Telefonní šmejdi v akci: Po vdově po botanikovi Václavu Větvičkovi požadovali dva muži 150 000 korun. Jeden se vydával za ředitele léčebny, kde Větvička zemřel

24. 9. 2026 / Ivan Větvička

 

Volající si sice mohli všechny informace, které v telefonátu použili, dohledat v médiích, ale museli se také seznámit se způsobem, jakým telefonuje ředitel Hamzovy léčebny a napodobit jeho hlas. A to už je podvod o úroveň nebezpečnější než obecná historka převyprávěná nešťastníkovi, jehož číslo si podvodníci náhodně vygenerovali.

 

Přepis telefonních hovorů podle vyprávění Heleny Vackové, vytipované oběti podvodu

HV – Helena Vacková, vdova

VAŠ – muž, který se představil jako Vašek Mladý. Mluvil jiným hlasem než VOL.

VOL – muž, který se představil jako „Volejník“, tedy MUDr. Václav Volejník, CSc., ředitel Hamzovy léčebny v Luži u Košumberka. Do telefonu se ohlásil stroze, přesně tak, jako má ve zvyku pan ředitel a jeho hlas i způsob mluvy byly podle svědectví Heleny Vackové řediteli k nerozeznání podobné.

 

První telefonát, středa 16. 9., 20:45

VAŠ: Tady Vašek.  

HV: Který?

VAŠ: Mladý.

HV: Neznám.  Zavěsila.

 

Druhý telefonát, čtvrtek 17. 9., 19:30

VAŠ: Tady Vašek.

HV: To je zase omyl. Zavěsila.

 

V pátek 18. 9. nikdo nezavolal.

 

Třetí telefonát, sobota 19. 9., 13:30

VOL: Volejník.

          Jak se pořád máte?

          Co děláte? Asi nic.

          Chtěl bych vás někdy vidět.

HV: To se můžeme domluvit 20. 10. (Kdy se v léčebně v Luži koná vzpomínková akce, které by se paní Vacková měla zúčastnit.) Pozdravujte paní Zavřelovou.

VOL: A co mladej?

HV: No, normálně, snaží se. Zavěsila, ale v tu chvíli nepochybovala, že mluví s doktorem Volejníkem.

 

Čtvrtý telefonát, sobota 19. 9., 21:15

VOL: Tady ještě jednou Volejník. Stala se mi strašná věc. Synovi za dvě a půl hodiny letí letadlo na dovolenou a vykradli mu v Praze auto. Nechal zablokovat karty a potřeboval by peníze. Nemáte nějaké peníze?

HV: Nemám. Zeptám se syna, dejte mi telefonní číslo, zavolám vám. (Až v tomto momentě si paní Vacková uvědomila, že by mohlo jít o podvod.)

VOL: Já ho z hlavy neznám. Zeptám se. Zavěsil.

 

Zavolal za 2 – 3 minuty:

Pátý telefonát

VOL: Omlouvám se, trvalo to, to víte, technik.  Nadiktoval číslo: 776 … …, které neuvedu celé, protože to může být ukradený telefon, jehož majitel nemá s podvodem nic společného.

VOL: Je nezbytné, abyste se o mě synovi zmiňovala?

HV: Mlčí.

VOL: Nevyšel jsem mu jednou vstříc, takže si myslím, že by mi nechtěl vyhovět.

HV: O jakou by se jednalo částku?

VOL: Asi 150 000.

HV: Áha. Zavolám vám zpátky. Zavěsila a zpátky pochopitelně nezavolala.

 

Podvodníci si o peníze řekli v sobotu večer. Možná předpokládali, že skutečný pan doktor Volejník nezvedne telefon, kdyby si paní Vacková chtěla jejich tvrzení okamžitě ověřit na známém čísle. A času podle tvrzení falešného pana Volejníka nebylo nazbyt, vždyť za dvě a půl hodiny měl jeho údajně okradený syn odlétat.

Co by se stalo, kdyby paní Vacková měla k dispozici 150 000 korun v hotovosti, uvěřila podvodu, nikomu nic neřekla a jela je předat kamsi do tmy? Nebo by ji raději navštívili doma? Přežila by?

 

Poznámka

Podal jsem trestní oznámení, neboť v tomto případě nejsem nezúčastněný novinář – pozorovatel, ale syn Heleny Vackové a Václava Větvičky. A protože mi policisté řekli, že o skutečnostech, které jsem v oznámení uvedl, mohu s kýmkoli mluvit, varuji před vyspělejší generací telefonních šmejdů i čtenáře Britských listů.