Jan Stern ve studii Hraniční osobnost naší doby (In: Stern, J.: Mystika Západu. Praha, Malvern 2009) upozornil na to, že vlastně i v západní tradici existuje jistý "trik", jímž se může jedinec ustavení vlastní identity úspěšně vyhnout - a takových lidí s "postmoderním Self", které se dosti podobá "kontextuálnímu Self" popsanému v asijských společnostech, ve skutečnosti stále přibývá. Stern hovoří o tom, že nejpozději od 90. let jsme svědky zániku ideologie "plného vnitřku" Self, která byla po dva tisíce let jádrem západní tradice (já mám spíše za to, že vzhledem k antickým náběhům bychom měli ještě dalších tisíc let přidat). Ať už ale historii západního subjektu vymezíme jakkoliv, současná hraniční osobnost v každém případě už není definována základním protikladem "plného vnitřku" a "podlého povrchu". Jak k této změně došlo?

Stern se domnívá, že je namístě vyjít z pojetí narcismu u Helen Deutschové (Deutsch, H.: Some Forms of Emotional Disturbance and their Relationship to Schizophrenia. Psychoanalytic Quarterly 11/1942), podle níž k některým zásadním "poruchám" procesu utváření subjektu může dojít už v předoidipální fázi. Dle Deutschové to není jen otec, s nímž se dítě musí identifikovat, zvnitřnit jej a následně na této základně vybudovat vlastní identitu. Ještě před tím musí dítě analogicky naložit i s postavou matky - a tím teprve umožní notoricky známé oidipovské drama. Někdy však tato klíčová předoipální identifikace řádným způsobem neproběhne a identita subjektu se pak již nikdy pořádně neustaví (volně k tématu viz též ZDE).

Jedinec, jemuž se nepodařilo ustavit identitu, využívá schopnosti identifikovat se s prostředím - lze-li to tak nazvat - instrumentálním způsobem. Identifikuje se s nejrůznorodějšími ideály a vzory, aniž by se jim skutečně vnitřně přiblížil. S odkazem na Winnincotta (Winnincott, D. W.: Through Pediatrics to Psychoanalysis. London, Hogarth Press 1958) tu Stern hovoří o "falešném já". Na jedné straně tito lidé jeví až známky psychózy, když se jim nedaří rozlišovat mezi vnitřkem a vnějškem; na druhé straně nedospějí ani k neuróze, protože prostě neprošli skutečným oidipovským konfliktem. (Jen tak na okraj: Není "falešné já" vlastně poměrně dobrou adaptací na stále častější nefunkčnost otcovského prvku v oidipovském trojúhelníku? Neumožňuje taková chybějící identifikace s matkou projít úskalím mateřské péče řádně nevymezené figurou otce, která hrozí změnit se ve fenomén "zalehávající" mateřské příšery?)

Lidé s "falešným já" se na první pohled jeví jako zcela normální, až na to, že jejich emoce a morálka jsou plytké a formální. Identifikují se proto, aby "předešli" internalizaci, tj. skutečnému vnitřnímu přijetí toho, s čím se identifikovali. "Během jednoho rozhovoru se z nich stávají nadšenci do makrobiotiky, vyznavači Krišny, freudiáni, speleologové, upíři, ale nic z toho dlouho nevydrží, neboť na pohyblivém písku nelze ve skutečnosti postavit žádnou stavbu. Střídají partnery, neboť po čase zjistí, že 'chybí napětí, chybí tam ta chemie, něco se ztratilo, už nepřeskakuje jiskra, náš vztah se vyprázdnil', a kdo ví co ještě. Velmi často obměňují svůj šatník, střídají styly, barvu vlasů, mění dokonce i své chování, jazyk a mentalitu podle toho, který vzor či styl právě přijali." (Stern, J.: c.d., S. 285) Takoví lidé se nedokáží z "plného vnitřku" účinně postavit nějaké vnější instanci, protože identifikací s ní teprve jakžtakž dotvářejí vlastní identitu, kterou by jinak postrádali. Jedna pacientka Deutschové se dokonce v zoufalství rozhodla napodobovat svého psa - "tak konečně budu vědět, co mám dělat".

Lidé s "falešným já" mají podle všeho schopnost přizpůsobit se prakticky jakémukoliv sociálnímu kontextu, protože to je něco, co potřebují pro dočasné ustavení své duševní rovnováhy. Jejich vnitřní nejistota je výrazně horším handicapem než nedostatek důvěry ve společnosti, a ještě i ty nejhorší společenské poměry mohou poskytnout vhodný materiál k dočasné povrchní identifikaci. Jejich potřebě identifikace dnes vychází vstříc průmysl chrlící stovky a tisíce druhů vzájemně zaměnitelného a sériově produkovaného, avšak "originálního" značkového zboží, jež zaručeně "podtrhne vaši osobnost". Představují výtečné nutkavé konzumenty. Pokud pro ně z nějakého důvodu přestane být přitažlivá identifikace se západní kulturou, jsou zajisté ochotni se bez rozpaků (a přirozeně že zcela povrchně) identifikovat i s jakoukoliv jinou.