Je chybou přistupovat k oběma stranám izraelsko-palestinského konfliktu jako k rovnocenným soupeřům

4. 10. 2011 / Daniel Veselý

Recenzent píše: "Novinář je člověk, nadaný schopností vyhmátnout útržky pravdy pod nánosem propagandistických lží. Novinář píše - nepřepisuje tiskové zprávy. Je to člověk, který nepodlehne vábení postavit se na jednu stranu konfliktu a stát se propagandistou jednoho názoru. Člověk, který nemá a nemůže mít v místě svých reportáží přátele, jenom zdroje. Člověk, jehož jediným kompasem je mozek, instinkt a schopnost vidět věci v souvislostech. "Každá strana si ... pamatuje útlak a teror strany druhé." Dvacet let na Blízkém východě z novináře udělá buď mrtvolu nebo novináře, který ví, o čem mluví."

Izraelsko-palestinskému konfliktu se věnuji již řadu let. Nastupoval jsem do desítky let rozjetého vlaku přesně s přesvědčením, že obě strany sporu mají stejnou porci másla na hlavě. Nicméně léta studia všemožných publikací, analýz či dalších textů mě dovedla k naprosto vyhraněnému názoru -- tedy, že na jedné straně stojí agresor a na druhé jeho oběť, nikoliv rovnocenní soupeři. Existuje brutální okupace (podobně jako předtím kolonizace Palestiny na úkor domorodého obyvatelstva -- pozn. aut.), která s sebou nese veškeré utrpení a zlo páchané oběma stranami. Nicméně i z počtu obětí této války je celkem jasné, kdo je spíše na koni a kdo pod kopyty.

O co zajímavější bylo mé zjištění, že podobný názorový přerod prodělaly i tak významné osobnosti, které v regionu dlouhodobě působí a tento spor precizně monitorují. Namátkou uvedu britského reportéra Roberta Fiska, izraelskou novinářku Amiru Hass nebo britského žurnalistu Jonathana Cooka. Tito a další autoři čerpají právě přímo ze zdroje informací a očitých svědectví, odvážím se tvrdit, že důkladněji a hlouběji než Břetislav Tureček. Pokud jsou tyto a další osobnosti "propagandisty jednoho názoru" a "stojí při jedné straně", jak je možné, že je jejich práce tolik ceněna? Co se týče názoru, že existuje agresor a oběť, nikoliv dvě rovnocenné strany blízkovýchodního konfliktu, máme k jeho podpoře tuny dokumentů, které nepocházejí z per "vášnivě zaujatých vykladačů postojů jedné ze stran", nýbrž od konzervativních institucí, mezi něž patří OSN, Amnesty International, Human Rights Watch nebo třeba B'Tselem. Data potvrzující jejich a mou tezi jsou volně k dispozici, aniž by bylo nutné ponořit se na dno oceánu a hledat utopený prsten, který by nám konečně vyjevil pravdu o "tisíci letech sporů o kulturu, náboženství a národní identitu, stovkách let poroby či koloniální nadvládě a desítkách let vzájemné nenávisti."

I aktuální prosík oběti -- aby si vymodlila pětkrát menší stát (prošpikovaný řadou překážek a osídlený nepřátelstvím, navíc s dramaticky omezenou suverenitou -- pozn. aut.) než má agresor, a jenž je z jeho silové pozice bojkotován a sabotován s neutuchající podporou nemocnější velmocí známých dějin -- s obrovskou pravděpodobností vyjde opět naprázdno, a to přesto, že jsou její nároky naprosto legitimní a uznává je prakticky celý svět.