto videu by tleskali" a ušetřit všem několik hodin předstírané sémantiky. Jenže kdyby satira musela před každým použitím nadsázky připojit vysvětlivku, čestné prohlášení a grafický symbol „pozor, následuje ironie", nebyla by to už satira. Byla by to tisková zpráva ministerstva kultury.

Také české ústavní právo zná rozdíl mezi skutkovým tvrzením a politickou nadsázkou. Ústavní soud v nálezu I. ÚS 2956/23 připomněl, že satira pracuje s přeháněním a ironií, ze své podstaty provokuje a pobuřuje a musí být posuzována očima rozumného čtenáře, nikoli člověka, který z věty vytrhne jedno sloveso a odveze je na policejní rozbor. Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě zdůrazňuje, že politik musí snášet širší hranice kritiky než soukromá osoba. Ne proto, že by politik neměl pověst, ale proto, že dobrovolně vstoupil do prostoru, kde se o jeho slovech, úsudku a charakteru vede veřejný spor.

Předžalobní výzva sama o sobě samozřejmě není cenzurou. Dvořák má právo obrátit se na soud stejně jako Monika má právo se bránit. Demokratický problém neleží v existenci soudu, nýbrž v politickém významu celé operace. Kandidát do Senátu, podporovaný STAN, Piráty, Zelenými a Hradeckým demokratickým klubem, používá právní hrozbu a časové ultimátum proti spisovatelce kvůli očividně hodnotícímu, satirickému výroku o jeho veřejných postojích. Právo mu takový postup možná umožňuje. Politický úsudek nám umožňuje považovat ho za malicherný, zastrašující a groteskně v rozporu s jeho vlastní kampaní.

Vít Rakušan totiž Dvořákovu kandidaturu představil slovy, že jde o bojovníka, který se nebojí otevřené diskuse a umí vyvracet lži. Sám Dvořák prohlásil, že chce ze Senátu bránit hodnoty a zastavovat útoky na svobodu. Je to krásná nabídka voličům: pošlete do horní komory obránce svobody, který při prvním sarkasmu na svou adresu stanoví autorce půlnoc, přivolá právníka a promění metaforu v důkazní řízení. Senát má být pojistkou demokracie, nikoli nápravným kurzem doslovného čtení pro kandidáty s tenkou kůží.

Česká kultura přitom přežila horší režimy právě díky tomu, že se naučila číst mezi řádky. Hašek, Voskovec a Werich, Škvorecký, Havel i podzemní humor normalizace vycházeli ze zkušenosti, že moc žádá doslovnost, zatímco svobodný člověk se zachraňuje dvojím významem. Byrokracie má ráda větu, která znamená jen to, co stojí v protokolu. Ironie je nebezpečná, protože odhaluje rozdíl mezi oficiálním sebeobrazem a skutečností. Havel neohrožoval režim hlasitostí; ohrožoval ho tím, že rozpoznal jeho absurdní gramatiku.

Právě tuto gramatiku dnes podivuhodně přebírá část českého liberálního středu. Ráda bojuje proti populismu, lžím a hrubosti, dokud kritika míří na Babiše, Okamuru nebo ruskou propagandu. Jakmile se však někdo dotkne „naší strany", z obránců svobodné diskuse se stávají účetní jednotlivých sloves. Celému palestinskému národu lze v hlavním vysílacím čase připsat vrozenou nenávist a veřejné pohoršení zůstane zvládnutelné. Když spisovatelka použije sloveso „lajkují" v ironické větě, spustí se poplach, advokáti a půlnoční lhůta. Mrtvé děti se ztratí v pozadí; gramatika sociální sítě je náhle otázkou národní cti.

Monika Le Fay se desítky let zabývá holocaustem, totalitními ideologiemi, rasismem a lidskými právy. Natočila filmy o Václavu Havlovi, Ivanu Martinu Jirousovi i dalších lidech pronásledovaných režimem. To z ní nedělá neomylnou světici a její věty nemají být chráněny před kritikou. Umí být prudká, nespravedlivá, osobní a přehnaná. Svoboda projevu však nebyla vymyšlena pro lidi, kteří se vyjadřují jako výroční zpráva veřejného ochránce práv. Její smysl se pozná právě tehdy, když řeč píchá, ruší společenský klid a zesměšňuje sebeobraz mocnějšího člověka.

V případu je navíc přítomna známá společenská asymetrie. Když žena příliš hlasitě napadne morální obraz mocných lidí, dlouho nezůstane pouze protivnicí. Brzy je „šílená", „psychopatická", „hysterická" nebo „posedlá". Tentokrát tuto starou disciplínu provedla Danuše Nerudová, takže nejde jednoduše o válku mužů proti ženě. Moc nemá jedno pohlaví, ale její slovník bývá překvapivě stálý: nejprve se zpochybní význam kritiččiných slov, potom její duševní rovnováha a nakonec její právo být vůbec brána vážně.

Dvořák mohl odpovědět prostě: video jsem neviděl, nelíbí se mi, odmítám jeho rasismus a odmítám také vaše tvrzení, že mé předchozí výroky dokazují opak. Tak by vypadal veřejný spor mezi dvěma dospělými lidmi. Čtenáři by porovnali jeho televizní vystoupení, jeho pozdější omluvu a Moničinu nadsázku a vytvořili si úsudek. Místo toho dostali půlnoc, soudní hrozbu a nyní podle Moniky předžalobní odpočítávání. Politik, který chtěl napravit svou pověst, tím pouze zajistil, že se jeho slova o genetické nenávisti začala znovu číst.

Rok 1989 a rok 2026 nejsou totéž. Právě proto je tak nepříjemné sledovat, jak se mezi nimi objevuje malá, přesná ozvěna. Tehdy Monika Le Fay strávila více než osmačtyřicet hodin ve vazbě, protože odmítala respektovat jazyk moci. Dnes podle svých slov dostala osmačtyřicet hodin na odstranění ironie od muže, který kandiduje pod heslem obrany demokracie. Havel je mrtev, napsala. Všechno však zjevně dovoleno není: nejméně dovolenou věcí se znovu stala ironie na účet těch, kteří sami sebe prohlásili za majitele svobody.