14. 9. 2026 / Jan Čulík st.
Tento článek byl původně publikován ve sborníku Scotland and the Slavs: Selected Papers from the Glasgow '90 East-West Forum, Nottingham, Anglie: Astra Press, 1993.
Edwin Muir strávil krátce po válce tři roky v Praze jako profesor na Karlově univerzitě a jako ředitel Britské rady (British Council). Měl jsem tu čest být jeho žákem. Rozhodně patřil k těm vyrovnaným osobnostem, jejichž vliv jsem hluboce pociťoval nejen v letech svého formování, ale i mnohem později.
Rok 1945 byl pro Československo přelomovým rokem. Pro naši zemi válka skončila 5. května, ale americké armádě nebylo dovoleno vstoupit do hlavního města, protože generál Eisenhower se obával, že rychlý postup Američanů by mohl rozhněvat Stalina. Bylo dohodnuto, že Prahu osvobodí Rusové. 9. května se sovětští vojáci po dlouhém pochodu z Berlína konečně objevili v Praze. Takzvané Pražské povstání začalo 5. května 1945. Nepokoje trvaly několik dní a poté utichly, jak se Němci postupně stahovali z města.
Za jeden či dva týdny jsem se ocitl na Filozofické fakultě, kde jsem stěhoval nábytek a třídil knihy, neboť univerzitní budova, kterou Němci okupovali až do poslední chvíle, sloužila jako velitelství nacistické policie či SS.
Toto místo se nyní po téměř šesti letech vracelo ke svému původnímu akademickému účelu a první přednášky mimořádného letního semestru se měly konat již v červnu, bez ohledu na letní prázdniny.
Atmosféra v těch dnech byla jedinečná. Počet studentů, kteří chtěli studovat filozofii, medicínu, právo nebo teologii, byl prakticky neomezený. Neexistovaly žádné předepsané kvóty ani přijímací zkoušky, jak je tomu dnes. Pro kohokoli, kdo toužil po získání znalostí na Alma Mater Carolina, neexistovaly vůbec žádné překážky. Stačilo si vybrat přednášky nebo semináře, které vás zajímaly, zapsat si je do studentského Indexu lectionum, zaplatit velmi nízký poplatek pět českých korun a nechat si seznam podepsat a orazítkovat děkanem.
V důsledku toho byly všechny přednášky v letním semestru beznadějně přeplněné. Na tyto přednášky chodili nejrůznější lidé, mladí i staří. Vzpomínám si dokonce, že jsem na jedné z hodin viděl staršího kostelníka z jednoho pražského katolického kostela. Zjevně se rozhodl studovat latinu, aby rozuměl mši.
Když starý profesor filozofie, který před válkou měl jen pár studentů, vstoupil do největší přednáškové síně fakulty, která byla přeplněná lidmi sedícími nejen na schodech, ale dokonce visícími z okenních rámů, na chvíli se udiveně zastavil a řekl: „Proboha, něco takového jsem v životě neviděl.“
Tyto události skvěle zachycuje autobiografie Edwina Muira:
„Díky mým přednáškám jsem se seznámil s velkým počtem mladých Čechů. Většina z nich byla chudá a kromě studia na univerzitě vykonávala nejrůznější práce. Během okupace byli nuceni nečinně sedět, a teď se zdálo, že od rána do večera nemají ani chvilku oddechu. Vypadalo to, že věří, že dobrý život spočívá výhradně v tvrdé práci. Možná je v tom povzbuzoval starý Masaryk, pozoruhodný, ale pragmaticky morální muž. Naznačil jsem jim, že pokud budou pracovat neustále, nezbude jim čas na přemýšlení. Ale oni moje slova nebrali vážně. Četli a četli, psali a psali, pracovali a pracovali v neustálém zápalu. Možná si už napůl uvědomovali, že je pohání historie za nimi a varuje je historie před nimi, že by mohli mít velmi málo času na to, co chtějí udělat.“
Naštěstí počáteční nadšení netrvalo dlouho a v době, kdy měli studenti skládat zkoušky, již téměř úplně vyprchalo. Již ve druhém zimním semestru se docházka studentů víceméně vrátila na normální úroveň.
British Council, v čele s Edwinem Muirem,byl zřejmě založen již v letních měsících roku 1945. V seznamu přednášek pro zimní semestr v mém indexu nacházím záznam Edwin Muir, anglická literatura, 2 hodiny týdně, což dokládá, že na univerzitě začal vyučovat v říjnu 1945.
Edwina Muira jsem znal ze svých pravidelných, téměř každodenních návštěv British Councilu, a uvítal jsem příležitost vyslechnout si jeho přednášku, i když jsem nerozuměl všemu, co říkal, a nebyl schopen ocenit jeho jemné a sofistikované výklady. Vlastně jen velmi málo studentů toho bylo schopno. Ve dvaceti letech člověk ještě není příliš filozofický. To byl pravděpodobně i důvod, proč byly přednášky Edwina Muira mnohem méně navštěvované než ostatní.
Zatímco Edwin Muir se na Filozofické fakultě objevoval jen příležitostně, hlavně aby přednášel a vedl semináře, Britská rada sídlící v krásném Kaunicově paláci z 18. století v centru Prahy byla jeho královstvím, kde byl známou a, jak se domnívám, také velmi oblíbenou osobností.
Budova měla mnoho místností, z nichž největší byl pravděpodobně hlavní sál s řadami židlí, dobovým nábytkem a klavírem. Druhou největší místností byla knihovna. Byla tam také malá kuchyňka, kde se dalo zdarma dostat šálek čaje se sušenkami, a samozřejmě tam byla i jedna či dvě učebny.
Personál byl velmi přátelský a ochotný. Ještě v roce 1948, krátce před uzavřením knihovny, jsem tam našel mnoho knih, které jsem potřeboval pro svou doktorskou práci s názvem „Mistři paradoxu v moderní anglické literatuře“, zabývající se hlavně Oscarem Wildem, Bernardem Shawem a G. K. Chestertonem.
Večerní hodiny v British Councilu byly věnovány přednáškám nebo besedám, hudebním recitálům, zkouškám divadelních her, večírkům se společenskými hrami a samozřejmě hodinám angličtiny.
Jedním z čtení, které na mě udělalo hluboký dojem, bylo čtení anglického překladu Máchova „Máje“ od mladého skotského básníka jménem McGovern. „Máj“ je poměrně dlouhá romantická lyricko-epická báseň, kterou v první polovině 19. století napsal Karel Hynek Mácha. Patří k nejkrásnějším pokladům české literatury.
McGovern byl typickou byronskou postavou. Byl vězněn v nacistickém koncentračním táboře Buchenwald, kde se naučil trochu česky a seznámil se s Máchovým „Májem“, pravděpodobně díky spoluvězni, profesorovi Vočadlovi.
Báseň se mu natolik zalíbila, že ji přeložil do angličtiny a ten večer ji recitoval zpaměti v hlavním sále rezidence Britské rady. Považoval jsem to za velký úspěch, a to jak z hlediska jeho paměti – recitace trvala téměř dvě hodiny –, tak z hlediska překladatelského umění, neboť tato báseň není ani zdaleka snadná k pochopení, natož k překladu.
Další, snad méně slavnostní a uvolněnější událostí bylo čtení Sheridanovy hry „The Rivals“. Účinkujícími byli pedagogičtí pracovníci Britské rady, přičemž hlavní role ztvárnili Edwin a Willa Muirovi. Všichni herci seděli u přední stěny hlavního sálu, každý s výtiskem Sheridanovy komedie v ruce, a hráli – tedy předčítali své role, jak nejlépe uměli.
Ačkoli šlo pravděpodobně o poměrně jednoduché ztvárnění, v té době to všem přineslo spoustu radosti a vyvolalo bouřlivý smích. Největším úspěchem byla Willa Muir v roli paní Malapropové s jejím neúmyslným nesprávným používáním slov.
Pro náhodného pozorovatele byli Muirovi nesourodým párem. Ona skutečně působila jako velmi robustní a praktická dáma, naprostý protiklad svého manžela, a to jak psychicky, tak fyzicky. On byl hubený, introvertní, nepraktický, brýlatý intelektuál, spíše nenápadný, téměř plachý. Jeho obleky vypadaly někde na pomezí mezi staromódními a ošuntělými, ale neměli bychom zapomínat, že to byla první poválečná léta, kdy byl nedostatek kvalitního oblečení.
Každopádně byl rozhodně víc, než by napověděl jeho vnější vzhled. Vždy mluvil velmi tichým hlasem, ale byl mimořádně dobrým pozorovatelem. Povýšený přístup k ostatním mu byl zcela cizí.
Porovnají-li se tito dva lidé, člověk by byl nakloněn říci, že Edwin Muir musel být trochu pod pantoflem. Jednalo se však zjevně o mylný dojem. Ve skutečnosti se museli nějakým způsobem navzájem potřebovat a doplňovat v hlubším smyslu, než dokázalo ocenit povrchní oko.
Edwin Muir byl moudrý muž vyzařující dobrotu. Nikdy jsem ho neviděl rozzlobeného. Byl laskavý a skromný, neprojevoval žádné známky snobství. vůbec a vyznačoval se vysoce vyvinutým smyslem pro humor, který se zdál neustále jiskřit v jeho očích.
V červenci 1946 uspořádala Britská rada letní školu v Litomyšli, starobylém historickém městě ve východních Čechách. Zúčastnilo se jí asi padesát studentů a jádro Edwin Muirových spolupracovníků. Probíhaly zde hodiny anglického jazyka, literatury a historie, jakož i britského života a institucí. Naučili jsme se řadu anglických a skotských písní, které si pamatuji dodnes.
Během přestávek mezi hodinami, při obědě i večeři probíhaly neformální diskuse na různá témata. Edwin Muir přicházel, usedal k našemu stolu v jídelně a povídal si se všemi.
Letní škola představila Brity ve velmi dobrém světle. Pomohla napravit mylné představy nekritických lidí, kteří sentimentálně zbožňovali vše anglické, a zároveň rozptýlila předsudky těch, kteří to neměli v oblibě.
Když nahlédnu do svého Index lectionum, najdu tam ještě dva záznamy nesoucí Muirovo jméno: seminář o anglické poezii 19. století, který se konal v druhé polovině roku 1947 a na počátku roku 1948, a poté, po únoru 1948, kdy se k moci dostali komunisté, sérii přednášek o anglické literatuře 19. století.
Tyto přednášky byly posledním kurzem, který Edwin Muir vedl v prostorách Karlovy univerzity. Záznam v mém indexu zůstává bez podpisu, protože musel přestat přednášet ještě před koncem letního semestru.
Ve své autobiografii se jeho vzpomínky přesně vztahují k nové situaci, která nastala v těch raných dnech totalitní vlády:
„Všechno se změnilo. Moje třída, kdysi dychtivá diskutovat o všem, mlčela. Byli tam přítomni dva komunisté, kteří zpochybňovali vše, co jsem říkal. Mohl jsem k třídě mluvit, ale už jsem s ní neměl žádný kontakt. Přesto jsem se cítil v privilegované pozici ve srovnání s českými profesory a přednášejícími, kteří byli ve službách státu. Nesnažil jsem se proto přizpůsobit tón svých přednášek novým požadavkům. V té době jsem se právě prokousával viktoriánskou dobou a když jsem se dostal k Johnu Stuartu Millovi, přednesl jsem studentům shrnutí jeho myšlenek o svobodě. Ti dva komunisté začali být rozrušení. Studenti se zdáli s obavami vychutnávat zakázané potěšení. Cítil jsem, jak znovu ožívají, ale bylo to jen dočasné oživení. Třída rychle ubývala. (str. 272).“
To, co zde říká Edwin Muir, je pravda. Ze tří profesorů na katedře angličtiny si pouze Otokar Vočadlo zachoval čest. Když jsem u něj koncem roku 1949, více než rok po komunistickém převratu, skládal závěrečnou zkoušku, požádal mě, abych vysvětlil význam slov „freedom“ a „liberty“. Navzdory komunistickým informátorům, kteří tam seděli, aby na něj donášeli, mi poukázal na to, že slovo „liberty“ je třeba chápat především v politickém smyslu. Dodal, že když naposledy opouštěl Londýn, jeho přátelé mu s nejvyšší naléhavostí řekli: „Zachovejte si své svobody, zachovejte si své svobody“.
Brzy poté byl profesor Vočadlo z univerzity propuštěn. Na své místo se mohl vrátit až o 19 let později, v roce 1968, kdy jsem u něj jako první skládal doktorskou zkoušku, což byla samozřejmě velmi dojemná událost. Krátce po sovětské invazi byl Vočadlo znovu propuštěn a o několik let později zemřel. Žil v ústraní, ale režim ho nikdy nezlomil.
Nejhorším případem byl profesor Zdeněk Vančura, který byl sice nadějným vědcem, ale ne člověkem s morální silou. Velmi brzy po převzetí moci komunisty se rozhodl jít s proudem a záměrně se specializoval na socialistické a komunistické americké a britské spisovatele. Když jsem se mu v roce 1950 pokusil předložit svou diplomovou práci, křičel na mě a trval na tom, abych citoval Marxe, Lenina a Stalina. Odpověděl jsem, že k tomu nemám žádný důvod, práskl za sebou dveřmi jeho pracovny a už jsem ho nikdy neviděl. Zemřel v polovině 60. let.
Podobná situace panovala na všech ostatních katedrách univerzity. Ti, kdo se nepřizpůsobili, byli odstraněni. Ti, kdo se přizpůsobili, si mohli udržet svá místa pouze jako poslušní mluvčí totalitní ideologie. Mnozí z těchto konformistů zastávají své funkce dodnes.
Jako mladý student jsem nebyl schopen plně si uvědomit, za čím Muir stál a v co věřil. Věděl jsem jen to, co jsem viděl: jeho chování, jeho řeč, jeho vztahy se studenty a kolegy, jeho oddanost manželce. Člověk měl pocit, že to byl skvělý člověk, v němž nebyla ani stopa po zlu.
Nyní, když se kontroverzní hodnoty minulosti přehodnocují a posuzují nanovo, kdy se dřívější klady mění na zápory a naopak, vyčnívají přesvědčení Edwina Muira najednou v ostrém kontrastu.
V zásadě byl náboženským člověkem. Tvrdil, že požadavek božského zákona na bezpodmínečnou úctu a bezpodmínečnou poslušnost je nepochybný. Neustále se zabýval hledáním smyslu života. Literatura odráží společnost a život a lze ji pochopit pouze tehdy, je-li interpretována tvůrčím umělcem. Věřil v to, co lze nazvat nadčasovým archetypálním příběhem, který je zdrojem všech příběhů.
Zdá se proto, že věci pozoroval jakoby z jiné úrovně, z pohledu věčnosti s určitým odstupem, jako by se tomuto světu nikdy zcela neoddal.
To vše bylo osvěžujícím protijedem proti marxistickému žvanění, které začalo znít v přednáškových sálech. Na rozdíl od obecného trendu vysvětlovat umělecké dílo pouze jako produkt vlivů prostředí a vnějších, zejména politických a ideologických sil, Muir vždy zacházel s literárním dílem jako se samostatnou entitou.
V rozporu s převládajícími módními názory, ale zcela v souladu s nejlepšími tradicemi předválečné české literární kritiky, zastával názor, že literatura by měla vyjadřovat morální hodnoty a smysluplně komentovat život sub specie eternitatis.
Jinými slovy, že život a literatura nejsou záležitostí dvourozměrnou, ale trojrozměrnou či dokonce vícerozměrnou. Co na mě však při čtení autobiografie Edwina Muira zapůsobilo nejvíce, bylo jeho tvrzení, že je pro lidské bytosti nepřirozené chovat se k sobě navzájem neosobně (s. 270).
To je, myslím, jedna z Muirových zásadních myšlenek, věčná a nesmírně naléhavá, protože není nikdy plně uznávána a neustále se proti ní hřeší. Je to nádherný ekvivalent Kantova kategorického imperativu, který, zkrátka řečeno, říká, že každý člověk by měl být svými bližními zacházen ne jako prostředek k cíli, ale jako cíl sám o sobě.
Praha měla pro manžele Muirovy zvláštní přitažlivost. Navštívili ji dvakrát a zdá se, že na ně zapůsobily jak dobré, tak špatné zážitky z jejich pobytu. V roce 1921 žili v Praze osm měsíců, stýkali se hlavně s intelektuály, mezi nimiž byl i spisovatel Karel Čapek, a naučili se trochu česky. V té době bylo Československo rájem ve srovnání se zemí, kterou Muirovi navštívili po druhé světové válce.
V roce 1945 byla Praha městem poznamenaným válkou, jehož normální život po třech letech skončil nešťastně. Zajímalo by mě, co by si Muir pomyslel o Pražském jaru a ruské okupaci z roku 1968, nebo dokonce o demokratické revoluci z loňského listopadu s kontroverzními následky, jejichž svědky nyní jsme.
Kdyby dnes navštívil Československo, jistě by si všiml bezprecedentního úpadku, který v posledních 40 letech poznamenal lidi a proměnil je v jakési socialistické podlidi.
Když Edwin Muir přijel do Prahy v roce 1945, podařilo se mu během jednoho či dvou měsíců zprovoznit svůj institut. Nyní, téměř rok po pádu komunistického režimu, se přítomnost Britské rady v Praze jeví jako velmi nevýrazná. Tehdejší britská premiérka vyjádřila přání, aby se angličtina stala prvním cizím jazykem v Československu. Bohužel se dosud pro dosažení tohoto cíle moc neudělalo. Britové mají vážného konkurenta. V současné době již několik měsíců úspěšně funguje Denisův institut a Francouzi jsou v tomto ohledu daleko před Brity. Potřebujeme dalšího Edwina Muira, který by vedl Britský institut tak, jak fungoval před 45 lety.
Poznámky:
1. Autobiografie Edwina Muira, Londýn 1954, s. 262. Další odkazy jsou uvedeny v textu.
2. Úvodní poznámka k překladu románu Franze Kafky „Zámek“ vydaného nakladatelstvím Muse, Londýn, 1930.
Diskuse