Havel dokazuje sám, svými výroky, že byl v zahraniční politice zaujatý

16. 1. 2012 / Jiří Beránek

Po zveřejnění článku Daniela Veselého "Odvrácená tvář Václava Havla" o zahraničně-politických aktivitách tohoto nedávno zesnulého státníka, bylo autorovi článku vytčeno, že mj. svá tvrzení opírá o tvrzení jiných, která však nevystavuje kritickému pohledu (souvislosti, postoje atp.) Autor údajně sbírá jen hlasy pro svůj závěr, který není výsledkem jeho analýzy, ale momentálního nápadu, či dlouhodobých iracionálních postojů.

Jako jistý doplněk k textu Veselého by proto bylo vhodné doplnit některé pasáže z knihy Václava Havla Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, abychom mohli ad fontes konfrontovat Veselého teze s promluvou samotného Václava Havla. Kniha vyšla v r. 2006, tj. v době, kdy VH již tři roky nebyl prezidentem, a nemusel tudíž brát ohledy na diplomatický protokol.

Veselý uvádí tezi, že "Havlova kritika porušování lidských práv, pro niž je celosvětově veleben a vzýván devótními politiky a médii, se týkala především režimů, jež nespolupracovaly s Bílým domem. Lze ji tudíž považovat za pokryteckou a účelovou."

Obávám se však, že k podobnému závěru by mohl dojít i (jistě především subjektivně zaujatý) čtenář Havlovy knížky. Zaměřenost VH na problematiku lidských práv v jistých "notoricky známých" zemích je zřejmá např. z této pasáže, kde popisuje své aktivity v politickém důchodu:

"Zapletl jsem se přece sám od sebe a rád do tolika mezinárodních záležitostí, že určité úkoly na sebe prostě musím brát, i kdybych nechtěl. Musím přece vystupovat proti totalitním režimům či diktaturám, ať na Kubě, v Bělorusku, v Barmě či Severní Koreji, nemohu se vyhýbat tamějším disidentům, kteří nás navštíví a chtějí mne vidět, nemohu se nesetkávat s cizími politiky, s nimiž jsem něco důležitého kdysi prožil a s nimiž společně jsme se snažili zasahovat do dějin." (str. 201)

Takto VH odpovídá na otázku přistupování zemí jako je Turecko či Ukrajina do EU, kde ze svého pohledu zmiňuje též pozici Ruska:

"Ale zdá se mi, že od baltských států, které už členy jsou, vede zřetelná linie na bělorusko-ruských a ukrajinsko-ruských hranicích. Rusko je evidentně samostatná entita, ohromná euroasijská říše, která má rozlohu téměř jako dvě Evropy dohromady. Tato entita by měla mít s Evropskou unií ty nejlepší partnerské vztahy, ale mluvit o jejím členství je nesmysl. To by celou unii rozviklalo a posléze rozbilo. Mimochodem: nebýt v této organizaci, stejně jako třeba nebýt v NATO, není žádná hanba." (str. 218)

Na upřesňující otázku týkající se přistoupení Turecka do Unie VH uvádí:

"Dost se mi nelíbí, jak je pořád taháno za nos. Několik sedmiletí bylo Západu dobré jako důležitý spoluochránce jeho bezpečnosti -- nebylo pro Turecko bez rizika mít na svém území rakety namířené na Sovětský svaz -, několik desítiletí jako člen NATO sdílelo západní hodnoty, a teď, kdy nebezpečí pominulo, nám najednou není dost dobré. Fakt, že to je islámská země, bych do toho vůbec nepletl. Evropská unie není žádné náboženské společenství a islám ostatně kdysi také spoluutvářel evropskou kulturní tradici. Myslím si, že by to nadále měla být už jen technická věc: až Turecko splní všechny podmínky členství, stane se prostě členem." (str. 218)

A konečně pasáž týkající se účasti Západu na válce v Iráku, kde VH připouští nepravdivost oficiálních důvodů pro vojenskou intervenci, nalézá však důvody jiné, zvláštního zřetele hodné:

"Kolem režimu, který vyhlazuje vlastní občany nebo je háže do bazénů s kyselinou, nelze věčně chodit jako kolem Jana Lopatky ležícího na chodníku bez pomoci. Je proto dobře, že je konec Saddámova režimu. Celé se to ale neudělalo nejlépe. Především samo zdůvodnění bylo pochybné: stěží lze věřit, že by Irák ohrožoval Ameriku nebo svět nějakými tajnými a v poušti zamaskovanými raketami s bakteriemi či jedy. Také se existence něčeho takového neprokázala. Proč se raději neřekla pravda, totiž že slušný zbytek světa se už nemůže dál dívat na to, jak někdo páchá genocidu? Neplatí samozřejmě, že kdykoli kdekoli někdo něco páchá, musí hned Amerika nebo demokratický svět dotyčnou zemi vojensky napadnout. Každý případ je třeba posuzovat zvlášť a velmi odpovědně. Principiálně však podle mne platí, že jsou případy, kdy je možné a správné jít nevinným lidem na pomoc i za cenu porušení státní suverenity." (str. 117)

0
Vytisknout
4608

Diskuse

Obsah vydání | 17. 1. 2012