Neomezené udělování výjimek by zpochybnilo medicínu založenou na důkazech

18. 1. 2010

Ne náhodou jsem v elektronické poště otevřel jeden velmi sugestivně vyprávěný černobílý příběh o hodných a zlých. Nebyl vůbec veselý, odpovídal sentimentu kombinace vážné nemoci a času předvánočního. S překvapením jsem zjistil, že je i trochu o mně, píše MUDr. Josef Srovnal, náměstek ředitele pro léčebnou péči Fakultní nemocnice Ostrava.

Dobrý vypravěč ví, že pero a inkoust jsou mocnější než meč či střelný prach, proto bych uvítal, kdyby příběh, kde je mi přiřknuta epizodní role, byl alespoň v mém případě pravdivý. Posuďte sami. Příběh vyprávějí synové, kteří velmi milují svou matku. Ona je v nemocnici právě v době, kdy kulminuje epidemie chřipky, která si v této nemocnici vyžádala první mrtvé.

Celá nemocnice prožívá společný příběh, kdy umírají dříve zdraví lidé, kteří přes veškerou péči, nejmodernější léčebné postupy, ventilační režimy dokonalé techniky, mimotělní podporu okysličování krve ztrácí šanci žít.

Lékaři poprvé v životě vidí tak závažný nález na resekátu plicní tkáně u muže, kterému by každý z nás před 10 dny věřil, že jednou ranou pěsti porazí vola. Vůbec jim není do řeči. Vzhledem k situaci prokazatelné epidemie vyhlašuje naše nemocnice na doporučení expertů epidemiologie zákaz návštěv.

Milující synové prožívající svůj příběh pro svůj žal asi nevnímají, že se na plně obsazené lůžkové jednotce paralelně odehrává takřka třicet jistě rozdílných, ale z hlediska obecného principu spravedlnosti rovnocenných příběhu jiných nemocných a jejich blízkých. A v čase adventním to určitě nejsou simulanti. A ti se ptají, proč k někomu mohou opakovaně přicházet na návštěvu civilisté, když k nim nikoho nepustí.

Ti odvážnější i glosují, zda to není proto, že jim děti mohou platit nadstandardní pokoj, zatímco oni a jejich blízcí musí šetřit každou korunu. Osobně jsem rád, že naši zdravotníci ctí medicínu založenou na důkazech. Většina hospitalizovaných má sníženou obranyschopnost.

Uzavření škol a zákaz návštěv v nemocnicích prokazatelně snížil počty nakažených virem-zabijákem. A pokud zdravotníci vnímají příběhy svých nemocných, je správné, že všechny rovnocenně. Že nepreferují vyvolené nebo ty, kteří jsou si schopni razantněji říci o výjimku. A neomezené udělování výjimek všem by zpochybnilo medicínu založenou na důkazech.

Proč reaguji? Jsem popisován jako člověk, který oba syny odmítl přijmout. Opak je pravdou, ve dvou po sobě následujících dnech bez ohlášení zaklepali na dveře mé pracovny. Oba dny jsem je přijal, vyslechl, reagoval. Paměť mám dobrou, na oba muže si dobře vzpomínám. Jeden z nich byl velmi seriózní, kultivovaný. Druhého si pamatuji ještě lépe, ale zcela jinak.

Dobře nabroušené pero je mocnější než samurajský meč. Kladu si otázku. Mohu věřit příběhu celému, když jako účastník jedné z epizod vím, že se udála úplně jinak? Mám pak možnost se bránit, když jsem obsazen do negativní role velmi sofistikovaně napsaného díla? Osobně mám raději příběhy pravdivé. A na chřipku se stále umírá, navzdory "prasečím zákazům".

Ač s příběhem nesouhlasím, nepřestávám si vážit velmi hezkého vztahu synů k nemocné matce.


MUDr. Josef Srovnal
náměstek ředitele pro léčebnou péči
Fakultní nemocnice Ostrava

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 18.1. 2010