To jednak svědčí o tom, že svět se podstatně změnil, jeho bezpečnost čím dál míň závisí na velikosti jaderných potenciálů obou zemí, stejně jako na kvalitě jejich dvoustranných vztahů. Jednak ta globální lhostejnost svědčí o tom, že ona smlouva už nemá, tak jako tomu bylo v dobách studené války, onu zakládající vlastnost světového systému, není rozhodujícím činitelem zajištění globální bezpečnosti, byť by si to smluvní strany jakkoli přály. Je to smlouva, pokračující v tradici a pořadu dne studené války, jež nemá přímý vztah k současným reáliím.

Potřebuje ji - z odlišných důvodů - jen ruský a americký establishment. Spojené státy už zahájily proces přestavby globálního systému bezpečnosti s důrazem na nejaderné vysoce přesné zbraně, v nichž nikdo nemá s nimi srovnatelnou paritu.

Proto má Washington velký zájem na novém systému kontroly stávajících jaderných zbraní a jejich redukce, protože chce do budoucna ponechat těmto zbraním jen druhořadou roli. Ve vyjednávání s Ruskem pak vypracovává zásady nového systému kontroly, jež by poté bylo možno účinně použít pro jiné jaderné země a regiony. Navíc, umožňuje USA levně podporovat svoji jadernou energetiku na úkor omezování vojenského užití odpovídajících materiálů.

Rusku současná vyjednávání nejen dávají možnost cítit se vůči Americe poprvé za dlouhá léta v něčem jako rovný s rovným, rozpomenout se na svou minulost vojenské velmoci. Mají pro ně zásadní význam, neboť Moskva na rozdíl od Washingtonu je nucena stále více se spoléhat na svůj jaderný potenciál, jenž stále víc nahrazuje narůstající zaostávání za řadou globálních vojenských center v konvenčních zbraních.

Jistým paradoxem je, že pokud se z nějakých důvodů nezdaří uzavřít tuto smlouvu, situace jak ve světě, tak v dvoustranných vztazích USA a Ruska se nevyhnutelně zhorší. Avšak uzavření smlouvy mezinárodní bezpečnost nijak neposílí a nepovede k průlomu v rusko-amerických vztazích.

Mimo to - Rusko a USA zůstanou dominantními vojenskými jadernými velmocemi - globální poměr jaderných sil smlouva rovněž nezmění.

Pokračující rozhovory však řeší přinejmenším dva úkoly. Za prvé napomáhají alespoň minimální obnově vzájemné důvěry, zcela ztracené v předcházejících letech - mohou alespoň založit takovou tendenci, protože právě ve vojenské oblasti mají Rusko a USA nejstabilnější tradice důvěry. Za druhé, protahující se vyjednávání přikrývají skutečnost, že jejich dvoustranné vztahy jsou dnes vyprázdněné - vždycky měly globální zaměření, nikoli vnitřní obsah.

V současnosti Washington nemá globální témata k projednání s Ruskem a dvoustranné vztahy bez nového základu prakticky přestaly existovat. Resetovat tady jednoduše není co. To však za probíhajícími rozhovory není příliš vidět. Jistě, je několik bodů, v nichž je Rusko pro USA důležité. Za prvé Írán.

Tady však perspektivy nejsou nijak radostné. Pokud Rusko nebude ochotno připojit se k americkým sankcím proti Teheránu, zřejmě to vážně poškodí dvoustranné vztahy. Pokud Washington přece jen dá na názor Moskvy a půjde na kompromis ve věci tvrdých íránských sankcí, Obama bude čelit kritické palbě uvnitř země, jeho oponenti obviní právě Moskvu, že zeslabené sankce nevedly k úspěchu.

Pak je tady Afghánistán, kde má ruská pomoc jistý význam. Ale Afghánistán vůbec nevypadá na čím dál větší úspěch. Partnerství v neúspěchu obvykle nevede k růstu vzájemných sympatií. Spolupráce v poněkud úspěšnější operaci USA v Iráku se jak známo nerodila od začátku.

Stejně jako kulhá v celém regionu. Ekonomické vztahy, jež by bylo možno resetovat, se omezují na některé ohledy energetické bezpečnosti a reálné šance pro partnerství v oblasti mírového atomu. Vesmír, kde by snad mohly být příležitosti pro spolupráci, není prioritou současné americké administrativy. K resetování zbývá jen politika v postsovětském prostoru. Ve Washingtonu neskrývají, že současné zájmy USA tady nemají pro ně klíčový význam, nemají všestranný charakter a jsou časově omezené. Domlouvat se o pravidlech hry tam by už Moskva měla radši než s Washingtonem, tak s Pekingem. Ale pokud probíhá vyjednávání s USA o jaderných zbraních, je možné na to vše nebrat ohled.

Připravil Pavel Barák.