Kuřata pro KFC a jiné pohodlné lži o gayích v Gaze

13. 8. 2026 / Fabiano Golgo

Jenže právě proto jsme lidská práva vymysleli. Kdyby ochranu získával pouze člověk, který sdílí naše názory, nebyla by to lidská práva, ale členská karta politického klubu. Mezinárodní humanitární právo se neptá civilisty, zda je demokrat, feminista, homofob, komunista, věřící nebo člověk, se kterým bych chtěl strávit večer. Ženevské úmluvy požadují humánní zacházení bez nepříznivého rozlišování mimo jiné podle náboženství, pohlaví nebo politických názorů. Civilista neztrácí ochranu proto, že jeho názory jsou odporné.

Jako homosexuál nemám sebemenší potřebu dělat z Gazy Provincetown u Středozemního moře. Nedělal bych si tam líbánky s mužem a nedoporučil bych mladému palestinskému gayovi, aby veřejně oznámil rodině a sousedům, že se právě nastěhoval k příteli. Palestina je v otázkách sexuality hluboce konzervativní společnost a dostupné údaje nejsou nijak příjemné. Starší průzkum Pew Research Center z roku 2013 zjistil, že 93 procent respondentů na palestinských územích zastávalo názor, že homosexualita by společností přijímána být neměla. Je to třináct let staré číslo, nikoli fotografie dnešní mladé generace, ale rozhodně nám nedovoluje vyprávět pohádku o společnosti, jejímž jediným problémem s homosexuály je izraelská propaganda.

Jenže už samotná věta „v Palestině je homosexualita zakázaná" je nepřesná. Na Západním břehu Jordánu konsensuální homosexuální styk mezi dospělými trestný není. V Gaze naopak stále přežívá paragraf britského mandátního trestního zákoníku z roku 1936, který kriminalizuje sexuální styk mezi muži „proti řádu přírody" a stanovuje trest až deset let vězení. Je docela výmluvné, že zákon, který se používá jako důkaz středověkosti Palestinců, tam zanechalo Britské impérium, ale sedmdesát let od odchodu Britů už samozřejmě nelze za jeho neodstranění obviňovat Londýn. Hamas jej mohl zrušit a neudělal to. Human Dignity Trust zároveň uvádí, že existuje jen málo důkazů o jeho praktickém používání.

A existuje i násilí, které nelze uhladit tvrzením, že homosexuálům v palestinské společnosti maximálně přestane telefonovat konzervativní strýc. Ahmad Abu Marhia, mladý gay z Hebronu, žil v Izraeli na humanitární povolení poté, co podle LGBT organizací dostával kvůli své orientaci výhrůžky. V roce 2022 byl v Hebronu nalezen s useknutou hlavou. Palestinská policie zatkla podezřelého; motiv vraždy nebyl tehdy soudně definitivně stanoven, a proto není poctivé vydávat případ automaticky za prokázanou homofobní popravu. Je však absurdní používat osobní zkušenosti několika lidí, kteří se smrti nebáli, jako důkaz, že smrtelný strach mezi palestinskými LGBT lidmi neexistuje. Existuje.

Když tedy chceme bojovat proti izraelské nebo ultrapravicové propagandě, nemusíme Hamásu vyrábět falešnou duhovou legitimaci. Hamas je autoritářské islamistické hnutí s dobře zdokumentovanou historií mučení, svévolného věznění a poprav. Human Rights Watch popsala desítky poprav provedených jeho úřady a Amnesty i OSN dokumentovaly vážná porušení lidských práv. A samozřejmě je tu 7. říjen 2023: vyšetřovací komise OSN dospěla k závěru, že Hamás a další palestinské ozbrojené skupiny úmyslně napadaly civilisty, zabíjely, mučily, páchaly sexuální násilí a braly rukojmí, tedy že spáchaly válečné zločiny. Hájit palestinské civilisty nevyžaduje ani milimetr tolerance vůči tomu všemu.

Teď se ovšem dostáváme ke střechám, protože tam se propaganda stává téměř komickou. Na internetu se léta objevují fotografie a videa mužů shazovaných z budov s tvrzením, že takto Hamas v Gaze popravuje homosexuály. V několika velmi rozšířených případech je tvrzení prokazatelně nepravdivé. AFP vystopovala snímky a videa k Islámskému státu v Sýrii a Iráku. Jedna z nejsdílenějších fotografií pochází z Homsu, jiné video z roku 2015 zachycuje popravu provedenou ISIS v Iráku. Nejde o Hamás a nejde o Gazu.

Tady je však potřeba udělat přesně to, co internet neumí: zastavit se o centimetr dříve, než z opravy jedné lži vytvoříme opačnou lež. Z toho, že nejslavnější videa o „gayích shazovaných Hamasem ze střech" jsou podvrženě popsané materiály ISIS, nevyplývá, že Hamás homosexuály respektuje nebo že queer Palestinci nejsou vystaveni perzekuci. Vyplývá z toho pouze to, co skutečně dokazují fakta: nemáme věrohodný podklad pro populární tvrzení o systematickém shazování homosexuálů ze střech v Gaze.

A pak je tu Izrael, kde druhá strana debaty obvykle udělá přesně opačný trik. Izraelské úspěchy v oblasti LGBT práv jsou reálné. Není třeba je popírat, abychom kritizovali izraelskou politiku. Stejnopohlavní páry mají řadu stejných sociálních práv jako heterosexuální páry, mohou být registrovány jako manželé, pokud bylo manželství uzavřeno v zahraničí, mohou adoptovat děti a izraelské právo obsahuje ochranu proti diskriminaci na základě sexuální orientace. Izrael neumožňuje běžný domácí civilní sňatek homosexuálů stejným způsobem jako Česká republika či velká část západní Evropy, protože systém manželství je obecně svázán s náboženskými institucemi, ale v regionálním srovnání je právní situace LGBT Izraelců výrazně lepší.

A právě proto je „pinkwashing" složitější pojem, než jak bývá překládán. Neznamená, že izraelská práva homosexuálů jsou vymyšlená. Kdyby byla vymyšlená, propaganda by byla mnohem méně účinná. Pinkwashing znamená použití skutečného pokroku v jedné oblasti jako morálního detergentu pro úplně jinou politiku. Akademická literatura už léta analyzuje způsob, jakým je obraz Izraele jako moderního LGBT útočiště stavěn proti obrazu Palestince coby primitivního homofoba a využíván v širším národním příběhu. Přitom právě studie queer Palestinců ukazují, že jejich život nelze vměstnat do tak pohodlné binarity.



Queer Palestinec může být utlačován vlastní rodinou, obtěžován Hamásem nebo palestinskou policií, vydírán izraelskou rozvědkou, omezen okupací a nakonec zabit izraelskou bombou. Tyto věci se navzájem nevylučují. Právě naše nutkání vybrat pouze jednu z nich vytváří propagandu.

Do roku 2026 už navíc není možné o utrpení Gazy mluvit jako o abstrakci. OCHA v únoru uváděla údaj ministerstva zdravotnictví v Gaze o více než 72 tisících mrtvých od října 2023 a OHCHR ještě v červenci 2026 hlásil další desítky zabitých během pokračujících izraelských útoků a upozorňoval na možné pokračující válečné zločiny. Přesný podíl civilistů a bojovníků je předmětem sporů a ověřování, ale rozsah lidských ztrát a destrukce není seriózně zpochybnitelný.

Odtud se dostáváme zpět k těm kuřatům.

Když LGBT člověk demonstruje za práva Palestinců, nemusí tím říkat, že chce žít pod Hamásem. Nemusí schvalovat islámský konzervatismus, palestinské rodinné normy ani lidi, kteří by jeho vlastní vztah považovali za hřích. Říká pouze, že jejich právo žít, nebýt svévolně zabit, nepřijít o domov a nebýt kolektivně trestán není odměnou za správný názor na něj.

A jestliže se někomu tato solidarita zdá nelogická, pak nerozumí solidaritě, ale obchodu. A jestli mají lidská práva něco znamenat, musí začít fungovat přesně ve chvíli, kdy je přestaneme udělovat jen lidem, které máme rádi.