Jan Čulík v reakci na rasistické projevy vůči zemětřesením postiženým Haiťanům upozorňuje, že nejen na Haiti, ale i v České republice mezi lidmi chybí vzájemná důvěra. Uvádí: "Píšu o tom tak podrobně proto, že mě děsí, že dvacet let po pádu komunismu je, jak se zdá, česká společnost stále ještě beznadějně ztracená v prostředí bez vzájemné společenské důvěry...". To já zase píšu o tomto tématu proto, že Francis Fukuyama, jehož knihu o důvěře šéfredaktor recenzoval, označil důvěru za produkt specifické tradice. A když se v sociologii píše o tradici, myslí se tím až na naprosté výjimky tradice předmoderní (protože stále ještě používáme weberovskou dichotomii tradiční společnost-moderní společnost) - nebo, chcete-li, tradice předkapitalistická.

Kulturní prvky jako rozvětvená bratrstva (USA), cechovní morálka (Německo; ale kdysi dávno i české země...), naprosté ztotožnění s "mateřskou" firmou (Japonsko) nepředstavovaly něco, co by bylo možno vytvořit společenskou modernizací - naopak, šlo o pečlivě "oprašované" rodinné stříbro zformované procesy, které trvaly nikoliv desítky let, ale spíše po staletí, a to v podmínkách, které již neexistují. Nelze se tedy divit tomu, že Fukuyama vlastně nemá žádný pořádný návod, jak důvěru vytvořit. A to ještě nazval svou knihu podle "nižšího" typu důvěry (trust), který umožňuje lidem, aby na sebe brali běžná investiční rizika, nikoliv po důvěře generalizované (confidence), jejíž kořeny se doopravdy táhnou zpět staletími - a bez které příslušníci dané společnosti vyklízejí veřejný prostor, aby se opevnili ve svých soukromých lokálních útočištích.

Od vydání Fukuyamovy studie o důvěře již nějaký ten rok uplynul. Napsal ji před asijskou měnovou krizí, takže coby vzor v ní figuruje dnes již pozapomenuté Japonsko, jež se již dva roky po tomto holdu propadlo do ekonomické propasti a následně do stagnace, která trvá až dosud. Popisovat situaci ve Fukuyamou oceňovaném Německu podrobně nemusím, protože to pravidelně na Britských listech dělá Uwe Ladwig. Jak je to zrovna teď s důvěrou v USA se mohli čtenáři dočíst docela nedávno, a není to rozhodně poslední příspěvek na dané téma.

Jan Keller vloni ve své studii o důvěře mimo jiné upozornil na poznatek, který byl znám již Vilfredu Paretovi: Že totiž pokus o racionální rekonstrukci prvků sociální integrity, které vznikly "iracionálně", může vést jedině k jejich urychlené likvidaci.

Poslední oddíl Kellerovy knihy je věnován antropologickému exkursu do tradiční "technologie" snižování nejistoty a obnovení důvěry. Touto "technologií" bývaly kolektivní rituály: Kalendrické, rituály přechodu, rituály obětování, rituály pohromy, karnevaly, politické rituály. Operacemi, které by psycholog nejspíš situoval někam na hranici nutkavé neurózy, "vyráběly" důvěru naši dávní předkové - a žádnou opravdu moderní, osvícenou podobu těchto starých postupů neznáme, jen nepříliš nápadité variace na stará témata. Sluší se také podotknout, že Kellerem podaná typologie rituálů odpovídá weberovské metodologii vytváření ideálních typů, takže v praxi bychom mohli očekávat spíše jejich vzájemnou kombinaci (např. politický rituál pojatý coby obětování).

Ve světle uvedených skutečností si tedy nemyslím, že Česká republika se "ještě" nedopracovala ke vzájemné důvěře mezi lidmi; daleko spíše to totiž vypadá, že je součástí obecného trendu, v němž "vyspělý Západ" doopravdy o pořádný kousek předběhla...