Tutam je kupříkladu opomenuta neviditelná práce stovek kubánských lékařů na Haiti či okamžitá pomoc Venezuely, nyní rovněž postižené zemětřesením. Sdělovací prostředky a nekonečná diskusní defilé zrcadlí rasismus hluboce v nás zakořeněný: Haitská vláda je neschopná, Haiťané jsou líní negři, co jen natahují vyzáblé ruce a vyvěšují splasklé žaludky, sami nic nedělají a neumějí atd. Bylo by však jednoduché všechno svést na tamější hororem paralyzované obyvatelstvo, vládu a drancující gangy v Port-au-Prince. Jak třeba na pohromu zareagoval Haiťany neoblíbený pacifikační kontingent OSN (MINUSTAH) čítající 9 000 osob? Vlastní aktivní nečinností jen prohloubil pochyby o svém poslání, jemuž málokdo tleskal.

Haiti kdysi bývalo zemí s rozsáhlým přírodním bohatstvím. V roce 1804 zde bylo - v první zemi obou Amerik - zrušeno otroctví a založen svobodný černošský stát, jenž vyhlásil nezávislost na francouzských kolonizátorech. Trest za tuto troufalost následoval záhy, a to v podobě globálního embarga uvaleného na mladinkou republiku Spojenými státy a Evropou. Toto embargo bylo posléze posíleno francouzským požadavkem na reparace ve výši 21 miliard dolarů (částka přepočtená na hodnotu dolaru v roce 2004 - pozn. autora) coby odškodným za to, že se Haiťané svobodně zbavili dobrodiní francouzské kolonizace.

Ještě v roce 1915, tedy 111 roků od úspěšné rebelie, splácela haitská vláda americkým a francouzským bankám dluhovou službu, která představovala 80% vládních příjmů. Tentýž rok Haiti postihla další katastrofa v podobě wilsoniánského idealismu v praxi, jež byla některými zahraničními a českými periodiky vychvalována jako „stabilizační mise“. Slovy Noama Chomského: „Jednotky amerického prezidenta Wilsona vraždily, demolovaly, de facto znovu nastolily otroctví a zničily ústavní systém zrušením haitského parlamentu s pistolí u jeho spánku.“ Jak Chomsky dodává - obrovská potravinová krize, jež Haiti stihla v roce 2008, má své kořeny již ve Wilsonově invazi a okupaci. Wilsoniánskou demokracii a mariňáckou okupaci Haiťané na vlastní kůži vychutnávali až do roku 1934, i když za to zaplatilo 20 000 z nich životem, jak uvádějí haitští historikové. O tři roky později, navzdory všem ranám, trýzněná země čelila další masové vraždě, kdy proamerický diktátor v Dominikánské republice Rafael Trujillo nechal zmasakrovat podle různých údajů 19 000 až 35 000 chudých Haiťanů, kteří údajně představovali rasovou hrozbu pro jeho nadčlověka, a to proto, že měli tmavší barvu kůže než on.

Americká půjčka byla haitskou vládou splacena až v roce 1947. Haiti se tehdy nacházelo v bankrotu. Jeho ekonomika se kvůli zdrcujícím reparacím ocitla v naprosté dezintegraci a nikdy se už nepostavila na nohy. Přišly ale další půjčky od Světové banky a kolotoč dluhů, splátek a drakonických úroků se opět roztočil.V tomto světle se aktuální pomoc Washingtonu zemětřesením a jeho následky ochromené zemi ve výši 100 milionů dolarů zdá být ohavným cynickým plivancem.

V 50. letech minulého století se na Haiti ujal moci proamerický klan Duvalierů, jenž ze země vysával zbytky znásilněného bohatství a vybrousil teror proti bezbrannému obyvatelstvu s pomocí notorických hrdlořezů Tonton Macoutes a madam Max Adolphe, správkyní mučících kobek ve Fort Dimanche, až do absurdna. Teror rozpoutaný „Papa Doc“ Duvalierem nabíral tak monstrózních proporcí, že začal kreslit vrásky na čele šedé eminence ve Washingtonu, a bratrská pomoc byla na několik let pozastavena. Tři dekády pod těmito zabijáky, prošpikované 60 000 mrtvolami, jistě zemi k rozkvětu a prosperitě nepřispěly, ačkoliv regionální hegemon měl jiný názor.

I když v roce 1986 Port-au-Prince chvatně opouštěl „Baby Doc“ Duvalier s kufry narvanými penězi, obroda národa a sociální smír nenastaly. Během uplynulých 30 let se Spojené státy na Haiti podepsaly implementací puritánsky neoliberálních reforem a zároveň posilováním haitské elity, páteře neoliberální alchymické laboratoře. Publicisté, akademici či aktivisté píší, že americká ekonomická asistence a bilaterální obchodní plány vedly k podkopání haitského průmyslu a zemědělství. Haiti bylo svého času zemí, jež se mohla uživit díky své zemědělské politice. Jeho hlavním produktem byla rýže. Avšak zákony „volného trhu“ aplikované na haitské zemědělství, jež stmeloval hojný počet drobných farmářů - třebaže na naše poměry chudých - zlikvidovaly domácí produkci importem subvencovaných potravin ze Spojených států. Proti takové konkurenci v zádech neměli haitští zemědělci žádnou možnost obstát. Statisíce venkovanů zaplavily městské slumy, jež jim mohly nabídnou jen ještě větší chudobu a beznaděj. Šťastnější z nich sice nalezli zaměstnání v robotárnách, montážních fabrikách nebo sweatshopech americké provenience coby laciná feudální síla; tam ale stále panují otrocké a nehumánní podmínky. Publicista Paul Street uvádí, že miliony obyvatel byly odsouzeny k permanentní nezaměstnanosti, obchodu s drogami a paběrkování. Také skutečnosti, že si haitský proletariát, jenž zaplavil chudé čtvrti, stavěl chatrné chýše nebo domky z nekvalitního materiálu, spolu s nepříliš odolnou a chudou infrastrukturou sídelního města obecně, a existencí oblasti, kde se pod jejím povrchem střetávají tektonické desky a možnost zemětřesení byla již dříve brána v potaz, jistě přispěly k daleko vyššímu počtu obětí současné pohromy.

V roce 1990 byl Washington zděšen demokratickou volbou v Haiti, kdy byl do čela země zvolen Jean-Bertrand Aristide a jeho hnutí LAVALAS. Aristidovy plánované sociální reformy, včetně zvýšení minimální mzdy, pozemkové reformy, investic do churavé infrastruktury či boje proti privatizaci vodních zdrojů, nakonec o rok později vedly k jeho svržení hnutím FRAPH, ve kterém s požehnáním Pentagonu působili produvalierští militanti. Prezident Clinton se však v roce 1994 rozhodl v Haiti opět „nastolit demokracii“, poté co zde za jeho skryté podpory a přes ekonomické embargo bylo zmasakrováno 4 – 5 000 chudých černochů. Dosazení Aristida do prezidentského křesla však provázely tvrdé ekonomické podmínky týkající se otevření země nadnárodním molochům typu Texaco Oil či škrtů v sociální sféře.

V roce 2004, během druhého prezidentského mandátu, byl Aristide znovu svržen silami FRAPH s podporou USA, Francie a Kanady a unesen do Afriky, kde je dosud protiprávně zadržován. Zpráva prestižního lékařského periodika Lancet o dva roky později uvádí, že: „V hlavním městě země Port-au-Prince a jeho blízkém okolí bylo během 22 měsíců, jež následovaly po puči, zabito 8 000 osob. Téměř polovina z těchto obětí se připisuje na vrub vládních sil a jejich stoupenců. Na 35 000 žen bylo v této oblasti znásilněno. Více než polovinu obětí tvořily dívky a ženy mladší 18 let (11).“ Roku 2006 byl do prezidentského úřadu zvolen bývalý Aristidův příznivce René Préval. Ten je však lidskoprávními organizacemi a haitským disentem obviňován z korupce a spolupráce s osobami, které provedly puč před čtyřmi lety. Ani administrativa prezidenta Obamy se dosud nepokusila legalizovat existenci nejpopulárnější síly v zemi – hnutí LAVALAS – a nadále populární prezident Aristide zůstává v exilu, přestože se vyjádřil, že se chce do vlasti vrátit, aby ji pomohl postavit na nohy a „důstojně ji dostat z mizérie ke snížení chudoby“. Již jen fakt, že je na Haiti zakázaná nejpopulárnější politická strana, smýká s neoliberálními hodnotami, především se svobodou volby a politického vyznání, ačkoliv tato drobnost zůstane dlouho pohřbená v sutinách děsivého zemětřesení.

Zatímco země jako Čína či Venezuela posílají na Haiti výlučně humanitární pomoc, Spojené státy tam navíc posílají 10 000 vojáků. Jistěže dojde na vděčné mediální cukrbliky a oslavný chór na adresu nejmocnějšího státu planety, že se objeví vždy, když někde dojde k ničivé pohromě. Washington nese hrdě humanitární prapor, na scénu přicházejí bývalí prezidenti, a jeho finanční či jakákoliv pomoc obětem zastíní pomoc ostatních států, které jen neuroticky paběrkují. Humanitární vojenskou invazi Spojených států však nelze vnímat pozitivní optikou, jsme-li dostatečně obeznámeni s jejich humanitární agendou jinde ve světě, ba více – s jejich vztahem vůči staletími decimované zemičce v Karibiku. Velmoci nemají svědomí, a už vůbec ne sklony k altruismu. Jakákoliv „pomoc“ bývá zpravidla draze zaplacena.