Po dobu sta let věřila v Británii pravice i levice v přístup pro všechny ke školství, zdravotnictví a bytovému fondu

28. 4. 2015

Pak přišla Thatcherová a zrušila to

"Parlament by měl dělat daleko víc pro dělnickou třídu, měl by ji osvobodit ze zoufalých poměrů, v nichž nyní žijí - totiž že chtějí mít slušný dům či byt, ale nemohou," řekl v londýnské Dolní sněmovně r. 1875 Richard Cross, konzervativní ministr vnitra ve vládě Benjamina Disraeliho. Byl to muž, který proměnil ustanovení, poskytující zdravotní péči a reformu bydlení, v konkrétní zákony, píše ve své knize Private Island: Why Britain Now Belongs To Someone Else (Soukromý ostrov: Proč Británie nyní patří někomu jinému), navržené na Orwellovu cenu, James Meek. Zde je zkrácená ukázka:

Cross v roce 1875 také prosadil v parlamentu zákon, který donutil bohaté, aby dotovali první britskou celonárodní síť vodáren a kanalizace, která sloužila jak chudým, tak bohatým. Britský Zákon o veřejném zdraví z roku 1875 zlikvidoval odpornou špínu britských měst.

Sociální demokraté a konzervativci jaksi společně dokázali od devatenáctého století vytvořit celou řadu celostátních sítí, esenci moderního státu, která naprosto změnila život lidí. Vodárenskou síť. Síť škol. Zdravotnickou síť. Poštovní síť. Sociální síť. Dopravní síť. Energetickou síť.

Ty sítě stále ještě máme, ale dnes jsou ohroženy. Dědicové původních konzervativních a sociálnědemokratických hnití jaksi zapomněli základní princip těchto sítí - že musejí být přístupné všem. To musí znamenat, že bohatí za ně platí víc. To musí samozřejmě znamenat, že do určité míry je musí spravovat a řídit stát.

Stát nejvíce tvoří právě tyto univerzální sítě: doprava, energetika, sociální podpora, školství, zdravotnictví.

Avšak po roce 1979 začala Margaret Thatcherová a její spojenci univerzální sociální sítě rušit. Zlikvidovala systém státních domů a bytů v době, kdy v Británii mohl dostat dům či by v podstatě každý, kdo ho potřeboval. Thatcherovci odmítli představu britské společnosti založené na vzájemném prospěchu, která by mohla být jak vlastenecká, tak moderní. Absurdní thatcherovský návrh, že společnost dvacátého století by mohla být řízena tak, jako bychom stále ještě žili ve světě Adama Smithe v 18. století, kdy univerzální sítě byly jen to, co existovalo ve středověku - obrana, soudnictví a měna - se od té doby stal mainstreamovou doktrínou jak konzervativců, tak sociálních demokratů.

Privatizace, decentralizace a prodej britských univerzálních sítí do zahraničí umožnil Thatcherové šířit onu obrovskou lež, že prý došlo k snížení daní. Ve skutečnosti se daňové břemeno jen přesunulo od progresivních daní z příjmu, kdy bohatí platí víc, k rovné dani za soukromé univerzální sítě, jako je vodárenství, energetika a doprava, kdy chudí nyní platí víc. Původní zásada univerzálních sítí - že společnost jako celek poskytne služby všem, prostředictvím poplatku, odpovídajícího občanovu bohatství - byla postavena na hlavu. Zatímco kdysi financovali bohatí největší část výstavby stok, škol a bytového fondu, dnes nové jaderné elektrárny, větrníky, broadband na venkově či novou londýnskou superstoku platí především chudí.

Konzervativci i sociální demokraté mívali odlišné mytologie ohledně toho, jak vznikaly univerzální sítě. Labouristé se ve čtyřicátých letech soustředili na vytvoření sociálního státu, konzervativci na soukromé investory, kteří postavili původní železnice, rané elektrárny a vodárny, a na charitativní nemocnice a bytové fondy. Pro labouristy byla univerzálnost sítí věcí sociální spravedlnosti. Pro osvícenější konzervativce byla univerzalita otázkou efektivnosti a produktivity. Zdravější dělníci, gramotní dělníci, dělníci, kteří měli doma elektřinu, s nimi se dalo lépe podnikat. "Rád bych požádal všechny politické ekonomy, kteří budou zkoumat tyto zákony zvlášť podrobně," řekl Cross roku 1874, "aby si uvědomili, že existuje rčení, které platí jak pro národy, tak pro jednotlivce - že totiž zdraví se rovná bohatství."

Podrobnosti v angličtině ZE

0
Vytisknout
3562

Diskuse

Obsah vydání | 30. 4. 2015