O „enzymu schizofrenie"

17. 8. 2026 / Fabiano Golgo

 

O schizofrenii nepíšu jako vzdálený pozorovatel. V dřívějších textech jsem se vracel ke zkušenosti z vlastní rodiny, k mladému Rusovi, kterého jsem kdysi přivedl z ulice domů, k lidem, které jsem poznal při práci s Novým Prostorem, i k návštěvám Bohnic. Psal jsem také o lécích, o selhání institucí a o tom, jak snadno veřejnost zamění diagnózu za trvalou neschopnost rozlišovat realitu. Ve videu Dica para lidar com pessoas em surto de esquizofrenia jsem se soustředil na praktickou otázku: co dělat, když už člověk psychotickou krizi prožívá. Všechny tyto texty začínaly v okamžiku, kdy se nemoc stala viditelnou ostatním. Nový výzkum nás vede opačným směrem – před první krizi, před diagnózu a možná i před narození.

Tým vědců napojených na lékařskou fakultu Universidade de São Paulo v Ribeirão Preto, Unicamp, CNPEM, Institut D'Or, Universidade Federal do Rio de Janeiro a UFSC zkoumal enzym PHGDH, celým názvem 3-fosfoglycerátdehydrogenázu. Samotný název svádí k novinářské zkratce o „enzymu schizofrenie". Taková zkratka by však byla nesprávná. PHGDH není spínač, který zapíná nebo vypíná jedinou nemoc. Je to důležitý článek metabolismu serinu, a právě tento metabolický proces pomáhá neuronům a astrocytům vytvářet a stabilizovat spojení během vývoje mozku.

PHGDH otevírá cestu k tvorbě L-serinu z látek vznikajících při zpracování glukózy. Z L-serinu pak může vznikat D-serin, který spolu s glutamátem aktivuje receptor NMDA. Tento receptor je zásadní pro synaptickou plasticitu, učení a zrání nervových sítí. Nestačí si jej představit jako dveře, které otevře samotný glutamát; k jejich otevření je zapotřebí ještě druhý klíč, D-serin nebo glycin. Pokud je tohoto druhého klíče málo, komunikace mezi buňkami se může oslabit. Snížená funkce receptorů NMDA patří už dlouho k mechanismům, které vědci zkoumají v souvislosti se schizofrenií.

Důležitou roli v tomto příběhu hrají astrocyty. Po desetiletí byly v populárních popisech mozku odsouvány do role jakéhosi pomocného personálu pro slavnější neurony. Ve skutečnosti regulují energetické zásobování, chemické prostředí synapsí i látky, bez nichž neurony nemohou správně dozrávat. Schizofrenie proto není jen příběhem „porouchaných neuronů". Je také příběhem narušené spolupráce mezi různými typy mozkových buněk.

Brazilští výzkumníci vytvořili z lidských embryonálních buněk neurony a astrocyty a spojili je do trojrozměrných neurosfér, laboratorního modelu napodobujícího některé rané fáze vývoje lidské nervové tkáně. Poté aktivitu PHGDH utlumili a sledovali důsledky pomocí proteomiky, metabolomiky a mikroskopie.

Hladina D-serinu výrazně klesla. Změnil se také metabolismus laktátu a glutaminu, látek důležitých pro výměnu energie a informací mezi neurony a astrocyty. Neurony byly zranitelnější než astrocyty, přibylo buněčné smrti a neurosféry byly menší, hůře rostly a vytvářely méně spojení. Astrocyty dokázaly část ztráty obejít alternativními metabolickými cestami; neurony na jejich dodávkách serinu a jeho derivátů závisely mnohem více.

To je hlavní hodnota studie zveřejněné v časopise Glial Health Research. Nesnaží se z jedné molekuly vyrobit úplné vysvětlení schizofrenie. Ukazuje však věrohodný řetězec událostí: změna metabolismu může snížit množství D-serinu, oslabit signalizaci přes NMDA receptory, narušit spolupráci astrocytů s neurony a zhoršit zrání synaptických sítí. Dřívější výzkumy už zjistily změny PHGDH v mozkové tkáni lidí se schizofrenií a v buňkách odvozených od pacientů. Nová práce k této asociaci přidává laboratorně pozorovaný mechanismus.

Právě zde je třeba být přesný. Vědci nepozorovali vývoj mozku těhotných žen ani plodů. Nevytvořili v laboratoři schizofrenii a neprokázali, že snížená aktivita PHGDH sama o sobě nemoc způsobuje. Neurosféra není lidský mozek a buněčná kultura není lidský život. Studie také nenabízí krevní test, prevenci ani důvod, aby si lidé začali bez lékařského dohledu kupovat serinové doplňky. Její klíčové slovo není příčina, ale zranitelnost.

Takové rozlišení je nezbytné, protože schizofrenie je vysoce komplexní a polygenní. Rozsáhlá genetická studie publikovaná v časopise Nature v roce 2022 popsala souvislosti se 287 oblastmi genomu a se základními procesy synaptické organizace, diferenciace a přenosu. Žádný jednotlivý gen ani enzym tedy nemůže uzavřít otázku, proč se nemoc u jednoho člověka rozvine a u jiného ne. Genetické predispozice, vývoj mozku, prostředí, stres, psychoaktivní látky a sociální podmínky se mohou v průběhu let skládat různými způsoby.

Když jsem psal o nástupu přípravku Cobenfy, šlo o důležitý posun od léčby zaměřené výhradně na dopaminové receptory. U studie PHGDH se otázka posouvá ještě dále proti proudu. Neptáme se jen, jak tlumit bludy, halucinace nebo dezorganizované myšlení, ale co se mohlo dít během budování nervových okruhů dávno předtím, než okolí zaznamenalo první nápadnou změnu. Mezi tímto buněčným poznatkem a novým lékem ovšem leží dlouhá cesta dalších experimentů.

Biologické vysvětlení se přitom nesmí stát záminkou k novému druhu redukcionismu. Enzym nevysvětluje, proč člověk během krize přijde o práci, bydlení nebo důvěru rodiny. Molekula nikoho nezbavuje svéprávnosti, nezavírá jej automaticky do nemocnice a nedělá z něj nevěrohodného svědka všeho, co se kolem něj děje. To dělají lidé a instituce.

Zpráva WHO z roku 2025 připomíná, že více než dvě třetiny lidí s psychózou na světě nedostávají odbornou péči a že stigma, diskriminace i porušování lidských práv zůstávají běžné. Přesnější biologie proto neruší sociální a politickou část problému. Naopak nám bere další výmluvu pro morální soud: jestliže zranitelnost může začít v tak rané fázi vývoje, není nemoc selháním charakteru.

Praktická otázka z mého videa zůstává stejná. Když člověk prožívá psychotickou epizodu, nepotřebuje přednášku o PHGDH, ale bezpečí, klid, respekt a dostupnou odbornou pomoc. Nemá smysl vítězit v logické hádce s někým, jehož vnímání reality se právě rozpadá. Věda o tom, co se může dít před první krizí, nenahrazuje lidskou odpovědnost v jejím průběhu ani po ní.

Dnes bych tedy svou větu z roku 2023 opravil takto: lidé se nerodí s hotovou diagnózou ani s předem napsaným osudem, ale mohou se narodit s vývojovou zranitelností, jejíž příběh začal mnohem dříve. Pokud další studie potvrdí význam dráhy PHGDH a D-serinu u lidí, první slyšený hlas možná nebude začátkem nemoci. Bude okamžikem, kdy se proces, jenž dlouho probíhal tiše, stal slyšitelným i pro ostatní.