Rusko dobývá území, Ukrajina dobývá budoucnost

17. 8. 2026 / Fabiano Golgo

Válka sledovaná na televizní mapě vypadá jednoduše. Jedna barva se posouvá, druhá ustupuje, komentátor ukáže na několik vesnic a divák dostane dojem, že právě viděl účetnictví dějin. Kdo má na konci více kilometrů čtverečních, vyhrál. Podle této logiky by se války mohly vyhodnocovat na katastrálním úřadě.

 
Jenže stát nevstupuje do války proto, aby vybarvil mapu. Vstupuje do ní – řečeno bez romantiky – aby dosáhl politického cíle. Území může být jedním z prostředků i jedním z výsledků, není však jedinou mírou vítězství. Země může dobýt provincii a zároveň přijít o trhy, technologii, spojence, lidský kapitál, bezpečnost a schopnost rozhodovat o vlastní budoucnosti. Jiná země může část území ztratit, ale zachránit svou státnost, upevnit instituce, získat mocné spojence a ocitnout se po válce v podstatně lepším historickém postavení než agresor.

Právě proto je pozoruhodné, co nyní řekl Andrej Klepač, donedávna hlavní ekonom ruské státní rozvojové korporace VEB.RF. Klepač není opoziční aktivista, který hovoří z londýnského bytu a každé tři měsíce předpovídá Putinův pád. Patří k lidem, jejichž profesním úkolem je vysvětlovat ruskému státu ruskou ekonomiku. Na květnovém zasedání Nikitského klubu přiznal, že Rusko zaostává, prohrává technologickou i ekonomickou soutěž a v některých oblastech ji prohrává dokonce s Ukrajinou. 

Jeho nejdůležitější konstatování se netýká okamžitého kolapsu Ruska. Klepač naopak předpokládá, že ruská ekonomika přežije. Upozorňuje však, že bude přežívat za cenu rostoucího zaostávání, propadu investic, recese v civilních odvětvích, technologické izolace a postupného hromadění sociálního napětí. Odmítá také iluzi, že ukrajinská ekonomika musí dříve či později padnout. „Nezhroutila se a nezhroutí se," říká v podstatě ruskému establishmentu. Dokud Ukrajinu financuje západní svět, Rusko podle něj nemůže vyhrát válku na vyčerpání. Náklady Moskvy rostou, zatímco protivník není odkázán pouze na vlastní zdroje.

To je mnohem vážnější diagnóza než obvyklé předpovědi blížícího se ruského bankrotu. Autoritářské režimy mohou ekonomicky chátrat velmi dlouho. Mohou omezovat spotřebu, přesouvat peníze z nemocnic do zbrojovek, nahrazovat civilní investice státními zakázkami a vydávat výrobu tanků, které budou za několik měsíců zničeny, za hospodářský růst. Hrubý domácí produkt se může zvyšovat i ve společnosti, jejíž možnosti se každým rokem zmenšují. Vyrobená raketa vstoupí do statistiky jako ekonomický výkon stejně jako nemocnice. Rozdíl se ukáže později: nemocnice ještě po dvaceti letech léčí, zatímco raketa po výbuchu zanechá dvě země chudší.

Putinova invaze navíc nikdy nebyla jen sporem o několik okresů Donbasu. Útok na Kyjev, rétorika o „demilitarizaci" a popírání samostatné ukrajinské identity ukazovaly mnohem širší záměr. Kreml chtěl z Ukrajiny vytvořit slabý, neutrální a politicky podřízený prostor, jehož zahraniční orientaci by ve skutečnosti určovala Moskva. Rusko mělo znovu potvrdit právo rozhodovat, které sousední národy smějí mít vlastní dějiny a které mohou existovat jen jako poznámka pod čarou k dějinám ruským.

Po více než čtyřech letech války je Ukrajina zničenější, menší a demograficky oslabená. Současně je však ukrajinštější, politicky oddělenější od Ruska, vojensky zkušenější a hlouběji propojená s Evropou než kdykoli od roku 1991. Jestliže Putinovým skutečným cílem bylo vrátit Ukrajinu do ruského historického domu, výsledkem invaze je, že Ukrajinci zazdili dveře, vyměnili zámek a požádali o členství v evropském společenství vlastníků.

Historie zná podobné rozpory mezi mapou a skutečným výsledkem války. Nejbližším příkladem je Finsko. Ve válkách se Sovětským svazem v letech 1939 až 1944 bylo vojensky poraženo, přišlo přibližně o jedenáct procent území, muselo přesídlit stovky tisíc obyvatel a platit těžké reparace. Na mapě vyhrál Stalin. Finsko si však uchovalo samostatný stát, demokratické instituce a tržní hospodářství. Nebylo obsazeno a nestalo se sovětskou republikou ani lidovou demokracií řízenou komunistickou stranou. Ve srovnání s osudem Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska nebo Československa však Finové zachránili to nejdůležitější: možnost znovu rozhodovat sami o sobě.

Finsko později využilo poválečnou industrializaci, obchod se Západem i opatrné vztahy s Moskvou a vybudovalo jednu z nejúspěšnějších evropských společností. Sovětský svaz, který získal Karélii a Petsamo, se v roce 1991 rozpadl. Finsko nakonec vstoupilo do Evropské unie a po nové ruské invazi na Ukrajinu také do NATO. Kdo tedy vyhrál budoucnost? Sovětský svaz získal území. Finsko získalo čas, instituce a pokračování vlastních dějin.

Ještě doslovnější příklad nabízí Portugalsko. Válku za obnovení nezávislosti proti Španělsku ukončilo v roce 1668 jako vítěz, přesto v mírové smlouvě ponechalo Ceutu Španělsku. Ztratilo území, ale dosáhlo hlavního politického cíle: Madrid uznal portugalskou samostatnost a vládu dynastie Braganza. Také irská válka za nezávislost skončila kompromisem, který ponechal šest severních hrabství ve Spojeném království. Irští republikáni nezískali všechno, o co bojovali, ale britská moc se stáhla z většiny ostrova a vznikl stát, který mohl svou nezávislost dále rozšiřovat. Ani jeden z těchto případů není přesnou kopií Ukrajiny. Dokazují však, že státní přežití, politická suverenita a budoucí orientace mohou být důležitější než okamžitá podoba hranice.

Ruská strana samozřejmě může ukázat na konkrétní zisky. Ovládá další ukrajinské území, vytvořila pozemní spojení s Krymem a získala prostředky pro budoucí vyjednávání. Pro obyvatele okupovaných oblastí nejde o abstraktní čáry; jde o domovy, majetek, rodinné vazby a často také o život pod represivním režimem. Tvrdit, že územní ztráty nejsou důležité, by bylo cynické.

Jenže Moskva za tyto zisky platí způsobem, který na vojenské mapě vidět není. Přišla o velkou část kdysi lukrativního evropského energetického trhu, o normální přístup k západnímu kapitálu a k řadě pokročilých technologií. Statisíce vzdělaných Rusů odešly do zahraničí, civilní výroba je vytlačována potřebami války a stát stále více závisí na vojenském průmyslu. Území, která Rusko získalo, nejsou novým Bavorskem nebo Lombardií, ale zničenými regiony, jejichž okupace, kontrola, obnova a dotování budou po mnoho let spotřebovávat další peníze.

Před válkou Rusko mohlo vyvažovat Evropu a Čínu a prodávat energii tomu, kdo nabídl lepší podmínky. Dnes je jeho vztah k Pekingu podstatně asymetričtější. Velmoc, která zahájila válku údajně proto, aby obnovila svou suverenitu a velikost, stále více potřebuje čínský trh, severokorejskou munici a íránské technologie. To není mezinárodní izolace ve stylu opuštěného ostrova. Je to pomalá proměna někdejšího pólu světové politiky v obtížného a stále závislejšího partnera několika autoritářských států.

Ukrajina se pohybuje opačným směrem. Před rokem 2022 ji část západní Evropy vnímala jako vzdálený, zkorumpovaný a geopoliticky nejasný prostor mezi Ruskem a Evropskou unií. Dnes se její zkušenosti přímo začleňují do evropského obranného plánování. Společné centrum NATO a Ukrajiny JATEC analyzuje poznatky z boje proti ruské armádě, útokům na infrastrukturu a novým typům dronů. Ukrajinské jednotky se neučí pouze od NATO; NATO se učí od Ukrajinců.

Ještě názornější je vývoj kolem bezpilotních systémů. Ukrajina byla na začátku invaze převážně příjemcem zahraničních zbraní. Nyní disponuje rozsáhlým ekosystémem výrobců dronů, elektronického boje, námořních bezpilotních prostředků a levných systémů protivzdušné obrany. Její zkušenost s ničením íránských dronů Šáhid se stala cennou pro evropské státy i země Perského zálivu. Kyjev v roce 2026 oznámil desetileté dohody o obranné spolupráci se Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty a Katarem, které zahrnují předávání zkušeností, společnou výrobu a technologický vývoj. Země, kterou měl Putin demilitarizovat, se tak mění ve vývozce vojenských schopností.

Podobný posun probíhá v politice. Přístupová jednání s Evropskou unií se již nepohybují pouze v oblasti slavnostních prohlášení; v červnu a červenci 2026 byly otevřeny první konkrétní vyjednávací okruhy. Členství není automatické a Ukrajinu čekají obtížné reformy právního státu, veřejné správy a boje s korupcí. Samotný směr je však jasný. Rusko chtělo zastavit rozšiřování západních institucí a dosáhlo vstupu Finska a Švédska do NATO a institucionálního přibližování Ukrajiny k Evropské unii.