Spor o umělé oplodnění single žen ve vládní koalici
24. 9. 2026 / Matěj Metelec
Vnitrokoaliční neshoda na tom, zda by měly mít ženy bez partnera právo podstoupit umělé oplodnění, je nedlouho před stoletým výročím od narození Michela Foucaulta pěkným příkladem biopolitiky. Skutečnost, že Andrej Babiš v České republice spoluvlastní skupinu FutureLife, která provozuje několik reprodukčních klinik, je na celé debatě ve skutečnosti nejméně zajímavá. Ne, že by nebylo problematické, že premiérův majetek může růst díky krokům jím vedené vlády, v případě Andreje Babiše však byly hranice jakékoli skandálnosti v tomhle směru překročeny tolikrát, že vlastně už o žádný skandál nejde. Na každý pád nejde výhradně o něj, protože celá otázka reprodukce (tedy populace) je mnohem zásadnější.
V prvé řadě jde o úbytek populace, což je globální fenomén, který ale na Česko dopadá v posledních letech zvláště tíživě. Nezažilo sice v nedávných dekádách takový dramatický populační úbytek vinou ekonomické emigrace, jako Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko nebo Srbsko (ve výčtu by se mezi zeměmi východní Evropy dalo pokračovat a postkomunistický demografický propad je důležitý a nepříliš často adresovaný fenomén sám o sobě). Během pěti let však plodnost v Česku klesla z 1,83 na 1,28 dítěte na ženu. Protože zatím ještě stále platí, že na relativní síle státu má nějaký podíl velikost jeho populace, zdálo by se, že zarazit její upadání by mělo být cílem jakéhokoli „vladaře“, nebo řekněme suveréna.
Že suverenita je i v naší, z hlediska představ 20. století o standardní demokracii poněkud vychýlené (dvě z koaličních stran jsou firmy svého zakladatele, ta třetí stojí a padá na člověku, který ani není jejím členem), politické realitě stále ještě rozptýlená (a neleží výhradně v klíně jednoho „šéfa“) je patrné z toho, že shoda nad tím, umožnit se reprodukovat komukoli, kdo o to stále ještě stojí, ve vládní koalici nepanuje.
Nejtvrdšími kritiky chystaných změn jsou ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný (Motoristé sobě) a ministerstvo práce a sociálních věcí vedené Alešem Juchelkou (ANO). Jejich důvody jsou v prvé řadě ideologické, ať už jde u jednoho spíš o konzervatismus politický a u druhého křesťanský. Oba politici svými výhradami na každý pád artikulují více či méně ujasněnou představu o tom, že tradiční rodina představuje pro dítě lepší start do života než rodina netradiční. (Není důvod upírat dvojici matka a dítě, coby minimalistické variantě, která z diskutovaného návrhu může vzejít, status rodiny.)
S ohledem na rozvodovost (a také rozchodovost nesezdaných párů) je tohle samozřejmě poněkud diskutabilní. Rodina, která tradičně začíná, má nemalou šanci, že netradičně skončí. Tradice se tak stává spíš heslem než výrazem normality, navíc s poněkud pochybným rodokmenem, protože jen málokterý zastánce „tradic“ dohlédne dál, než za vlastní rodinnou historii (ve státním socialismu) a představy o buržoazní rodině v duchu Ignáta Herrmanna okleštěného o satiru. Pozoruhodný je však hlavně argument zájmem dítěte. V tomto konkrétním místě jako by došlo k těžko pochopitelné spekulativní konstrukci, kterou je zájem nenarozeného dítěte, respektive zájem takového dítěte se nenarodit. Pokud totiž argument, že zájem dítěte narodit se do úplné/tradiční rodiny, implikuje, že narodit se do rodiny netradiční je proti zájmu dítěte, jednoduše to znamená, že zájem dítěte může v mnoha případech spočívat prostě v tom, se nenarodit a žádný start je pro dítě lepší než start horší. Paradoxně jde vlastně o dost nečekané převrácení pro-life pozice, k jejímž proponentům jinak zvláště ministr Juchelka patří. Konzistentní zůstává ovšem v tom, že hypotetická matka do věci nemá ani v tomhle případě co mluvit.
Komplikovanou filosofickou otázku, zda má hypotetické dítě nějaké zájmy, a zda nejvyšším z nich může být setrvat v neexistenci, patrně ministři Štastný a Juchelka nezodpoví. Jisté však je, že podobný přístup demografické trendy nezvrátí. To patrně ani, když Česká republika umožní single ženám umělé oplození, v tomhle případě je to alespoň krok propopulačním směrem.
Diskuse