Rošáda v NATO a dlouhý stín Bílého domu

1. 4. 2016 / Karel Dolejší


Jak informuje Wall Street Journal ZDE, Pentagon připravuje posílení jednotek v Evropě o jeden brigádní bojový tým. Součástí posilování se však má stát i stahování již rozmístěného předsunutého amerického vybavení z východu do Západní Evropy, odkud budou vojáci vyrážet na výcvikové mise v Pobaltí, Polsku, Rumunsku a Bulharsku. Od září 2016 do března 2017, kdy má probíhat modernizace vybavení, deterent NATO na východním křídle výrazně oslabí. A později se již zmodernizované vybavení do Východní Evropy natrvalo nevrátí.


Existuje zažitá falešná představa, že prý někteří američtí politici "hrdinsky" čelí masivnímu tlaku aliance Pentagonu a zbrojařských firem, která si žádá "své" války. Ve skutečnosti je ale situace zcela odlišná. Pentagon nemá na politiky téměř žádné páky a kromě toho by si zrovna teď sám rozhodně žádnou další válku nepřál. O co naopak velmi stojí je období klidu trvající řádově pět až deset let, kdy by měl šanci reorganizovat jednotky, nabrat nové lidi, nakoupit nové vybavení. Podle "jestřábího" thinktanku Heritage Foundation spadla americká armáda právě do kategorie "slabá" ZDE. A slabá je bohužel nejen podle jestřábích publikací...

Analýzy, podle nichž vojáci ohrožují politiky válečnickými choutkami, především staví na programovém nepochopení toho, jak americký politický systém funguje. Existuje v něm od profesionalizace armády provedené na přelomu 70. a 80. let velice striktní rozdělení kompetencí, v němž si tradičně "každý hlídá to svoje".

Velitel konkrétní jednotky zodpovídá za taktická rozhodnutí během jejího nasazení, případně za řízení jednotlivé bitvy. Generálové se uzavřeli v oblasti, která se zaštiťuje pojmem zpropagovaným především díky překladům děl sovětského teoretika Georgije Samojloviče Issersona - na operační rovině. Jejich hlavní odpovědností je koordinovat síly, v případě konfliktu koordinovat zejména operační aktiva typu letectva a dalekonosného dělostřelectva v jednotlivých taktických střetnutích tak, aby bylo dosaženo strategických cílů.

Strategii formulují politici, na prvním místě prezident. Vliv má ovšem i Kongres, který rozhoduje o financování jednotlivých programů, ale primární odpovědnost za strategii nenese, pouze vykonává dohled. V době Obamova působení situace dospěla tak daleko, že strategická rozhodnutí byla přijímána v úzkém kruhu prezidentem vybraných poradců z řad jeho osobních přátel. A kromě toho Obama velmi detailně zasahuje i do plánování některých konkrétních operací, přičemž micromanagement tohoto druhu je minimálně od dob Adolfa Schicklgrubera považován za jasný doklad do nebe volající neprofesionality politického vedení.

Technická analýza hypotetické obrany východního křídla NATO má jasné kontury: Kdyby se Putin rozhodl zaútočit na Pobaltí, vzduchem ani po moři tam aliance v době krize posily nedostane, protože přístupy ovládají ruské protivzdušné a protilodní systémy velkého dosahu. Zbývá možnost přijet po vlastní ose. Z Německa nebo Itálie by ovšem spojenecké jednotky dorazily teprve v okamžiku, kdy už by bylo po válce ZDE. Proto dává zřetelný smysl požadavek východních členských zemí na trvalou přítomnost spojeneckých vojáků na vlastním území. Model s předsunutým vybavením a rotací personálu platný v posledních měsících byl polovičatým opatřením v uvedeném směru. Nové opatření sice posiluje americký kontingent v Evropě o polovinu, avšak nikoliv tam, kde existuje akutní hrozba. Západoevropské země jsou ohroženy mnohem a mnohem méně než pohraniční oblasti.

Protože posilování amerických jednotek v Západní Evropě dnes technicky nedává žádný smysl, jediné logické vysvětlení je sáhnout k politickým faktorům. Někdo ve Washingtonu zřejmě rozhodl, že východoevropské země je lépe neposilovat a Putina "nedráždit". Kdopak to asi byl?

Hraniční státy na východním křídle NATO budou teď s napětím očekávat, co se přihodí na podzim, až dojde ke stažení předsunutého amerického vybavení, zatímco Rusko právě stupňuje průzkumné a špionážní aktivity v "blízkém zahraničí".

Když Bílý dům nechal Rusy bez mrknutí oka rozbombardovat své spojence v Sýrii, málokdo ještě spoléhá na věrohodnost jeho závazků vůči komukoliv.

0
Vytisknout
2459

Diskuse

Obsah vydání | 1. 4. 2016