Ruské uzavření přístavu v Oděse by mohlo znamenat neblahý zlom ve válce

13. 8. 2026

Tato skutečnost pravděpodobně nebude znamenat rozhodující úder v probíhající válce. Je však pravděpodobné, že bude mít hluboký dopad na již tak ponuré poválečné vyhlídky Ukrajiny – a v širším smyslu i na podobu nové evropské bezpečnostní situace po skončení současného konfliktu.

Ještě před několika měsíci provádělo Rusko proti Oděse jen málo vojenských operací. Na počátku války hrozilo, že útoky Ruska a Ukrajiny na obchodní lodní dopravu v Černém moři uškrtí vývoz zemědělských produktů, který je pro světové trhy životně důležitý. Pod tlakem Indie a dalších klíčových partnerů z globálního Jihu souhlasila Moskva s takzvanou „obilnou dohodou“ s Ukrajinou, zprostředkovanou Tureckem a OSN. Dohoda měla umožnit nerušený obchodní export.

Následujících zhruba čtyři roky zůstával přístavní systém v Oděse otevřený ukrajinskému dovozu i vývozu a zprostředkovával přibližně 90 % ukrajinského obchodu se zemědělskými produkty. Ruští zastánci tvrdé linie se bouřili proti odmítnutí ruského prezidenta Vladimira Putina zaútočit na tento důležitý, ale zranitelný ukrajinský přístav, a reptali, že Putin se zdá být více zainteresován na tom, aby se vyhnul rozkolům se státy globálního Jihu, než na porážce Ukrajiny.

Tuto situaci změnilo několik faktorů. Jedním z nich bylo zjevné selhání západní kampaně, jejímž cílem bylo učinit z Ruska vyvrhele – tento nápad, který vzešel z Bidenovy administrativy, prohloubil význam globálního Jihu pro Kremle jako prostředku k zamezení mezinárodní izolace. Druhým faktorem bylo vyčerpání zásob ukrajinských protiletadlových střel, což zanechalo Oděsu vůči ruským balistickým raketám prakticky bezbrannou a umožnilo letadlům nesoucím bomby operovat v těsnější blízkosti přístavního komplexu. Tím se zvýšila přesnost a ničivost ruských leteckých úderů.

Je ironií, že snad nejdůležitějším faktorem byla samotná ukrajinská „40denní kampaň“ oznámená koncem června, která zahrnovala útoky dronů dlouhého a středního doletu na energetickou infrastrukturu v Rusku a obchodní lodní dopravu v Azovském moři. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj uvedl, že cílem kampaně bylo „ovlivnit agresorský stát, aby byl donucen ukončit válku“. Prezident Trump to popsal jednodušeji jako „eskalaci, která, jak doufáme, povede k míru“.

V praxi však tato eskalace umožnila Rusku odvést pozornost od kritiky ze strany globálního Jihu za porušování podmínek obilní dohody.

Krátkodobé dopady jsou znepokojivé. Od 22. července ruská armáda fakticky uzavřela ukrajinský přístavní komplex v Oděse a jejím okolí pro veškerou lodní dopravu. Ztráta zbývajících hlubokovodních přístavů již má zničující dopad na ukrajinský vývoz zemědělských produktů – páteř ukrajinské ekonomiky –, který podle varování úředníků může v nadcházejících měsících klesnout až o 50 %, protože alternativní pozemní, železniční a říční trasy mají mnohem menší kapacitu a jsou mnohem nákladnější.

Škody na ukrajinské ekonomice budou v krátkodobém horizontu pravděpodobně zvládnutelné, pokud Evropa zvýší objem poskytované pomoci. Dopad uzavření Oděsy na poválečné vyhlídky Ukrajiny se však může ukázat jako mnohem závažnější.

Jak ve Washingtonu, tak v Evropě se již dlouho předpokládá, že hlavní alternativou ke kompromisnímu urovnání rusko-ukrajinské války je přeměna Ukrajiny na „ocelového dikobraza“. Tato koncepce počítá s těžce ozbrojenou a opevněnou Ukrajinou, která by mohla sloužit jako bariéra proti další ruské agresi.

Zastánci této vize odmítají případné dohody typu „země za mír“ s Moskvou a staví se proti jakýmkoli kvantitativním či kvalitativním omezením ukrajinské armády. To jsou podle ruských představitelů požadavky nezbytné pro jakoukoli mírovou dohodu – s argumentem, že takové ústupky by „odměnily ruskou agresi“ a zabránily by Ukrajině stát se východoevropskou variantou Izraele, tedy „hlavního spojence mimo NATO“, který v regionálních záležitostech hraje roli nad rámec svých možností a slouží jako základní kámen širších evropských obranných plánů.

Pokud však Rusko dokáže pomocí leteckých a raketových útoků znemožnit Ukrajině využívání jejích přístavních zařízení, může tím také zabránit poválečné rekonstrukci a ekonomické revitalizaci Ukrajiny. Stejně jako obchodní lodě nebudou riskovat ruské útoky, aby vpluly do Oděsy, je nepravděpodobné, že by stavební firmy riskovaly ruské letecké údery při pokusech o výstavbu či opravu mostů, silnic, továren, přístavů a další životně důležité infrastruktury. Ani investoři nebudou riskovat stovky miliard dolarů, pokud ruské rakety a bomby mohou jakýkoli ukrajinský projekt obnovy zničit během několika hodin.

Bez rozsáhlé ekonomické rekonstrukce a s ní spojených pracovních míst a stability se jen málokdo z milionů Ukrajinců, kteří uprchli před válkou (většina do Evropy, ale mnozí i do Ruska), vrátí. Bez masového návratu uprchlíků se Ukrajina pravděpodobně dostane do demografické smrtící spirály. Jak sami přiznávají ukrajinští představitelé, počet obyvatel, který se při rozpadu Sovětského svazu blížil 52 milionům, nyní činí 22 až 25 milionů, z nichž téměř polovinu tvoří důchodci.

Podle jednoho odhadu by ukrajinská populace v produktivním věku – páteř jak civilního hospodářství, tak armády – mohla do roku 2040 přijít o další třetinu. Počet dětí, které představují budoucnost Ukrajiny, by mohl klesnout na polovinu předválečné úrovně.

To vyvolává zřejmou, avšak málo diskutovanou otázku: Jak může stárnoucí a vymírající ukrajinská populace, postrádající silnou ekonomickou základnu, sloužit jako „nová Sparta“ čelící jaderně vyzbrojenému Rusku, které je sedmkrát větší?

Situace v Oděse by měla západním vůdcům ukázat dva zásadní body. Zaprvé, ani Ukrajina, ani Západ nemohou odstranit hrozbu ruských leteckých a raketových úderů pouze vojenskými prostředky. Za druhé, Rusko bude mít pádný důvod v nich pokračovat.

V důsledku toho nebude alternativou k nepříjemnému kompromisnímu urovnání války ocelový ukrajinský dikobraz. Bude to slabý a nefunkční zbytkový stát, který špatně slouží Ukrajincům.

 

Celý článek v anglíčtině ZDE