Překvapení: Muslimové jsou taky lidi

2. 7. 2014

Ahmad Kamál, majitel obchodu na rohu na konci Pepys Road, číslo popisné 68, se vzbudil ve 3.59, minutu předtím, než mu měl zazvonit budík. Díky dlouholetému návyku byl schopen natáhnout ruku a zamáčknout tlačítko na digitálních hodinách, aniž se zcela probral. Vzápětí sklesl zpátky a schoulil se za zády své ženy Róhinky, která stále spala, jako když ji do vody hodí.

Ahmad byl na ranní vstávání zvyklý a vlastně mu ani moc nevadilo, nerad však vylézal z postele, když byla Róhinka tak teploučká a dům tak studený. V dávných dobách -- dokud ještě neměli děti --, by bylo topení nastaveno tak, aby naskočilo v době, kdy vstával, jenomže dům byl malý, dvě místnosti nahoře a dvě dole, a ložnice dětí se nacházela přímo nad mrňavou kuchyňkou v přízemí. Kotel tropil při spouštění hluk, který sice nebyl nijak zvlášť hlasitý, ale vinou jakési černé magie ovlivňující šíření zvuku budil jejich syna Muhammada s razancí střílejícího výfuku motorky. Osmnáctiměsíční Muhammad pak zaručeně zburcoval čtyřletou Fátimu, která napochodovala rovnou do ložnice zburcovat Róhinku, takže pouhou minutu po čtvrté hodině ranní měl den dobře našlápnuto ke katastrofě. Řešením bylo nechat topení vypnuté, zapnout ho až později ráno a navléknout na sebe víc šatstva. A to také Ahmad dělal. Ale než se zvedl z manželského lože, vyhříval se v jeho teple a beze spěchu počítal do sta.

Přesně u číslovky sto -- tohle byla otázka sebekázně, protože si řekl, že čekat ještě o vteřinu déle, nevstal by vůbec -- se z postele vyškrábal. Oblékl si dvě trička značky Gap, jednu velikosti M, druhé XL, tlustou bavlněnou košili, kterou mu matka poslala z Láhauru, kašmírový svetr, co mu Róhinka koupila k Vánocům, a dvoje boxerky, dvoje ponožky, silné hnědé kalhoty a nakonec bezprsté rukavice. Róhinka si myslela, že tyhle rukavice jsou legračně obnošené, jenomže Ahmadovi velice pomáhaly při plnění prvního denního úkolu, který spočíval v tom, že vtáhl do krámu ranní noviny, rozřezal na nich obaly a plastové pásky a nachystal denní roznášku a tisk, který musí vystavit na pult. Ahmad sešel zvolna dolů, přičemž překročil třetí, pátý a osmý schod, které vrzaly, a došel do kuchyně, aniž by vzbudil Muhammada. Kazatel v mešitě ve Wimbledonu občas hovořil o džihádu, jejž by člověk měl vést proti menším pokušením a lenosti, o džihádu, který mu velí ráno vstát a odříkat modlitby. Než Ahmad sešel před rozedněním do přízemku, měl pocit, že ví, jak to imám myslel.

Uvařil čaj, z plechovky na chleba si vzal kus nánu od včerejška a šel otevřít krám a natahat dovnitř noviny. Ahmad svůj obchůdek miloval, miloval hojnost, jež zde panovala, to čiré množství zboží natěsnané v úzkém prostoru, a pocit bezpečí, který mu to dodávalo: The Daily Mail a The Daily Telegraph a The Sun a The Times a Top Gear a The Economist a Women's Home Journal a Heat a Hello! a The Beano a Cosmopolitan, to zběsilé bujení tisku, dále tucty druhů průmyslově vyráběných cukrovinek a čokolád, plechovky pečených fazolí a bílý chléb a Marmite a instantní polévky a všelijaké další nejedlé věci, které Angličané jedí, a sáčky do koše, alobal, zubní pasta, baterie (ty byly za pultem, kde se nedaly ukrást) a čepelky do holicích strojků a tablety proti bolesti a nálepky PROSÍM ŽÁDNOU REKLAMU!, které dostal teprve minulý týden, a už je musel dvakrát doobjednávat, papír do laserové tiskárny (gramáž 80) a obálky A4 a A5, jež začaly být velmi oblíbené od doby, co se změnily ceny poštovného, a chladnička plná nealkoholických nápojů a hned vedle ní druhá, s alkoholem, a láhve sirupu Ribena a pomerančového džusu a přístroj na kreditní karty a zařízení, kde se dobíjejí kupony na londýnskou městskou dopravu, a sázkový terminál -- tohle všechno působilo útulně, domácky a bezpečně, bylo to Ahmadovo vlastní území a nikdy mu nepatřilo víc než ráno, když byl krámek dosud prázdný. Je to moje, pomyslel si Ahmad, celé je to moje. Stáhl hlasitost na CD přehrávači za pultem a pak ho zapnul: potichu se rozezněl My Ummah Samiho Júsufa. Později přepne na stanici Capital Gold, protože Samiho Júsúfa nemá rád nikdo, zato se všem líbí staré osvědčené hity. Vzápětí se Ahmad dnes poprvé namíchne: Osmán, zmetek jeden mizerná, to udělal zas! Police za pultem, kde se vystavoval alkohol, byly zakryté roletkou. A přihrádky, kde měli v chladničce pivo a bílá vína, ty jakbysmet.

Osmán byl Ahmadův mladší bratr, nepříliš zralý (podle Ahmadova názoru), svárlivý (podle názoru kdekoho) osmadvacetiletý muž, který svůj čas dělil mezi práci právě v tomhle krámku a studium (podle Ahmadova názoru by se to mělo psát "studium") na doktorát ze stavařiny. Buď Osmán právě procházel obdobím hluboké oddanosti víře, anebo to (Ahmadův názor) předstíral. Ať už to bylo jakkoliv, strašně se naotravoval, protože vyjadřoval nechuť nad tím, že prodávají alkohol a časopisy s nahotinkami na obálkách. Muslimové by neměli švindlovat! Jako by si všichni z rodiny tyto skutečnosti velice dobře neuvědomovali -- a jako by si neméně dobře neuvědomovali ekonomický tlak spojený s jejich živností! Nebyl důvod stahovat roletku. Stáhnout by ji měli jedině tehdy, když chtějí dát jasně najevo, že se alkohol nesmí podle zákona prodávat mimo hodiny, které jim povoluje licence; včera večer však zavírali v jedenáct a licenci mají na prodej do třiadvaceti hodin. Jako poslední byl večer v obchodě Osmán a jeho poslední fígl byl stáhnout v Ahmadově nepřítomnosti roletku, aby nebylo jasné, zda mu morální zábrany dovolují při této příležitosti prodávat alkohol nevěřícím, anebo ne. A tím to měl vyřešeno.

Ahmad odemkl přední dveře a vytáhl spodní část těžké venkovní rolety nahoru, což bylo vždycky to nejtěžší; pak ji co nejšetrněji zastrčil pod markýzu. Den byl chladný a Ahmadovi se před ústy srážel dech v hustém oblaku. Zpoza rohu uslyšel předení elektrického mlékařského vozíku. Určitě se s ním těsně minul. Ahmad vevlekl dovnitř noviny, přičemž trochu funěl, a zavřel dveře. Když mu štěstí nepřálo a Róhinka měla plné ruce práce s dětmi, takže on měl po celý den na starosti krám, tohle bývalo jediné tělesné cvičení, které si za celých dvacet čtyři hodin dopřál.

Zatímco Ahmad pilně rozbaloval a třídil noviny a skládal je do hromádek pro tři kluky, kteří dorazí někdy po šesté, aby denní tisk roznesli, v duchu hartusil. Osmána miloval, jak jinak, nebylo však pochyb, že je to otravný parchant. Jestli mu jeho ušlechtilé svědomí nedovoluje podávat alkohol, měl by to na rovinu říct, načež by ho Ahmad řádně seřval a pak by do po Skypu žaloval jejich matce v Láhauru -- a tohle je samosebou ten pravý důvod, proč to Osmán neřekne na rovinu. Pchá! To by bylo něco! Klasika: paní Kamálová by ječela. Hulákala by jako na lesy. S opovržením by vylíčila všechny nepravosti, jichž se Osmán kdy dopustil, na žádnou by nezapomněla a žádnou by nepodcenila, a pak by vypočítala všechno dobré, co kdy pro Osmána udělala, a začala by vzývat Alláha, ať jí sdělí, čím se provinila, že si vzhledem k neuvěřitelně příkrému rozporu mezi synovou špatností a laskavostí jeho rodiny zaslouží něco takového. Vzývala by Alláha, ať ji raději na místě zabije, než aby musela být i nadále svědkem dalších projevů synova nevděku. Dostala by se pěkně do ráže. A to by bylo teprve zahřívací kolo. Dala by Osmánovi takový pojeb, že by nebylo divu, kdyby ho na místě klepla pepka. Svět by si uvědomil, že Pákistán ve skutečnosti nepotřebuje žádné jaderné zbraně, protože už má starou paní Kamálovou.

Na mladším bratrovi Ahmada nejvíc dráždilo to jeho přesvědčení, jak je spravedlivý. Osmán se neubránil tomu, aby okázale nedával najevo, že se díky svým novým náboženským přesvědčením považuje za lepšího muslima, za lepšího člověka, než jsou jeho dva bratři. To se dalo těžko skousnout a situaci zhoršoval fakt, že to měl vepsáno ve tváři a dával to najevo řečí těla, místo aby to řekl normálně nahlas, takže by se dal ukřičet. Ten jeho výraz, když skládal na poličku časopisy pro pány, jako je ZOO nebo Nuts, anebo vracel drobné zákazníkovi, který si zrovna koupil láhev vína! Tvářil se jako rotvajler, který žvýká vosu. Někdy Osmán zůstal v krámě večer jako poslední anebo měl první šichtu o víkendu; to pak Ahmad našel časopisy pro pány schované na poličce až vzadu, za magazíny zabývajícími se auty nebo počítači. Bylo jasné, kdy to Osmán provedl, ačkoliv když se ho na to Ahmad zeptal, ten rošťák házel vinu na zákazníky. Tohle má být obchod a ty máš lidem prodávat zboží, a ne se snažit vykoumat, kolik zákazníků dokážeš odradit od koupě ležáku čistě tím, že se na ně škaredíš jako ďas! Osmán stával za pultem a s těmi svěšenými ramena a pitomými nepěstěnými vousy, které si právě nechával růst, vypadal jako fotka hledaného zločince na plakátu.

Když se Ahmad dostal k tématu škaredění, uslyšel dusot kroků, mířících po schodišti dolů. Podle jejich váhy a odhodlání, s nímž dopadaly na schody, poznal, že je to Fátima. Podíval se na hodiny: bylo šest. Poslední dobou se jeho dcerka v tenhle čas občas budila. A dalo se s jistotou odhadnout, že vyjde v přední části krámu, přejde ho a stane s rukama opřenýma o boky.

"Tati, tati! Kolik je hodin?"

"Je brzo, miláčku, hodně brzo. Nechceš si ještě zalézt zpátky do postýlky? Tady dole je zima a tatínek pracuje."

"Tati! Ne! Já chci snídani."

"Na snídani je ještě trochu brzo, kvítečku můj."

"Já vzbudím maminku! A ta mi už snídani dá."

"Ba ne, srdíčko, to nesmíš."

"Tak vzbudím Muhammada a maminku vzbudí on a ona mi pak dá snídani, ale za to, že je vzbuzená, bude moct Muhammad!" vysvětlila mu Fátima.

"Tak dobrá, pusinko, já ti tedy něco k snídani dám. Můžeš dostat i trochu čaje." Čaj byl zbrusu nová lahůdka a díky němu se Fátima cítila neobyčejně dospěle. Ahmad vzal dceru za ruku a vedl ji do kuchyně. Cestou sáhl po posledních zbývajících výtiscích novin, po té várce určené do Pepys Road, aby na ně naškrábal adresy, takže kluci, kteří je roznášejí, budou mít všechno připraveno. Když je zvedl, uviděl na podlaze obchodu něco ležet: kartička, kterou někdo musel strčit dovnitř sklopkou dopisní schránky, zatímco Ahmad pracoval. Nějaký ničemný hajzlík chce vyvěsit reklamu na nástěnku, a přitom je příliš líný, než aby ji tam připíchl vlastnoručně, anebo příliš blbý, než aby mu došlo, že už mají otevřeno, napadlo Ahmada. Ale pak se na kartičku podíval, drže Fátimu stále za ruku, a uviděl, že je to fotografie jeho krámu a z rubu na ní stojí slova: CHCEME TO, CO MÁTE VY. Asi tři vteřiny Ahmad přemítal, co to má znamenat, ale jeho dcera, která se ho držela za ruku a vykláněla se od osy v pětačtyřicetistupňovém úhlu ve snaze donutit otce, aby ji následoval, se vzápětí plně poddala gravitaci, a tak se jí ho podařilo odvléci pryč.

***

Šahíd Kamál, který měl v rodinném obchodě odpracovat směnu od osmi ráno do šesti večer, šel energickým krokem po ulici. Do práce vyrazil hodně časně a s půlhodinou, kterou měl nyní k dobru, mohl naložit všelijak: mohl zůstat v posteli, mohl si sednout do kavárny v přízemí domu, kde bydlel, a číst si knihu, mohl strávit půlhodinu na internetu, projít si zprávy a zaobírat se svou stránkou na Myspace a svými diskusními fóry, ale místo toho se rozhodl pro svižnou procházku. Před pěti lety jejich otec v Láhauru zničehonic zemřel, protože ho ve dvaašedesáti skolil infarkt, a bratr Ahmad už se začíná tátovi pomaloučku podobat: roste mu břicho, je věčně uhoněný, zavřený mezi čtyřmi stěnami a o kondici u něj nelze mluvit ani náhodou. Šahíd dokázal číst zlověstná znamení a věděl, jak vypadají tělesné dispozice jejich rodiny; nemá-li skončit jako další Jihoasiat zkrmený máslem ghí, pupkáč s vysokým krevním tlakem, je třeba, aby ve svých třiceti letech cvičil. A tak je tady a hbitě dělá svoje dlouhé ranní kolečko. Na chodníku je poměrně rušno; lidé míří většinou do zaměstnání, hlavu v té zimě skloněnou, a většina z nich nese aktovku, kabelku či tašku přes rameno. Šahíd žádnou tašku neměl -- rád se pohyboval bez zátěže.

Těsně před nárožím Pepys Road Šahíd přešel na druhou stranu ulice -- to aby snížil pravděpodobnost, že ho zahlédne Ahmad a křikne na něj, ať mu jde pomoct, protože než otevřou krám, bývá fofr -- a odbočil směrem k obecní louce. Ještě mu zbývá dvacet minut. Bylo chladno, ale pokud mohl být Šahíd v pohybu, nic proti chladu nenamítal. Dorazil na louku, minul kostel a billboard, který na existenci a činnost tohoto kostela upozorňoval, a zamířil k hudebnímu pavilonu: cesta tam a zpátky mu potrvá asi dvacet minut, takže do krámu dorazí nachlup přesně. Ke stanici metra se ze všech světa stran hrnuli ti, co dojíždějí do zaměstnání, a mezi nimi se proplétali cyklisté. Přestože i Šahíd mířil do práce, byl rád, že se neplazí nikam do kanceláře. Šahídův názor: každý, kdo musí do práce chodit v obleku, den co den v hloubi duše trochu umírá.

Šahíd byl svobodným duchem Kamálovy rodiny: byl snílek, idealista, poutník po tváři Země, anebo jak by to podal Ahmad, líný kokot. Nabídli mu místo v Cambridgi, kde měl studovat fyziku, ale celé to zpackal, protože kvůli tomu, že v závěrečném školním roce neudělal žádnou požadovanou práci, se mu nepodařilo získat samá áčka. Místo na Cambridge šel do Bristolu, jenže po roce ze školy vyletěl a vypravil se na misi do Čečenska, kde zachraňoval svoje bratry ve víře. Pryč byl čtyři měsíce. Ačkoli Šahíd tuto zkušenost nikdy neprezentoval příbuzným jinak než jako velkolepou zábavu, tenkrát mu to tak vůbec nepřipadalo. Čečensko samotné bylo strašlivou, brutální deziluzí -- Šahíd si pamatoval hlavně to, jak na něj řvou, na neustálý pocit morální dvojznačnosti, kdy očekával, že nalezne zářivé světlo ctnosti, na pocit, jak těžko lze mezi těmi dobrými chlapy určit, kdo je vlastně dobrý chlap, na zimu a hlad a úděs, které ho zmáhaly, dokud ho neskolil záškrt, načež ho propašovali zpátky stejnou cestu, jakou přišel. Ale výlet to byl senzační, nejlepší období jeho života: vyrazil sám a v Bruselu se připojil k několika dalším idealistům a pak společně putovali až na ruské hranice, tu je někdo svezl, tu si někoho stopli, až se vloudili do jednoho konvoje a podnikli děsivou, radostně vzrušující jízdu přes území ovládané Ruskem a přes čečenské linie do obležené vlasti. Šahíd ve skutečnosti neměl ponětí, co vlastně dělá -- vyjadřoval jen neurčitý pocit, že jeho bratři ve víře jsou v nebezpečí a že se tam zabíjejí muslimové a nikdo s tím nic nedělá, takže něco udělat má za povinnost právě on. Ale když je člověku osmnáct, vztahuje se na něj životní pravidlo, že zkrátka smí dělat všelijaké nedopečené, idealistické hlouposti. Nejlepší na tom byl pocit významu, společného cíle a vyššího smyslu, který cestou tam všichni sdíleli: on a dva mládenci z Birminghamu, Francouz alžírského původu jménem Jákúb a tři belgičtí muslimové, z nichž dva k islámu konvertovali -- všechny je povznášel pocit smysluplnosti a kázeň a ochota bojovat za správnou věc. Dnes už Šahíd na Čečensko nemyslel skoro nikdy, ale často uvažoval o cestě tam. Také si uvědomoval, jakou ironií je, že on, který si tak váží své svobody a ochoty hledat pravdu, byl nejšťastnější, když měl jasně stanovený cíl, konkrétní místo určení a v mysli ukotvený pocit povinnosti a závazku.

Od té doby nic extra nedělal, anebo jinak: nedělal nic, co by se hezky vyjímalo v profesionálním životopisu. Dva měsíce se zotavoval ze žaludeční infekce a připadalo mu náramně ironické, že jeho tělesná soustava už nedokáže snášet alkohol -- stačil hlt, a hned ho to pekelně prohnalo. Takže poté, co se vydal na misi, aby zachránil ummu, tedy islámskou komunitu, byl odsouzen zůstat do konce života o čaji. Nikdy sice nebyl žádný velký piják, ale tu a tam si s chutí dal skleničku cideru... Jakmile se uzdravil, začal pracovat v obchodě a pěstovat si řadu zájmů, z nichž některé budily dojem, že by se mohly proměnit v povolání: nadšeně se věnoval bojovým uměním -- zpočátku dělal tai-čchi, pak wing čun, potom karate -- a každou chvíli, kdy byl při vědomí a netrčel v práci, trávil na příslušném cvičišti zvaném dójo. Na bojových uměních se mu líbila disciplína a skrytá spiritualita a způsob, jakým je do jejich struktury zabudována úcta a zdvořilost -- bojová umění v sobě mají přísnost, s níž člověk praktikuje svoje náboženství, ale není v nich nic nadpřirozeného a jsou oproštěna od zátěže politiky. Kromě toho se tam můžeš naučit, jak z protivníka vymlátit duši. Zájem o karate však zvlažněl, jakmile Šahíd získal černý pásek; to byl okamžik, kdy by měl začít vyučovat, ale když si představil, že by měl nad lidmi moc, nařizoval jim, co mají dělat, a všelijak by je sekýroval, začalo mu cosi našeptávat, že tohle není nic pro něj.

Po ukončení etapy bojových umění začaly Šahída zajímat počítače. Psal se konec devadesátých let, kdy se rozjížděl internet. Šahíd se naučil programovat v HTML a začal pomáhat lidem s tvorbou webových stránek, nejdřív kamarádům a kamarádům kamarádů a postupně si vybudoval živnost, která fungovala na bázi ústních doporučení. Tohle byla doba, kdy si člověk mohl vydělat na živobytí díky tomu, že přelouskal zhruba dvě knížky o tvorbě počítačového kódu, takže to Šahíd udělal a vydělával si víc peněz než kdy v životě. Snad právě v tomhle byl ten malér. Někde v hloubi Šahídova vnímání sebe sama tkvěla idea, že je hledač, tulák, nespoutaný tvor; cítil, jak ho peníze, které v dobrých týdnech šplhaly ke čtyřmístným částkám, počínají omezovat. Šahíd odhadoval, že zanedlouho zatouží po životě měkce vystlaném penězi a jednoho dne že mu nabídnou řádnou práci na plný úvazek: přestane vesele smolit kódy a místo toho se pustí do tvorby webových stránek pro bratrance jednoho svého kamaráda, který dovážel šatstvo ve velkém a hodlal ho dovážet v ještě větším. Tou dobou brouzdal po internetu jen velice málo. Když tak o tom dnes uvažoval, viděl, že internet je obrovské kolektivní spiknutí, jehož cílem je marnit čas lidí. Díky tomu, že intelektuální hnutí dostalo neomezenou svobodu, vyšlo najevo, co především lidé chtějí: civět na fotky, kde herečka Kelly Brooková ukazuje kozy. Šahíd se zapsal na Birkbeck College, a než ho ze studií zase vyhodili, stihl uzavřít jeden ročník fyziky -- jak poukázal Ahmad, tímhle tempem by získal vysokoškolský diplom v roce 2025. Za to, že z něj vyprchala touha po vzdělání, nemohla ani tak samotná práce ve škole jako spíš každodenní trmácení přes celý Londýn. Od té doby hlavně četl knihy a pracoval v krámě. Vyhovovalo mu to. Cítil vlastní potenciál.

Šahíd došel k obchodu a zkontroloval si hodinky: nachlup přesně. Kolem cupitali další a další lidé chvátající do zaměstnání, ranní špička narůstala; pár jich zprudka odbočilo do krámku, přičemž raději neztráceli tempo ani nezrušili krok. Bůh je pozdrav, jednoho každého z nich. Za jedním příchozím Šahíd vstoupil dovnitř a uviděl, že u pultu už stojí fronta. Prošel místností a huhlavě pozdravil Ahmada oplátkou za to, že i Ahmad zahuhlal pozdrav a nic dalšího neřešil. Ahmad měl na sobě navlečené všechny kusy oděvu, které vlastnil. Společně obsloužili deset zákazníků -- typický ranní nával: kupovali si noviny a energetické nápoje a dobíjeli si elektronické karty na městskou dopravu, přičemž fronta těch, kdo se chystali platit, se vinula napravo od regálu uprostřed krámu, zatímco nalevo stála fronta těch, kdo by rádi odešli. Pak nastal útlum.

"Hrnek čaje?" řekl Ahmad, který mezitím maličko roztál. Buclatou pravicí přitom ukázal za sebe, do obytné části domu. Šahíd kývl na znamení díků a zamířil naznačeným směrem.

Ahmad o tom sice nevěděl, ale Šahíd se při pohledu na bratrův rodinný život neubránil závisti a závist v něm zahlodala i teď, když uviděl, jak Róhinka cosi míchá na sporáku, zatímco Fátima, která ve školní uniformě vyhlíží škrobeně a zaměstnaně, sedí za kuchyňským stolem a žlutým fixem kreslí na papír kytičku. Na vysoké židličce trůnil Muhammad v ostře červených dupačkách a s výrazem bytostné, uctivé koncentrace zíral na dlaně svých rukou. Na nosíku měl cosi, co vypadalo jako rozmačkaný banán.

"Muhammade, pozdrav strýčka!" řekla Róhinka.

"Ňuňu," pravil Muhammad, aniž od ručiček odtrhl zrak. Cosi ho na nich fascinovalo; jako by je dosud nikdy neviděl. Začal je obracet ze strany na stranu. "Uňuň," dodal.

"Tak co je nového?" otázal se Šahíd švagrové. Róhinka v sobě měla jakousi přitažlivou jemnost, která se Šahídovi nesmírně líbila. Róhinka byla o tolik hezčí než jeho upjatý bratr, že to bylo až k smíchu. Mohla však říkat, že se Ahmadovi líbí, a sama mu přízeň oplácí.

"V mém životě není nového nic," řekla Róhinka. "Proč by mělo být něco nového? Odkud by se to vzalo?" Její slova sice vyjadřovala stížnost, ale tón sdělení byl šťastný. Róhinka byla šťastná a necítila potřebu se tím tajit. "A teď do školy! Muhammade, půjdeme se převléknout. Fátimo, je načase, aby sis zašla na záchod. Šahíde, na viděnou později!"

Fátima zvedla výkres a prohlásila: "Hotovo!" Znělo to hrdě a prudce jako všechno, co říkala.

"To je ale krásná kytička! A ten výkres je taky krásný," řekl Šahíd, který to sice moc neuměl s děvčaty, zato s dětmi flirtoval bez námahy. Fátima se opřela rukama o boky.

"Fátimo!" varovala ji matka. Róhinka šla nahoru po schodech, v náručí Muhammada, který si stále koukal na ručičky. Fátima šla na záchod a Šahíd do krámu, aby od svého mrzutého, obtloustlého bratra převzal službu.

***

V deset hodin, zrovna když Šahíd za pultem rovnal neprodané hanbaté časopisy, než je vrátí velkoobchodníkovi, padla jediná zákaznice, která se v obchodě zdržovala, do mdlob. Byla to drobná stařičká dáma, jež si přišla prohlédnout mléčné výrobky v lednici. Anebo přinejmenším tohle v jedné chvíli dělala. Ve chvíli následující Šahíd zaslechl žuchnutí a zákaznice se v uličce napravo svalila na bok. Ten zvuk nebyl nijak hlasitý, ale zněl nepřirozeně: nezaměnitelný zvuk kácejícího se těla. Ahmad, který v kuchyni vyřizoval papíry, přiběhl a připojil se k Šahídovi, zvedajícímu sklopnou část pultu, a utíkali ke staré dámě.

Už se na zemi vrtěla; nemohla být bez sebe dlouho. Možná ani neztratila vědomí. Šahíd měl dojem, že ji tady ještě neviděl, ale to proto, že byl obdařen mladickou netečností vůči stáří: všichni lidé nad šedesát mu připadali stejní. Na rozdíl od něho ji Ahmad zjevně znal, protože jakmile se sklonil, aby jí pomohl, řekl: "Paní Howeová!"

"Už jsem v pořádku, můj milý," pravila stará paní. Ani trochu to neznělo, že by skutečně byla v pořádku. Dělala přesně to, co lidé dělávají při nehodách: předstírala, že se nic nestalo, a že už je jí docela dobře. "Neobtěžujte se. Na vteřinku jsem zavrávorala, ale už mi vůbec nic není. Jsem jako rybička!"

"Nechvátejte," řekl Ahmad. "Chvíli zůstaňte sedět." Posadil se vedle ní, objímaje ji kolem ramen; zdálo se, že je z té důvěrnosti trochu nesvůj. Šahíd se vrátil za pult. Na průmyslové kameře umístěné pod pultem vypadali Ahmad s paní Howeovou zvláštně, jako součást scény rekonstrukce z pořadu Kriminální ústředna: Asiat se krčí na podlaze vedle bílé stařenky a ani jeden z nich se nehýbá. Kdyby byl tohle film, člověka by rychle přestal bavit. Následující čtvrthodinu Ahmad seděl u staré paní a povídal si s ní, zatímco Šahíd obsloužil tři zákazníky -- Daily Mirror, dobití průkazky na dopravu a pět stíracích losů. Nastal podivný klid, kdy Šahíd fungoval normálně, a jeho bratr dřepěl vedle churavé ženy jako saniťák. Ahmad byl v mnoha ohledech nafoukaný trouba, ale Šahíd musel bratrovi chtě nechtě připsat body k dobru, protože věděl, kdo ta žena je, a nezacházel s ní jako s otravnou bábou, kterou je třeba co nejrychleji vypakovat.

"Odvedu paní Howeovou domů," řekl Ahmad, když si zašel za pult pro sako. "Bydlí hned za rohem. Za pět minut jsem zpátky."

"Budu hájit pevnost," pravil Šahíd a zasalutoval. Nezdálo se, že by tím Ahmada pobavil.

Ahmad nabídl paní Howeové rámě a pomohl jí zvednout se z podlahy. Pokud se staří lidé děsí pádů, mají pravdu. Když viděl, že upadla, nejdřív ze všeho mu blesklo hlavou, že si určitě něco zlomila, nohu nebo kyčel, což by v jejím věku mohl být začátek konce, ale po tělesné stránce nejspíš nijak neutrpěla. Zůstala do Ahmada zavěšena, zatímco se shýbal pro její kabelku, a pak společně zamířili ke dveřím. Ahmad věděl, že paní Howeová bydlí v Pepys Road, nebyl si však jistý, kde přesně.

"Bydlím v půli ulice," řekla Petunia. Asi dvě stě metrů. Tímhle tempem tam budou za chvilku. "Jsem vám velice vděčná a moc, moc se omlouvám."

"Vděčný bych měl být já vám. Nejít teď s vámi ven, musel bych dělat účty. A já účty nenávidím."

"Ani nevím, co to na mě přišlo. Všechno se se mnou prostě začalo točit. A pak už se mi vybavuje až to, jak ležím na zemi. Víte, já dnes omdlela vůbec poprvé v životě. Dožila jsem se dvaaosmdesáti bez jediného omdlení. To máte ale smůlu, viďte?"

"O tom nemůže být řeči," řekl Ahmad.

Byl jasný studený den. Světlo bylo tak ostré, že když přecházeli přes ulici, Ahmad si musel zastínit oči rukou. Cítil, jak je paní Howeová hubená, cítil, jak se chvěje zimou, šokem či vyčerpáním -- nebo v tom bylo od každého trošku. Petunia věděla, že Ahmad její třas cítí, a rovněž si uvědomovala, že od Albertovy smrti se poprvé dotýká jiného muže než svého zetě a vnuků.

Ahmad měl věčně pocit, že nestíhá, že každý den musí vyřídit příliš mnoho úkolů, a přitom na to má příliš málo minut a že se seznam povinností nikdy nescvrkává, zatímco čas potřebný k jejich vykonání se v jednom kuse prodlužuje, a tak mu nyní připadalo hrozně zvláštní, že se pohybuje takhle pomalu. Jako by se ocitl uprostřed některého z těch cvičení, kdy musí člověk kráčet pozpátku anebo mít ve vlastním domě zavázané oči, aby se naučil známé věci vnímat jinak. Cítil -- a nedokázal se tomu ubránit -- vlnu podráždění, která ho během dne často v mnoha různých situacích zalévala. Zároveň se mu podařilo vnitřně se zpomalit a zmíněné podráždění ukočírovat tím způsobem, že se v duchu nabádal, že je hloupé konat dobrý skutek, pokud by měl kvůli tomu mít špatnou náladu.

"Najednou se se mnou všechno zatočilo." Petunia dosud hodnotila své první životní omdlení. Pak řekla: "A jsme tady!" A otevřela branku čísla čtyřicet dva. V okně bylo zasazeno jakési staromódně zbarvené sklo s abstraktním kruhovým motivem. Ahmada na okamžik napadlo -- a nedokázal se tomu ubránit --, jakou cenu tenhle dům asi má. Jestliže je uvnitř omšelý, ale stavba je zdravá, jak Ahmad odhadoval, mohlo by to dělat tak milion a půl.

"Teď už to zvládnu," řekla Petunia.

"Dovolte, abych vás zavedl dovnitř," opáčil Ahmad. Pomohl jí přes práh. Jeho odhad byl správný: čistý, ale starý koberec, ošklivé tapety s květinovým vzorem a v hale telefon. Milion šest set. Ahmad sám sebe v duchu ostře pokáral a věnoval plnou pozornost paní Howeové. Následovala krátká diskuse, zda by měl místo ní zatelefonovat její dceři, případně zavolat doktora, načež prohlásila, že o tom nechce ani slyšet, ale aby se ho zbavila, musela slíbit, že až bude chtít noviny, Ahmad jí je může donést -- pravidelnou donášku sjednanou neměla, poněvadž o noviny den co den nestála. Byly většinou plné blábolů, takže proč by si je nechávala nosit?

"Dobrá, dobrá," řekl Ahmad. "Tak já vám napíšu svoje telefonní číslo." Propisovačku měl, ale papír ne, a tak se začal hledat nějaký papírek na stolku u dveří, hned vedle telefonu. Ležely tam reklamní letáky na pizzu a karí; jeden vzal a zezadu na něj napsal číslo.

"Položím ho k telefonu," řekl. "Zavolejte!" Když leták vracel na stolek, všiml si, že i Petunia má pohlednici s fotografií svého domu.

"Dneska ráno jsme taky jednu dostali," řekl. "CHCEME TO, CO MÁTE VY."

"Když je člověk v mém věku, tak to, co má, nechce nikdo," prohodila Petunia a Ahmad se zasmál. "My starší lidé musíme držet při sobě, paní Howeová," řekl. Normálně by mu žert oplatila, ale teď byla v hloubi duše příliš zaměstnaná, než aby pořádně zaregistrovala, co povídal.

****

V pátek ve čtvrt na pět vstoupil Osmán do krámu mírně bez dechu. Šahíd na něj čekal za pultem. I když Osmán přišel pozdě, u dveří se na chvilku zarazil. Nikdy si docela nezvykl, kolik zboží je v obchodě napěchováno: hromady a stohy a šiky. Na téhle čiré přecpanosti bylo cosi útočného a nečistého.

"Salám, kreténe," řekl bratrovi Šahíd. "Jdeš pozdě."

"Promiň. Velkej provoz. Všechny ulice v jižním Londýně jsou rozkopané."

"A protože jdeš pozdě," pokračoval Šahíd, zatímco si oblékal kabát a zvedal desku pultu, aby zpoza něj mohl vyjít a pustit bratra dovnitř, "přijdu pozdě i já, a jestli přijdu pozdě na modlitby, je totiž pátek odpoledne, mám slušně našlápnuto k tomu, že nebudu dobrým muslimem, a to tvou vinou."

"Musel bys zmeškat ještě další dvě páteční modlitby."

"Pokud musím spoléhat na takového nesolidního dementa, jako jsi ty, je to docela pravděpodobné."

"Už jsem řekl, že se omlouvám," pravil Osmán, zaujímaje místo za pultem. V jeho tónu zaznívala určitá jedovatá zdvořilost, poněvadž si nebyl ani v nejmenším jistý, že Šahíd skutečně půjde do mešity: každý z nich navštěvoval jiný svatostánek, takže Osmán nedokázal říci, jak pravidelně se bratr chodí modlit. Ale protože spolu v zásadě obstojně vycházeli -- vztah mezi ním a Ahmadem měl docela jiné parametry --, nechtěl to příliš rozmazávat.

"Pá, pá!" řekl Šahíd vysokým holčičím hláskem, jímž se s mladším bratrem loučíval. Přidržel dveře mamince s masivním kočárkem na třech kolech. A pak byl Šahíd ten tam -- a náhodou opravdu mířil do mešity, na páteční bohoslužbu.

Brixtonská mešita si vysloužila špatnou pověst vinou několika idiotů. Zdejší vzletná kázání vždycky budila hněv -- často spíš mimo mešitu než uvnitř, ačkoliv i uvnitř zahýbala leckomu žlučí; nemělo smysl zapírat, že zdejší imám nekápl každému do noty. Tyto věci přitahovaly nežádoucí pozornost, takže se Šahíd čas od času neubránil úvahám, kolik jeho spoluvěřících patří k MI5 či ke zvláštnímu útvaru, kdo všechno je operativec, informátor, provokatér nebo policejní špicl. A částečně si to vykoledovala samotná komunita. Jeden z bývalých věřících prý snoval plán, jak prostřednictvím boty plné výbušnin vyhodí do povětří zaoceánský letoun -- no, i kdyby člověk věřil káfirským médiím každé desáté slovo, byla to mizerná PR politika. Šahíd však do brixtonské mešity docházel už patnáct let a nehodlal s tím teď přestat. Odemkl svůj bicykl -- když nepršelo, přivazoval ho řetězem k zábradlí před obchodem, kam na něj zpoza pultu viděl -- a prvních dvacet yardů ujel po chodníku, načež sjel na vyznačeném přechodu na vozovku.

Pouliční provoz byl slabý, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že Londýn touhle dobou všeobecně šílel, protože všichni lítali po obchodech, jako by na tom záviseli životem: následující tři dny budou zběsilé, na hlavních ulicích všech měst v zemi budou lidé utrácet miliardy liber. Asi polovina chodců nesla nákupní tašky. Představa, že křesťané považují Vánoce za náboženský svátek, byla k popukání -- takhle nepokrytě pohanský rej snad Šahíd ještě neviděl. Ahmad nebyl schopen zabránit Fátimě, aby se připojila k okolnímu virválu, takže ačkoliv Kamálovi Vánoce neslaví, děti dostávají dárky. Až vyroste malý Muhammad, přisaje se k rohu hojnosti, jemuž dala vzniknout jeho náročná sestra. Nelze pochybovat, že ho Fátima do věci ochotně zasvětí. Šahíd se propletl mezi auty, jen dvakrát projel na červenou a smrti unikl o vlas pouze jedinkrát -- z postranní ulice vyjelo na Acre Lane auto, jehož řidič Šahída neviděl a pak ani nezastavil. Jednosměrku Šahíd projel po chodníku a už byl v Gresham Road, takže ještě stihl rituální omývání před modlitbami.

Vedle něho stál u umývadel autobusák latinskoamerického původu, jehož jméno Šahíd neznal, ale s nímž se v mešitě vídal přes deset let. Tento muž si umýval ruce pod kohoutky meditativním, zpomaleným způsobem. Šahíd už si toho všiml dřív: řidič autobusu před modlitbami zpomaloval tempo prostřednictvím omývání. Tohle se Šahídovi na pátečních modlitbách líbilo: pocit sounáležitosti s vlastním životem, rituální nápřah do minulosti i do budoucnosti a známé tváře a přátelskost. Některá kázání, a zejména hněv už mu nepřipadaly správné, už nesouzněly s jeho stávající náladou a rozpoložením jako kdysi, ale na jiných věcech záleželo víc. Nikdy nebyl obzvlášť dobrým posluchačem. Miloval však modlení, samotný tělesný úkon, při němž člověk poklekne a položí se obličejem k zemi. Samozřejmě to neprováděl pětkrát denně, už ne -- kdo má na tohle dneska čas? Ale když se modlil, nastávala v jeho životě jediná chvíle, kdy se cítil plně přítomen. Nebyl to pocit transcendence: Šahíd nevycházel ze sebe a neměl intuitivní vnuknutí ohledně jiných řádů reality. Prý je možno vyjít z vlastního já, v záchvatech nejzanícenější, nejvroucnější modlitby lze prý spatřit záblesk ráje. Avšak tohle Šahíd nezažil. Když se však modlil, modlil se doopravdy, plně vkládal vlastní přítomnost do slov, pohybů a rituálů. Na nic lepšího se nezmohl -- a co se jeho týkalo, stačilo mu to.

Dnes se četlo ze súry Hromu, Al-Ra`d, a Šahíd byl díky své vachrlaté znalosti arabštiny víceméně schopen sledovat text.

"Bůh je ten, jenž vztyčil nebesa bez pilířů viditelných, potom se usadil na trůnu Svém a podmanil si Slunce a Měsíc; obě tělesa pak spějí k lhůtě stanovené. On rozkaz usměrňuje a činí srozumitelnými znamení Svá, abyste byli přesvědčeni o setkání s Pánem svým.

On je ten, jenž rozprostřel zemi a vytvořil na ni hory pevně zakotvené i řeky; a od každého plodu učinil dvě pohlaví a dává zahalovat den nocí. A v tom věru jsou znamení pro lid přemýšlivý."

Znamení pro lid přemýšlivý... Tato představa se Šahídovi líbila. Kdo by mohl tvrdit, že svatý Korán je v rozporu s vědeckým poznáním?

Imám prohodil několik poznámek o Izraeli a o Západě a pak i cosi o evidentních politických skutečnostech ve světě, čemuž Šahíd věnoval pozornost jen částečnou. Takových věcí už vyslechl ažaž -- tohle už nebyl důvod, proč do mešity chodil. Pak modlitby skončily a kongregace se vyřinula na ulici před mešitou, kde následovala Šahídova druhá nejoblíbenější část rituálu: klábosení a korzování. Během bohoslužby se setmělo, nastal večer nejkratšího dne v roce, 21. prosince. Bylo jasno, a když se Šahíd zahleděl přímo vzhůru, uviděl jakousi hvězdu či planetu -- nevěděl, která to je -- a mrkající, pohybující se světélko, což musel být aeroplán v letové výšce.

"Jak se má tvůj tlustej brácha?" zeptal se Alí, Ahmadův hlučný, leč přátelský vrstevník ze školy a vůdce smečky. Nyní vlastnil řetězec obchodů s elektronikou po celém Croydonu, Mitchamu, Elthamu a okolí a údajně byl v balíku. Nedávno přestal kouřit, což se projevilo jednak tím, že se jaksi rozkynul, jednak tím, že sebou při hovoru stále šil, chrastil v kapse klíčky od auta a rozhlížel se po přítomném davu.

"Hubenější není," řekl Šahíd. "A rodinka se má...?"

"Další mimino na cestě," odvětil Alí. "Nechal jsem toho hulení akorát včas!"

Šahíd ho plácl po paži a obrátil se k několika známým: "Vásime! Kamráne! Alí zase zabodoval: sedmý přírůstek do rodiny!"

Muži se seběhli a začali škádlit Alího, který vypadal, že ho to těší. Alí žertovával, že si nedá pokoj, dokud nebude mít doma dva fotbalové týmy po pěti hráčích. Jenomže to bylo před několika lety. Že by se snažil o regulérní fotbalovou jedenáctku? Jaký názor na to měla Alího žena, se kterou se Šahíd nikdy nesetkal? Měla do toho co mluvit? Má-li člověk sedm dětí, uvažoval Šahíd, znamená to, že zbožňuje sex, zbožňuje svou manželku, zbožňuje děti? Nebo jen sere na antikoncepci? Anebo o něm platí tohle všechno dohromady?

"Promiňte," pronesl jakýsi hlas s evropským přízvukem. "Šahíd Kamál?"

Šahíd se otočil a zjistil, že mluví s Arabem přibližně svého věku, s úzkou dychtivou tváří a dobře upraveným vousem. Na sobě měl ten muž koženou bundu a džínsy; zdálo se, že cosi napjatě očekává.

"To jsem já," řekl Šahíd.

"Ikbál," řekl muž věcně obchodnickým tónem, "Ikbál Rášid. Z Bruselu do Čečenska. S bratry Udeenovými. V roce 1993, nemám pravdu?"

Šahídovi to došlo: tohle byl jeden z těch mládenců z Belgie, se kterými se vydal za svým velikým dobrodružstvím. Na jeho jméno by si nebyl vzpomněl ani za milion liber, ale když ho teď měl před sebou, vybavilo se mu. Ano, správně. Dva Alžířané, Ikbál a Tárik. Ikbál byl chladnější a zuřivější než Tárik a svým osobitým způsobem svobodomyslnější, zanícený fanoušek rapu a taky velice, převelice namíchnutý kvůli tomu, v jakých podmínkách žijí všude po světě muslimové. Inu, namíchnutí byli vlastně všichni, řečí měli jako koza blech, a když odjeli bojovat do Čečenska, vydali se cestou ctnosti; Ikbál nebyl jiný, jenom v něm ten hněv doutnal jaksi silněji -- měl v sobě osobní podtext. A teď stál Ikbál zde a při pohledu na něj Šahídovi blesklo hlavou, jak asi sám zestárl, protože chlapík, jenž mu utkvěl v paměti jako hubený jedenadvacetiletý kluk, se právě loučil s mládím a ve vlasech a vousech měl tu a tam proužek šedin. Vypadá snad i on sám o tolik starší? Ta myšlenka byla děsivá.

"Jasně, jasně!" řekl Šahíd. "Jejda! Co tady děláš? Ty máš ale paměť na obličeje!"

"Já na ty doby často myslívám," řekl Ikbál. "Některé události lidského života se odehrály kdysi dávno, a přece jako by to bylo včera, nemyslíš?"

Ano, správně: když Ikbál zrovna pateticky nepřednášel, vždycky dospěl přímou cestou k nějakému obecně filozofickému moudru. Určitě to byl tentýž člověk.

"Jakpak se vede Tárikovi? Vídáte se?"

"Lidé mezi sebou ztrácejí kontakt," odtušil Ikbál, čímž dal rychle najevo, že právě tenhle starý kamarád nepatří mezi jeho oblíbená témata, ale pak se rozjasnil a dodal: "Ale někdy k sobě opět najdou cestu! Poslechni, vyměníme si čísla telefonu. Jsem teď tady ve městě, bylo by prima tě vidět, popovídat si o starých časech, popovídat si o nových časech." Z kapsy vytáhl mobil a otevřel ho, aby si mohl zaznamenat Šahídovo číslo. Je důležité žít bez velkých překážek, cítil Šahíd. Nechat se unášet proudem. Co se stane, stane se. Mladí jsme jen jednou. Nechme všechno na vůli Alláhově. A tak dále. Člověk musí přijmout, co k němu přichází. A přestože měl Šahíd pocit, že s jeho starým druhem v džihádu je něco malinko v nepořádku, snad že má tvář příliš dychtivou a chová se až moc nenuceně, číslo svého telefonu mu dal. Belgičan přikývl, rozloučil se a byl pryč.

Šahíd si pomyslel: Co mělo tohle znamenat?

Vrátil se k Alímu a ostatním mužům, kteří diskutovali o fotbalové první lize -- klasické žvanění o Chelsea, Arsenalu a Manchesteru United, pořád dokolečka, dokola. Podobali se súfijcům: kdyby to vydrželi dost dlouho, dokázali by levitovat. Pak někdo prohodil něco tak nehorázného, tak hanlivého a groteskního o Ashleym Coleovi, že Šahíd neměl na vybranou a do hovoru se vmísil.

***

"Vymyslel jsem nový systém, jak uspořádat islámský kalendář," sdělil Šahíd všem přítomným sedícím u stolu: Ahmadovi a Osmánovi, Róhince, Fátimě a Muhammadovi. "Místo aby se události datovaly podle hidžry, začneme je počítat od chvíle, kdy se ke mně nakvartýroval ten blboun Ikbál. Takže místo roku 1428 dnes máme den 95. Dává to smysl. Ikbál je takový otrava, že dokáže vyvolat základní rozvrat časoprostorového kontinua. Je tak otravný, že představuje jednomužnou nespravedlnost na pochodu. A kam vkročí, zanechává po sobě hluboký pocit žalu, protože lidé, s nimiž pobývá, si uvědomují, že právě promarnili čas, který se jim už nikdy nevrátí. Ikbál je noční můra. A já ho mám v bytě! Zasmraďuje mi to tam, protože mu páchnou nohy a tvrdí, že už se tenhle měsíc přece sprchoval!"

Hodný starší bratr Ahmad neztrácel čas a opáčil: "Tvoje chyba, žes ho pozval."

"Já ho nepozval, pozval se sám."

"Pak je to tvoje chyba, žes mu to dovolil."

"Já mu nedovolil, aby se sám pozval. On se prostě sám pozval."

"Nevidím v tom žádný rozdíl."

"To proto, že jsi taky dávno moula."

Osmán se váhavě zasmál; procedil ty zvuky skrze nepěstěný vous, jímž deklaroval Já jsem oddanější muslim než ty. Róhinka řekla: "Hoši, hoši!" Fátima prozpěvovala: "Do toho, do toho!"

Byla sobota a Kamálovi obědvali pohromadě -- to se nestávalo často. Na krám dohlížel Ahmadův přítel Hášim a Ahmad zjistil, že s určitým vypětím vůle dokáže na celých pět minut v kuse odpoutat mysl od představy, jak Hášim sčítá na pokladně nesprávné částky, bere objednávky na akční zboží, aniž by si od zákazníka vyžádal všechny potřebné údaje, prodává alkohol patnáctiletým a zapomíná, jak se obsluhují přístroje na loterii a dobíjení průkazek na městskou dopravu, zatímco se přede dveřmi rozrůstá fronta, takže pravidelní zákazníci se zapřísahají, že sem do krámu už v životě nevkročí...

"Mně se zdá Ikbál v pohodě," pravil Osmán. "Bere věci vážněji než ty -- to je všecko. A tohle mi nepřipadá tak zlé."

"Víš ty co? Dej se radši oholit," řekl Šahíd.

Róhinka donesla od sporáku další kastrol a postavila ho na stůl. Sotva se tam vešel: na stole už stály na ohnivzdorných podložkách dvě nádoby se zapékanými pokrmy, v jedné kuře na kmíně a ve druhé dušené lilky; tác s nánem, zabalený v utěrce, aby chlebové placky zůstaly teplé; a mísa s dálem, což byla jedna z Róhinčiných specialit, kterou vařila každý den, ale nikdy dvakrát podle téhož receptu. Róhinka zvedla pokličku dalšího jídla a nad stolem se v oblaku vonné páry rozlila líbezně složitá vůně skopového s kořením -- její recept na ačari góšt. Muži na znamení uznání cosi zamumlali či ze sebe vydali blažený sten. Ačari góšt měl změnit téma hovoru, ale nevyšlo to.

"Voní to úžasně, ale jestli sním ještě sousto, puknu," pravil Šahíd. "Hele, s Ikbálem je ta potíž, že je prostě tak netečný. Přijdu do bytu, seshora slyším televizi, vím, že je naladěná na jeden z těch nových kanálů a on čumí na nějaké čerstvé zvěrstvo, něco si pro sebe vykřikuje o káfirských médiích anebo visí na internetu a cosi brblá a buší do kláves, ale jakmile vejdu do pokoje, hned zavře obrazovku, jako bych se staral o jeho debilní život a jeho debilní chaty na MSN s jeho debilními kamarády v debilní Belgii nebo v debilním Alžírsku nebo v debilním čertvíčem. On se prostě chová, jako by si myslel, že všecko, co řekne nebo udělá, je hrozně důležité a on je záhadný cizinec; mezitím se válí s nohama na kanapi a nechává nádobí ve dřezu a je jako dítě, co ještě nedospělo, ale ani si to neuvědomilo."

Róhinka s Ahmadem si vyměnili pohled. Oba si mysleli, že tenhle popis by vcelku přesně seděl i na samotného Šahída. Šahíd ten pohled zachytil a přesně věděl, co znamená, ale bylo mu to fuk, protože věděl, že má pravdu.

"A není on náhodou třeba... nevím, jak bych to řekla... no, v něčem namočený?" zeptala se Róhinka.

Na tohle nechtěl Šahíd ani pomyslet. Až moc přímo to poukazovalo na věci, které vyváděl, když byl mladší, a sice nebyl tak docela džihádí, ale rozhodně spolupoutník v džihádu a druh těch, kdo rozhodně v něčem namočení tenkrát byli a snad jsou i dnes, tedy pokud jsou dosud naživu. Ikbál byl zhouba přicházející právě z tohoto konkrétního období. Pro Šahída představoval jednak připomínku této minulosti, jednak připomínku toho, jak strašně se mu nechce k oné minulosti vracet. A tak se přistihl, že se ve skutečnosti radši moc nepídí po tom, čím Ikbál doopravdy je a jaké má motivy. "Doufám, že ne." Víc Šahíd neřekl.

"A bylo by tak špatné, kdyby..." Osmán načrtl prsty ve vzduchu opovržlivé uvozovky, "... kdyby ,byl v něčem namočený'? Bylo by tak špatné, kdyby někdo něco dělal? Místo aby jen pasivně přijímal stav nespravedlnosti a útlaku?"

"Jsi hloupý kluk," řekl Ahmad. Najednou se velmi hněval. "Nemáš žádné opravdické názory, jenom kolem sebe sekáš a snažíš se budit dojem. U puberťáka je to dost nudný zvyk, ale u muže tvého věku je to ubohost."

"Zato ty jsi nikdy v pubertě nebyl, co, Ahmade?" opáčil neméně vztekle Osmán. "Ty jsi byl vždycky napůl mrtvola. Nespravedlnost? Útlak? To se tě netýká. Pokud máš dost naložený talíř. Proč by ses staral o jiné? Proč by ses staral o trpící bratry muslimy, kdy máš dost jídla, které by sis nacpal do bachoru?"

"Kdyby sis v životě o někoho staral a zajímal, asi bys už něco věděl o povinnosti zaopatřit jídlo," řekl Ahmad.

Róhinka si záměrně nahlas odkašlala. Podívali se po ní a ona se podívala po obou přítomných dětech. Bratři se vzpamatovali a rozhodli se uklidnit.

"Tohle je vážně dobrota," řekl Osmán, mrkl na svůj talíř a pak zase zvedl oči, což bylo vyhlášení míru. Pronesl ta slova způsobem, z něhož vyzařovala váhavost, jako by neochotně ustupoval před existencí tělesných rozkoší. Róhinka se usmála a začali se spolu bavit o vaření, které ještě předtím, než Osmán vstoupil na cestu superzbožnosti, patřilo k jeho koníčkům.

Šahíd zmlkl. Ikbál ho štval, štval ho víc, než by dokázal vypovědět, což bylo v rozporu se samotnou podstatou jeho nátury, neboť se pyšnil tím, že je členem Kamálovy rodiny, který se dá nejméně snadno vyvést z míry. Všichni Kamálovi propadali podráždění náramně lehce. Navzájem se milovali, ale skoro pořád byli na sebe navrčení, a to vícevrstevnatě: jednalo se jak o obecné a existenciální záležitosti (Proč je takový?), tak o záležitosti vysoce konkrétní (Je to takový problém, zapamatovat si, že na jogurt je třeba zase přiklopit víčko?). Samozřejmě, když u Šahída vrcholila puberta, byl velice rozhněvaný, hněval se na všechny a na všechno a obzvlášť se hněval na stav světa, ale když se vrátil z cest, objevil, že je schopen se od tohoto hněvu oprostit. Patřil k dospívání -- a tohle byl jeden z důvodů, proč Šahíd věděl, že se Ahmad mýlí, pokud ho považuje za nedospělého. Šahíd se nechtěl vázat, ještě ne, ale tohle přece není totéž jako být ještě kluk. Ahmad sám byl rozčilený, a přece Šahíd rozčilení necítil. Takhle dalece už dospěl.

A právě proto byl Ikbál takový kámen úrazu. Šahíd si nevzpomínal, kdy ho naposledy někdo takhle popudil; a tajemství dřímající v jádru téhle popuzenosti -- ještě se nemohl přinutit, aby se s ním bratrům a švagrové svěřil -- spočívalo v tom, že něčemu na Ikbálovi nevěřil. Něco na něm bylo šejdrem; nemuselo se jednat o nic zlověstného či zločinného, ale stejně to bylo jaksi šejdrem. Ikbál kolem sebe s oblibou šířil auru záhadnosti, což samo o sobě člověka hnětlo, a dělal to způsobem, který v Šahídovi zanechával nepříjemnou pachuť. A ještě víc ho míchalo, že kdyby o tom pověděl příbuzným, svalili by vinu na něj: především by řekli, že to byla jeho chyba, že se vydal na cesty, ptali by se, co asi tak čekal, když se vrátil z Čečenska, přivlekl s sebou pár kámošů z džihádu a nechal je chrápat doma na gauči. Že je v tom kus pravdy, si připouštěl jen natolik, aby ho rozběsnilo, když mu to vpálil někdo jiný. A protože by ho potenciální rozhovor rozběsnil, Šahíd ho radši ani nezapřádal. A člověka nic tak nepopíchne víc než to, co nemůže říci.

Fátima zjevně nabyla dojmu, že uplynulo příliš mnoho času, kdy jí nikdo nevěnoval pozornost. Umělohmotnou lžičkou ukázala na otce a pronesla: "Tati! Slíbil jsi nám bonbony!"

Muhammad byl odjakživa klidnější než jeho sestra, soběstačnější. Spoustu času se batolil po domě a dokázal se sám zabavit. Když však zaslechl volání do zbraně, věděl, co je třeba.

"Bobo!" řekl. "Bobo!"

"Opovaž se!" řekla Róhinka varovně manželovi, ruce opřené o boky; tuto pozici si Ahmad pamatoval ze dnů, kdy hrával kriket, jako takzvanou dvojitou konvici.

"Je v bryndě," prohodil Šahíd vesele směrem k Osmánovi.

"Teprve až se najedí," řekl Ahmad. A dětem: "Potom! Teď ne. Potom!"

Manželka, dcera a syn se na něj podezíravě zahleděli.

"Potom!" pronesl ještě jednou. Všichni mu poznenáhlu uvěřili, a znovu byl nastolen řád. Fátima začala opět houpat nožkama a napůl jíst karí, napůl si s ním hrát a Muhammad, který už před chvilkou dojedl a neměl před sebou misku, začal opět honit zatoulaná zrnka rýže po tácku, upevněném k vysoké židličce. Róhinka vábivě pokynula servírovací lžící, načež bratři reagovali různými steny a popleskávali se po břiše. Když Ahmad viděl, že se děti rozptýlily, ztlumil hlas a předklonil se.

"Je třeba probrat tu otázku s naší matkou."

Tohle byl pravý důvod společného oběda. Jednání nabylo na vážnosti. Šahíd stiskl rty. Řekl: "Mluvil jsi už o návštěvě s..." a najednou přepnul do přehnaného bollywoodského přízvuku a vykulil oči, až se mu zablýskla bělma, "... s mamádži?"

"Ne, ale čeká jen na pozvání."

"Tak ji pozvi," řekl Osmán. Radost předstíral jen zčásti: se svým nejmladším synem totiž paní Kamálová vycházela nejlépe -- nikoliv dobře, ale nejlépe. Šahíd, který byl nyní na řadě, pokud šlo o ženitbu, se radoval o poznání méně a stejně byl na tom i Ahmad, který protože už se bezpečně zařadil mezi ženáče, bude muset poskytnout matce přístřeší, a tudíž bude vystaven všemožným radám, kritice, hledání chyb, věcnému opravování a mlčenlivému nesouhlasu na mnoha frontách: matka začne řešit, jak Ahmad vede podnik, jak a kolik jí, jak vychovává děti, jak se chová coby manžel, coby muslim, coby syn. Paní Kamálová rodinu navštěvovala zhruba jednou za dva roky a nikdo se na to netěšil. Tohle měla být její první návštěva od vpádu bezprostředně následujícím po Muhammadově narození.

"Bude milé opět se s paní Kamálovou setkat," prohlásila sladce Róhinka. Ahmad se otočil jako na obrtlíku a upřel na ni zrak. Jenomže Róhinka geniálně ovládala umění výsměšné nevinnosti -- i proto byla tak sexy. Od dřezu na Ahmada zatřepotala řasami a usmála se, až se jí na lících udělaly dolíčky. Odfrkl.

Šahíd si uvědomil, že sedí s hlavou v dlaních. Matka se do něj bezpochyby pustí, aby se koukal oženit, aby uzavřel dohodnutý sňatek -- nejspíš už bude mít vyhlédnutou i potenciální nevěstu. A kdyby neměla na mysli konkrétní osobu, rozhodně bude mít plán. Bude Šahída tyranizovat, aby dal souhlas s tím, že si pojede do Láhauru omrknout vhodné nevěsty. Tohle už jednou absolvoval, před dvěma roky, a byla to hrůza, soustředěný útok na jeho vnímání sebe sama, na všechno, čím chtěl být jako muž, jako svobodný duch, poutník, cizinec na světě, muž, který leccos viděl a udělal, ale stále zůstává mlád: seděl v řadě místností v Láhauru s řadou různě rozpačitých Pákistánek, z nichž některé váhaly stejně jako on, kdežto jiné (a tohle bylo daleko horší) se na svatbu evidentně jenjen třásly. V této fázi by se stěží našlo něco, do čeho měl menší chuť, než jet do Pákistánu a nechat ve svém bytečku Ikbála, s těma jeho smrdutýma nohama a názory... Pak Šahída něco napadlo. Toho, že bude muset jet do Láhauru, by mohl využít jako záminku, jak vyšpicovat Ikbála z bytu...

"Hned se do mě pustí. Čím jsem si tohle zasloužil?" řekl Šahíd. Rád by ještě něco dodal -- rád by dodal ještě leccos --, ale nešlo to, protože i manželství Róhinky s Ahmadem bylo předem dohodnuté, takže by je mohl námitkami proti této instituci hrubě urazit. Navíc se dal těžko opominout fakt, že jejich manželství je zcela evidentně fantastický úspěch. Ahmad Róhinku miloval a ona (což bylo z Šahídova hlediska hůře vysvětlitelné) mu lásku oplácela; a také byla všemi mastmi mazaná. Takže dohodnuté sňatky sice byly přežitek, byly v principu špatné, ponižující, nejednalo se o nic lepšího než o formu úředně povolené prostituce (ale to jsou ostatně i manželství západního typu), o záležitost veskrze patriarchální a sexistickou, a přece na druhé straně, když člověk skončí po boku někoho, jako je Róhinka...

"Nechystáš se kritizovat dohodnutá manželství, že ne?" otázal se Ahmad, který se dovtípil, co se Šahídovi honí hlavou, protože paní Kamálová plus Šahíd rovnalo se zaručená hádka právě na tohle téma. Šahíd uvažoval o tom, že řekne: "Ne každý má takové štěstí jako ty," ale neudělal to, protože to byla pravda, a Ahmada by tím příliš potěšil.

"Ahmade, kolik jsi asi přibral, co ses oženil?" řekl Šahíd. "Určitě aspoň deset kilo, co? Osmáne, nemyslíš, že je náš bratr asi tak o pětadvacet liber těžší?"

Róhinka přestala rachotit na protější straně místnosti a vrátila se s podnosem indických cukrovinek: kulfí, gulab džamun. Muhammad pleskl z obou stran do vysoké židličky ve snaze zajistit, aby jeho zájem o nový vývoj situace vešel do povědomí okolí. "Hoši, hoši," řekla Róhinka tónem, který jasně naznačoval, že ve skutečnosti neposlouchala, a kromě toho, mužské rozpravy sice vlastně nikdy nepozdvihují stav vědomostí, ale stejně by je ženy měly tolerovat, tedy dokud to nepřekáží důležitým věcem.

"Skočím do krámu pro něco od Häagen-Dazs," řekl Ahmad. Dostal chuť na zmrzlinu a podlehl potřebě zkontrolovat Hášima. Fátima vstala od stolu, šla k otci a vzala ho za ruku. Na zmrzlinu měla velmi pevné názory.

Román do češtiny přeložila Věra Klásková.